Teplákovka

Dokud jsem neměla dítě, podzim mě vlastně nijak zvlášť netýkal. Teprve se Sucháčem jsem pochopila, že podzim kromě jiných svých negativních vlastností a změny času přináší také soply a soply přináší snížení životní úrovně v podobě OČR, protože taková bílá nudle znamená pro průměrnou učitelku v MŠ riziko zhruba někde na úrovni lepry. Ale to je jiný, dlouhý příběh, který zde přítomným rodičům nemusím vykládat. Takže k podzimu mám nyní vztah asi jako každá matka. Podzimní splín mi mimo nedostatku světla nebo excesivního množství deště způsobuje spíš excesivní hlen, cena Nasivinu a pohled na listopadovou výplatní pásku.

A pak punčocháče. Jeden by řekl, že teror hnědých punčocháčů se dvěma švy vzadu a jedním vepředu, uniformy absolventů mateřských škol, které se lišily jen tím, o kolik desítek centimetrů se vám shrnuly u chodidel, skončí nejpozději v sedmi letech. To sice možná jo, ale potom převezmou štafetu silonky. Takže ne, tohle není o Sucháčových punčocháčích (i proto, že jakkoliv jeho bývalá školka jinak připomínala osmdesátky jak vyšité, na první schůzce nám řekly, ať hlavně nedáváme dětem punčocháče, protože si je neumí oblíct, nicméně mě to přivádí k otázce, jestli naše generace byla o tolik vyspělejší, že jsme se ve třech letech dokázali nasoukat do punčocháčů nebo jestli tehdejší učitelky měly masochistické sklony a chtěly do punčocháčů vlastnoručně rvát třicet děcek), ale o předělu mezi létem a podzimem – nutností obléct si punčocháče.

Měla jsem období přibližně od konce střední do půlky vysoké školy, kdy jsem nosila samodržící punčochy nebo punčochy na podvazky. Několikrát jsem ulicí procházela s podvazky nebo punčochami u kolen, v horším případě u kotníků, a s sebou nosila jedny pohotovostní normální silonky a měla jsem spočítáno, jak dlouho si nemám holit stehna, pokud budu potřebovat, aby opravdu držely. Nejlepší historka je samozřejmě ta s Lektorem, co si mě z maturitního večírku odvedl k sobě domů, zatímco jsem věděla, že pod šaty mám samodržky přilepené izolepou (původně jsem váhala, jestli to vůbec připomínat, protože za všechno, co následovalo potom, se stydím, ale v porovnání s tím, co se mi povedlo po Lektorovi, je to vlastně v cajku. Mimochodem, asi před půl rokem jsem jedné z jeho tehdejších přítelkyň, kterou jsem znala ze základky, prodala autosedačku a přitom jsem odolala nutkání osobního předání u vína, ale kdybych dostala po sedmnácti letech šanci, rozhodně bych neodolala pokušení mu to vrátit). Estetickou roli punčocháčů při sexuálních aktivitách vnímám podobně jako roli ponožek u mužů (při sexuálních aktivitách a v sandálech) a dlouhou dobu jsem si silonky vždycky šla sundat před. Přiznám se, že skoro ve čtyřiceti už je mi to jedno.  

Přestože sortiment v dětské kategorii už dávno nepřipomíná hnědé peklo srolované do sněhulí a silonky už nejsou nedostatkovým zbožím, které moje babička štupovala, pro mě je to pořád téma. Protože řekněte mi – kdo k nim do prdele vymýšlí ten pas? A podotýkám, že mi to vadilo ještě dřív, než jsem si cíleně začala kupovat už jenom kalhoty a sukně s gumou v pase, aby mě to netlačilo, když si sednu. Všechny silonky si buď můžete vyhrnout až někam pod prsa, anebo si je shrnout níž, kde se vám zaříznou a vytvoří druhé boky. Prostě neexistuje umístění pro lem silonek, které by mi celý den nepřipomínalo, že tento problém zařezávání gumy do měkkého prostoru mezi hrudním košem a stydkou sponou lze vyřešit pouze přihláškou na individuální silový trénink. Respektive i jejím odesláním a následně realizací toho tréninku, protože vyplněnou už jsem ji jednou měla a nepomohlo to. Esteticky by mě to už nemuselo tak trápit, protože kromě kalhoty a sukní s gumou v pase už taky nosím jenom volné šaty, ale škrtí to! Podařilo se mi sehnat jedinou variantu, kde je gumička v pase natolik silná, že mě nepřepůlí, ta má ovšem vpředu tak velký šev, že je vidět přes oblečení. Potom existují ještě jedny silonky z DM, ale jejich životnost je jedno nošení - empiricky ověřeno, že není vhodné brát si je na gynekologii, především v případě, že pak nechcete se sexy gynekologem řešit svou cystu s okem na punčoše o trojnásobných rozměrech, než je ta cysta.

Moje cesta k pohodlnosti dlážděná kalhotami s gumou v pase a neochotou řešit, jestli někomu přijdou moje silonky sexy (kromě gynekologa), tento podzim dospěla do bodu, který bych ještě před pár lety a to dokonce i na rodičáku (!) považovala za stejně pravděpodobný jako teď to, že tu přihlášku na individuální silový trénink jednou fakt odešlu. Pořídila jsem si totiž teplákovku.

Malá vsuvka pro ty, co můj blog nečtou dlouho, nebo i pro ty, co ho čtou od začátku, ale kdo si má ti kraviny od roku 2004 pamatovat, že jo: Ani jako dítě jsem nechápala koncept oblečení na ven a na doma. Nebo požadavky rodičů mých spolužáků, aby se po příchodu ze školy převlékli. Obvykle do vytahaných tepláků s dírou. Já tepláky ani nevlastnila. Maximálně tak elasťáky. Neonově zelený. Dneska by se tomu říkalo legíny, muselo by to být od Lelosi a stálo by to nejmíň litr. Ale ta myšlenka, že se mám oblíknout hnusně jenom proto, že jsem doma, mi byla cizí už v šesti letech. Natož tak vyjít v tom pak mezi lidi. Třeba k popelnicím. Moje největší ústupky spočívaly v tom, že v období, kdy mě teploty nutí nosit silonky, jsem si je doma sundala nebo si vzala džíny. I během mateřské jsem měla poblité maximálně legíny a šaty z teplákoviny, ale ne tepláky a XL tričko s nápisem „STAFF“, které jsem před dvaceti lety nevrátila po brigádě v Cinestaru.

A pak jsem ji uviděla v létě na chalupě na Tanečnici a ozvalo se ve mně něco, co mi říkalo, že když mě teplákovka zaujala teď, uprostřed léta v Orlických horách, když je patnáct stupňů, co se ve mně teprve bude odehrávat na podzim? „No skvělý,“ okomentoval můj nápad ve fázi proof of concept Příde, „to už pak nebudeš v zimě topit vůbec.“ Abyste rozuměli, termostatu u nás doma velím já a to od doby, kdy mi v roce 2022 zvedli zálohy z patnácti set na čtyři a půl tisíce za vytápění 3+1 (teda ne že by tam předtím byl někdo jiný, kdo by tomu mohl velet, ale obvykle to prý mají na starosti muži), toto trauma nevyléčila ani výměna kotle, vítězné utkání s Innogy, které vám nabídne 20% slevu, když přejdete k ČEZu, a dvacetitisícový přeplatek z roku 2023, tudíž termostat je stabilně nastaven na 20 °C, což v reálu znamená 18-19 °C. Když má někdo sopel, zvednu to na 21 °C.

Pro teplákovku jsem si samozřejmě nešla do obchodu, ale na Vinted. Po selekci kousků, kde inzerát nehlásil materiál a přece nebudu platit čtyřicet korun zásilkovnu za balíček polyesteru (ani se ptát, protože tlačítko „koupit“, víme), jsem se dostala k poslednímu, který za 320,- sliboval jednou nošenou a jednou pranou teplákovou soupravu z kvalitní teplákoviny do chladnějšího počasí, velikost M, ale lépe bude sedět na S, protože teplákovka přece má být volná… Souhlas! Už jsem se viděla zachumlaná v teplákovce, jak stahuju termostat.

Jednou nošená a jednou praná teplákovka přišla s flekem. Který se mi podařilo vyprat. Byla celá velikosti M. Kromě gumy v pase. Ta byla XXS.

Když mě Příde viděl, jak se nešťastně mazlím s kvalitní teplákovinou do chladnějšího počasí, ale zároveň vím, že v dutině břišní se nenachází žádný orgán, který bych ve svých třiceti osmi letech chtěla obětovat teplákům, vzdal myšlenku, že během zimy, bude mít na termostatu aspoň dvacet stupňů, a z práce mi dovezl svěrku:

 

Po dvou týdnech, kdy už ji potřeboval na něco jiného, se nám gumu v pase podařilo roztáhnout do velikosti aspoň S.

Jestli si myslíte, že to tímhle skončilo a já si teď v teplákovce s termostatem na sedmnácti stupních v klidu píšu tento příspěvek, tak nikoliv. Já v té teplákovce dneska byla mezi lidmi. V OBI, v Decathlonu a když už jsem tam byli, tak v jídelním koutku na oběd. Ulpěl na mě pohled ženy v mém věku. Oblečené v elegantních puntíkovaných šatech. Pohled jsem vydržela. Kolem s tácem sushi prošla týnka v teplákách a crop topu. „Mladý to dneska nosej,“ řekla jsem směrem k Přídemu, ale vlastně to byla spíš taková self-afirmace.

Prosim vás, jestli se tady někdy objeví óda na crop top, buď mě zastřelte, nebo mi připomeňte tu přihlášku na silový trénink.