Pánbůh ti to oplatí na dětech

Divný věci, co dělaj děti

 

Diskuze u psice o rozdrolených horalkách ve mně vyvolala vzpomínky na dárky z tábora a škol v přírodě, které jsem domů vozila já: chipsy, křupky, co vám jazyk obalí glutamátem, a slaný arašídy pro mámu. Balička zase přivezla svojí mámě plastovou misku. Babičce jsem z výletu do Babiččina údolí přivezla kaktus a semena. Ne že by to tam standardně prodávali, ale tenkrát tam probíhaly nějaké trhy. Takový ten druh, kde najdete všechno od opičky na gumě po sazenice rajčat, a já jsem si pokaždé koupila barevný šutr, ideálně takový, který odpovídal mému znamení zvěrokruhu. Ale kdo jste tohle nikdy nedělal, hoďte falešným křišťálem. Táta byl stran dárků oříšek, protože neujížděl na chipsech, ani se ve volném čase nepokoušel v obýváku pěstovat macešky, takže jsem mu jednou na táboře zkusila koupit lahváče a v roce 95 to ještě vyšlo. (Však taky do večerky jménem Věra, kterou nevedli Vietnamci, ale paní, která se skutečně jmenovala Věra a jejího syna jsem na soustředění karate učila líbat, jsem chodila tátovi pro pivo běžně – tenkrát se pivo dělilo na pivo v zelené nebo hnědé skleněné láhvi, pche, prej na třikrát chmelená IPA.)

Těším se, co mi Suchej únor přiveze z prvního příměšťáku.

Můj oblíbený plyšák byl růžový medvěd Líza. Chodila s tetiným zeleným Mufem a po čase se jim narodilo růžové medvídě Lily. Lízu jsem tahala všude a jednou jí starší bratr kamarádky rozstřihl nitku, kterou měla přišité ruce k nohám a vyhodil ji z balkónu. Zřejmě ji chtěl osvobodit. Sucháčův nejoblíbenější plyšák je panda z Albertu. Respektive abych to uvedla na pravou míru, máme doma rodinu tří pandiček, z nichž jedna je jednorožec. Pandičku mimi, která je ve skutečnost pandička zakladatelka, dostal od svojí tety s poněkud pohnutým vkusem. Časem od ní přibyla pandička maminka (jednorožec) a když pandička mimi přestala častým praním vypadat jak rekvizita k travesti show, věnovala mu pandičku bráchu. Chlapec se domníval, že tím zamezí vracení se dvacet kilometrů tam a zpátky, když pandičku mimi zapomenou u něj, protože jednu pandu bude mít u mě a druhou u něj. To si fakt myslel, že nepozná rozdíl?

Zprava: pandička mimi, pandička maminka, pandička brácha

 

Ve školce jsem nesnášela každoroční malování kraslic (předpokládám, že naši taky, protože to znamenalo požadavek na dodání pěti vyfouknutých vajec těsně po večeři), ale ráda jsem kreslila. Hlavně na velký formáty. Ve školce jsme měli namalovat srdce. Na obrovský arch papíru každý jedno srdce a ta se potom měla propojit. Zatímco všichni malovali srdíčka tak, jak je to učila maminka, já jsem namalovala prostě srdce jak znělo zadání:

 

Nejen děti, kterým jsem zkazila výsledný dojem, na mě blbě koukaly. Bylo to asi v roce 92 a těžko říct, jestli by dnes učitelky doporučily psychologické vyšetření nebo rovnou přihlášku na medicínu.

Sucháč taky rád maluje. „To se bude tatínce moc líbit,“ pravil s trochu výhružným podtónem a přirozeným citem pro skloňování (tatínek podle vzoru maminka), když namaloval jeden ze svých prvních obrázků, a následně ho celý přetřel černou vodovkou. Jelikož se každý čtvrtek, kdy byl ve školce malovací den, vracel nadšen, nechala jsem mu k Vánocům nadělit sadu výtvarných potřeb na příštích několik let, nebo minimálně, než prodá svůj první abstraktní obraz za mega. Od té doby namaloval dva černé obrázky, a když jsem mu na annenské pouti v dětské dílničce koupila tři moduritová zvířátka, aby si je namaloval, udělal na každém tři čáry a po mém nesmělém návrhu, jestli si to nechce doma dodělat, prohlásil, že už je to přece hotový:

 

 

Předpokládám, že podobně dopadne kurz Yamahy za tři a půl tisíce, naděje ale vkládám do plavání. Jeho otec taky, protože jednou prohlásil, že je sice hezký, že rád a hezky zpívá, ale že do něj ten sport natluče. Takže jestli mě jeho otec bude srát, přihlásím Sucháče do akvabel.

Taky jsme si se ségrou (teda iniciovala jsem to já, asi jsem tušila, že s o pět let mladším sourozencem to bude vypadat míň blbě) pouštěly na plný koule z tátovy hi-fi soupravy jeho cédéčka a u toho jsme po čtyřech běhaly v kruhu nebo jsme se točily okolo osy a předstíraly jsme, že jsme dostihoví koně.

Koně pro mě vůbec bylo téma. Někdy ve druhý třídě jsem si vymyslela, že jedna z mých babiček vlastní statek (musela to být ale nějaká třetí babička, protože o jedné babičce Socka veděla, že bydlí s námi, a ta druhá v okále v Šumperku), kde chová milion koní včetně dostihových a tento svůj příběh jsem prezentovala Socce. S postupujícími znalostmi matematiky (které svého vrcholu evidentně dosáhly někdy v páté třídě) jsem počet koní redukovala na nějakých sto, ovšem ze sebe jsem udělala žokejku jezdící Velkou Pardubickou (asi nějakou kategorii dětí do dvanácti let) na černé klisně Silvě, která poté povila hříbě Alici a tím skončila její dostihová kariéra. Já jsem ve třinácti letech zahájila svou trenérskou kariéru – ve věku, kdy některé moje spolužačky zahajovaly sexuální život.  Moje koňařská dráha se vychýlila ze svého směru, když se Socka na existenci statku se sto koňmi a zlatých medailí z dostihů zeptala mojí sestry, které jsem nestihla dát notičky. Musím ovšem říct, že tahle moje několikaletá alternativní realita byla promyšlená do nejmenších detailů. A vzhledem k neexistenci googlu (počítač s vytáčeným připojením ve školní knihovně, kam jsme se zapisovali do pořadníku, abychom si mohli čtvrt hodiny vytvářet e-mailovou schránku na seznamu a pak z ní poslat mail kamarádce, která seděla vedle, protože ten pořadník byl fakt dlouhej, dorazil až o pár let později) i celkem úspěšná. Jediný limit byl ten věk, no.

Ale tak sen o stáji plné koní je u holčiček celkem běžný (že jo, psice). Vyšší level byla moje historka o tom, že Mulder a Scullyová jsou můj strejda a teta, pravidelně mě navštěvují, vozí mi z Ameriky dárky a umí plynně česky. Respektive jejich představitelé. Bylo to tedy moc i na Socku, nicméně už o pár let později bych s Davidem Duchovnym rozhodně nechtěla být v blízkém příbuzenském vztahu (trochu se toto období prolínalo i s trajektorií mé dostihové dráhy, ale děti jsou prostě divný).

S největší láskou ovšem se Sockou vzpomínáme na to, jak jsem tvrdila, že doma v mrazáku chováme tučňáka. Když ho chtěla vidět, tvrdila jsem jí, že to nejde, protože je náchylný na nemoci a bakterie, které by Socka mohla přinést. Místo toho jsem jí z okna ukázala půlmetrového plyšového tučňáka Zob Zoba.

A pak po kom má Suchej únor fantazii.

Dlouho při příchodech domů mačkal šroub v díře ode dveří ve zdi v domnění, že tím rozsvěcí světlo (které je na čidlo). Když díru se šroubem spravili, začal mačkat šroubek od dvířek od CETINu venku před zvonky s tím, že zvoní na Balua a on nám otevře. Každý den jsme cestou do školky jsme stopovali ducha, který zanechal svůj betonový otisk přede dveřmi optiky. Polička na šampony ve vaně slouží jako myčka. Díra mezi vanou a pračkou je garáž. Ve svěráku vidí lokomotivu.

Svojí bujnou fantazií se dokáže profantazírovat téměř na pokraj hysterického záchvatu. Na chalupě našel dva vyhaslé uhlíky z ohně. Trval na tom, že je to uhlí a musíme najít a zastavit mašinku, která uhlí ztratila. Když už se začínal dostávat do transu a vypadalo to, že Příde skutečně bude muset dojít ke dva kilometry vzdálené trati a počkat tam na parní lokomotivu, teta odvedla jeho pozornost otevřením masny v okýnku kůlny.

Jako já jsem měla statek s milionem koní, Sucháč jednou bude mít depo s milionem vlaků. Jeho aktuálně nejoblíbenější pořad v televizi je dokument na youtube, v naší domácnosti přezdívaný „Oranžový vlak“. Zpaměti cituje pasáže a některé záběry simuluje na svojí dřevěné vláčkodráze. Nejradši má vykolejování. Po matce, která byla schopná zavřít tučňáka do mrazáku, má evidentně i empatii: „Vlak vykolejil. Strojvůdce zahynul,“ pravil vážným hlasem průvodce dokumentem. „Chudák lokomotiva,“ konstatoval Suchej únor.

Abych nebyla nefér, že hledám jenom podobu se mnou a nikoliv ze zploditelem, níže je přepis jednoho našeho večerního rozhovoru krátce po Sucháčových třetích narozeninách:

„Až budu velký, tak, tak…“

„Až budeš velký, tak co?“

„Já nechci chodit do práce!“

„A co budeš dělat, když nebudeš chodit do práce?“

„Maminka půjde do práce.“

Prej pořiď si děti. Ať je na důchody.