středa 8. dubna 2020

Pod rouškou bývá tma


Je nám sedmnáct, sedíme s krabicovým vínem a krabičkou peter na nábřeží a vyhlížíme, jestli nejdou policajti. „Bacha, benga!“ Típáme retko a schováváme krabicák za lavičku.

Střih. O patnáct let později. Je nám třicet dva, sedíme s kafem v kelímku na náměstí na schodech morového sloupu, od kterého byly odstraněny všechny lavičky, a hlídáme, jestli nejdou policajti. „Bacha, jede policejní auto.“ Schováváme kelímky za záda a nasazujeme roušky.

Karanténní splín mě doběhl až čtvrtý týden sociální izolace. Tímto posílám objetí všem extrovertům, musí to být peklo. Můj životní styl se prakticky zase tolik nezměnil. S home officem, komerčními překlady a pár dobrovolnickými covidími překlady, bordelem, který s vařením jednou denně roste stejně jako spotřeba toaletního papíru a kafe, když vám je nehradí zaměstnavatel, a snahou pěší cesty do práce nahradit víkendovými výlety a kolem, jsem první volný večer na to sjíždění Netflixu, rozjímání a úklid koupelny zaznamenala tohle pondělí.

Home office už odpovídá běžnému pracovnímu nasazení, tj. některé dny jsem nadproduktivní, jiné dny udělám prd, ale to prd se musí uvést do výkazu práce (sjíždění facebooku a sekce jenprozeny.cz na seznamu je například v sekci „operativa“). Na konci týdne je vše v rovnováze. Budík mám pořád nastavený, jako bych šla do práce, akorát pracovní činnost vykazuji již mezi 6:40 – 7:05. Normálně se to totiž má tak, že Balička cigaret má budík na sedm, dojíždí do práce dvacet kilometrů a je tam v osm. Já mám budík na šest patnáct, do práce to mám tři kilometry a jsem tam taky v osm. Teď se mi tohle místo rána děje kolem oběda. Nějak se protahuje na hodinu a půl. Ale teprve minulý týden jsem místo vaření dvakrát objednala z Dáme jídlo. Jednou proto, že jsem měla chuť na hranolky, které jsou nejlepší z friťáku, který nemám, a podruhé proto, že jsem neměla z čeho vařit, protože plán, že nakoupím, až půjdu od doktora, ztroskotal na tom, že v devět ráno jsem na nákupy byla moc mladá, a později se mi na to už nechtělo tahat další roušku.

K Vánocům jsem si prozíravě přála čtečku, takže s 1330 knihami ke stažení zdarma, kdy jsem ve stahování zatím na straně 30, je zavřená knihovna nahrazena. Co se týče hospod, nezaplňuju sice svoje album fotek alkoholu, který jsem nevypila, ale taky nemusím zoufat nad nedostatkem inspirace, co pít, která dojde po druhém nealko pivu nebo přeslazené limonádě. Další výživové potřeby jsou saturovány tím, že Zmrzlinárium zahájilo objednávky do mrazáku a je na mém seznamu podniků v projektu „Roušky jsme si ušili sami, plicní ventilátory jsme si vyrobili sami, své oblíbené živnostníky si taky zachráníme sami“.

Mangový a jahodový sorbet a kinder vejce. Dost mě trápí, že to kinderko jsem si sežrala jako první.

Osobní kontakt sice internet nenahradí, ale většina přátel zde projevuje své lepší černohumorné já do sekce „operativa“ ve výkazu práce a případně se po prověření kontaktů za poslední dva týdny a anamnézy zdravotního stavu setkáváme do maximálního počtu schváleného vládou. 

Při karanténním splínu mě občas napadne, že kdybych se uměla trochu víc přemoct, kdybych byla velkorysejší a tolerantnější, mohli bychom ji trávit ve dvou. Většinou se přesvědčím o tom, že nemohli, protože kdybychom se nerozešli před Vánocemi, museli bychom se pravděpodobně rozejít teď. Protože když mohl být důvod pro to, že něco nejde, pes, musela bych přece chápat, že v nouzovém stavu už to nejde vůbec. Takhle mě to aspoň nemusí mrzet. Dle reakcí jiných ostatně soudím, že asi ne vždy platí, že sdílená karanténa = dvojnásobná radost a poloviční starost. Tento obrázek věnuji všem rodičům, protože, přiznejme si, domácí porody a domácí výuka nebudou moje parketa.


Autorská práva na fotku a děti má Gedžitka. Publikováno s jejím svolením, po třech týdnech doma už je jí všechno jedno.

Takže trávit omezení pohybu pouze s kočkou je vlastně docela výhra. Koronavirus během pár týdnů dokázal to, čeho mně se nepodařilo docílit během několika let. Aby se mnou Balů nechtěl spát v posteli. Kancelářskou židli, která je běžně u stolu v obýváku a využívám ji obvykle maximálně několik večerů týdně, považuje Balů za svůj pelech. Židle se přesunula do kuchyně, a využívám ji každý den. Minimálně osm hodin. Což je kočičích skoro dvacet čtyři hodin. Takže stačí, aby ji můj zadek opustil na několik sekund, a obsadí ji Balů. Pokusy o sundání jsou považovány za křivdu. Při pokusech o coworking, že by se jako mohl posunout a vešli bychom se oba, se tváří, jak kdybych mu nabízela open space nebo zaměstnavateli navrhovala job sharing. Takže když k večeru skutečně odtáhnu do obýváku, Balů si spokojeně lehne do kuchyně, kde vydrží do rána, při čemž ložnici ignoruje. Je to jako se vším, co strašně dlouho chcete, a když to pak dostanete, je to jiné, než jste si představovali. Takže když večer zhasnu lampičku, ozve se z ložnice: „Balů, fakt se mnou nebudeš spinkat? No, kdybys chtěl v noci přijít, tak můžeš.“ Má to přesně tam, co si olizuje.


Takže to, co mi v izolaci vlastně vadí nejvíc, jsou lidi. První kategorie jsou panikátoři. Přišlo to i z nečekané strany, jejímž směrem jsem pak na chvíli musela přerušit kontakty, protože to bylo ze začátku, kdy v médiích dostávali prostor odborníci formátu, že kdyby žila Jolanda, objeví se v DVTV, při čemž předpověď „hodně budeš někde“ by byla jako u doktora slyšet, že ten útvar je nezhoubný, a přistihla jsem se při poměrně depresivních stavech z jejich prognóz, co bude zítra a co bude v době pokoronavirové. Takže když jsem jeden večer řekla, že další den si dám covidí detox, a první, co jsem si po ránu přečetla, byla zpráva, že z neděle na pondělí na sto procent vyhlásí úplný zákaz vycházení a „je to spolehlivý zdroj“, tak jsem využila toho, že se to dá prostě vypnout. Na bývalého novináře fakt slušná práce. Od té doby mám povolenou půl hodinu hrůzy denně, snažím se soustředit na to, jestli bude „po“ těžší domluvit si nový termín u zubaře nebo u kadeřnice, a je mi mnohem líp.

Bohužel se neumím úplně odpojit od internetů. Na FB jsem v různých skupinách, kde se sdílí tipy na výlety nebo fotky zajímavých míst v ČR. Občas se tam objeví dotaz, kam se vydat, a tři, dva, jedna, následuje komentář „Máte teď sedět doma!“, protože největší výskyt koronaviru byl zaznamenán na borové šišce. Já ani po lidech nechci, aby snad přemýšleli, jenom třeba, kdyby ty texty včetně usnesení vlády četli až do konce. Jako chápu, že v tom seznamu výjimek je „pobyt v přírodě a parcích“ až na závěr, ale není to zas až tak dlouhý. Když na to někdo upozorní, je moje úplně nejoblíbenější reakce „No jo, ale ona nechce jít na procházku, ona chce jít na výlet.“ Hrozně se těším, až mi konečně někdo dá definici procházky a výletu. Když budu chodit pět kilometrů dokolečka v parku u baráku, je to procházka a je to v pořádku, a když si sednu do auta a nachodím pět kilometrů po lese, je to výlet a je to špatně?
Top komentář, který považuju za takovou esenci, je: „Teď si máte celá rodina včetně rodičů a prarodičů sednout v jednom bytě a maximálně tak řešit, jestli si dáte solený nebo česnekový brambůrky, ne přemýšlet, kde někde courat.“ Po měsíční aplikaci tohoto doporučení bych chtěla být jeho plíce, až na ně sedne koronáč cestou do Alberta pro chipsy.
Předpokládám, že z těchto řad se rekrutují ti udavači, co volají na policii, když vidí někoho ujíždět na kole z města nebo souseda bez roušky na balkóně.
Méně radikální odnož pak lze potkat právě v přírodě nebo na kole. Minulý víkend na mě chlap, se kterým jsme se míjeli na lesní cyklostezce, rychlostí minimálně patnáct km v hodině každý, s odstupem metr a půl až dva, zařval: „Roušku, kurva!“ Jo, bylo to už v době, kdy nařízení říkalo, že roušky všude. Myslím, že to je ten bod, kdy lidi něco, co doteď fungovalo, přestanou respektovat, protože to začne být absurdní. Stejně jako roušky všem dětem bez ohledu na věk. Určitě budu kojenci dávat něco přes pusu a nos. A pokud se někdo nakazí koronavirem od kojence, aspoň ho to odnaučí strkat hlavu a pracky do cizích kočárů.
Teď už mám grif, jak jezdit s rouškou kolem krku a rychle ji nasadit, když někoho míjím. Občas takhle jedeme naproti sobě s někým, kdo se chystá udělat to samé, podíváme se na sebe, uprostřed pohybu se zastavíme a pak se na to vykašleme. Normální lidi tohle prostě dělají ze strachu, aby na ně někdo neřval a nekoukal jako na potenciální vrahy. Pro ilustraci moje prosoplená rouška po posledních deseti minutách, než se z přírody dostanu domů a projíždím městem a parkem, a roušku si nasazuju:

Hodně efektivní.


No a pak ta druhá skupina „mladých, zdravých a nerizikových“, co „nám s tím promořením a kolektivní imunitou proti téhle horší chřipce trochu pomůže“. Kdybych si to fakt myslela, napíšu, že bude sranda, až se těmhle mladým, zdravým a nerizikovým stane, že jejich mámě pozdě diagnostikují rakovinu, nenápadně zruší tátovo pracovní místo, protože si o další měsíc, kdy ho nevezmou na operaci kolene, prodlouží neschopenku, nebo si jeho ségra poslechne „Promiňte, to dítě jsme vám mohli zachránit, kdybychom na to přišli o dva týdny dřív“. Akorát si nemyslim, že by to byla sranda. Stačí se zamyslet nad tím, kolik nás si povzdechlo nad tím, že nám zrušili preventivku u zubaře, a položit si otázku, jestli je to pořád stoprocentní zdravotní péče, na kterou jsme byli zvyklí „před“, při čemž si můžeme gratulovat, pokud je nás největší zdravotní problém zubní kámen.



34 komentářů:

  1. A to mně by se líbilo, kdyby lidi mysleli...
    S povinnejma rouškama někteří spadli někam na první signální; má roušku = good guy/nemá roušku = bad guy. Víc vědět nechtěj a nepotřebujou, hlavu do toho nezapojujou a vůbec si v tom najednou "příjemně jednoduchym" světě docela chrochtaj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas. Včetně toho, že jsem už párkrát viděla, jak si lidi do roušky aka cejchu spořádaného občana utírají nos, nosí je na čele, nebo navolno tak, že to vlastně úplně nedává smysl (a navíc moc nevěřím, že si je všichni pereme a žehlíme po jednom použití).

      Vymazat
    2. Já třeba jo:D I když co se týče žehlení, tak jsem si obdobně jako u kojeneckého oblečení vybrala názorový proud, který se mi hodí, a žehlím jenom dvě, které bez toho nevypadají esteticky. Ale jinak fakt vyvařuju po každým použití.

      Nejsem úplně hysterka, včera jsem například s tátou a ségrou grilovala, ale pak jsou tady experti jako moje matka, která si na dobu mé návštěvy pozvala koledníky. K dobru jim musím přičíst, že nechtěli jít dovnitř. "Ne, ne, pojďte dál." Pak si chtěli nechat roušky. "Tady to mít nemusíte."
      Když se po mně jedno dítě začalo plazit a upozornila jsem matku, že nejsem úplně ok s tím, že si pozvala tři ideální bezpříznakové přenašeče a ona se tomu zasmála, tak myslím, že pokud se moje reakce roznese, tak se nemusím bát, že bych někdy utrpěla nějakou pozvánku na její garden party.

      Další návštěvu jsem odložila na neurčito a jsem nasraná ještě teď, protože ve výsledku se JÁ cítím blbě, že jsem cizím děckám zkazila koledu, protože mojí matce "to nedošlo, tak promiň". Jako nevím úplně, co jí nedošlo na tom, co je social distancing a že letos jsou Velikonoce zrušený.

      Vymazat
    3. Přirozeně. Protožes to přeci byla ty, kdo byl protivnej a kvůli komu museli odejít, i když je ta hodná teta pozvala...
      (mimochodem - nepodělíš se s námi o tu reakci?)
      Taky se za hysterickýho nepovažuju, ale mojí mámu děti neviděly měsíc a na to, že by jí vidět chtěly, slyší, že to teď prostě nejde.
      ...že je máma na starý kolena trochu nepoučitelný telátko a zbytečně se courá venku, když by nemusela - tim teď nemyslim procházky v lese, ale nájezdy na sámošky s akčnim letákem v ruce - to je její věc. Do toho jí nemůžu kecat, je to dospělá ženská a rizika si snad zvážila poctivě. Ale co bych byl za jelito, abych jí tam vodil skřítky, který Kung Flu snášej tak dobře, že o ní ani nevědí...

      Vymazat
    4. No, to je druhá věc - nepopírám, že primárně mi šlo o sebe, ale že ji třeba nenapadlo, že nakažená můžu být klidně já a že ne všechny babičky a dědečkové slyší na "teď to nejde", a když přece vnoučata jsou v pohodě... Což by ale v důsledku nakonec taky byla moje chyba, protože je fakt, že jsem prostě neměla nikam jezdit, čímž se budu další měsíce řídit.

      Protivná jsem byla jak do prdele:o) Ono to vygradovalo ve chvíli, kdy se po mně jedno dítě plazilo a další dvě ječely a máma začala řešit, jestli už jsem byla na nějakým ultrazvuku, při čemž u mě jaksi nenastala potřeba věci týkající se těhotenství s někým moc sdílet, takže odpovídám ze slušnosti na dotazy, ale určitě si o tom nechci povídat před cizí ženskou. Navíc mám z jiných indicií podezření, že ta koledující paní je fotografka a máti mě chtěla navrtat do těhotenskýho focení. Takže tlak asi dvě stě na sto, tepovka sto padesát a Suchej únor se pokouší oběsit na pupeční šňůře, tak jsem prohlásila to o těch ideálních přednášečích a že jedu domů, takže cizí paní sbalila děti a ujišťovala mě, že měsíc nikde nebyly (jasně, ani na nákupu a takhle na návštěvě taky byly poprvé) a mně se dostavily výčitky svědomí, že jsem do blbý situace dostala někoho, kdo za to vůbec nemoh. Mimochodem, ona si to asi překouše, ale kvůli těm dětem mě to fakt mrzí, si určitě myslí, že "bezpříznakový přenašeč" znamená něco jako "malý debil" a zapomněly si tam ty vykoledovaný čokolády.

      Do týhle nálady mě chytnul děda, jestli "už vím, jestli to má camprdlíka". Ale to jsem se omezila na strohovou odpověď, že nevím, a spolkla jsem, že mě víc zajímá, jestli nemá rozštěp nebo srdčení vadu, než co má mezi nohama.
      Takže... no, dneska se se mnou asi bavit nechceš:D

      Vymazat
    5. Bohužel mě až teď napadlo, že adekvátní reakce by bývala byla se rozkašlat a zeptat se, jestli jsem se zmínila, že jsem měla ráno trochu teplotu a jestli si taky můžu sundat roušku. No jo, je to těžký žít s IQ asi 80.

      Vymazat
    6. :-D
      ...jasně, že chci...
      ...i když dědy je mi trochu líto :-)
      Jako chlap mam asi tu výhodu, že my mezi sebou to těhotenství moc neřešíme a zkrátka se těšíme, až budeme mít příležitost mezi sebou nového občánka řádně přivítat. Nicméně si vzpomínám, že žena byla chvílemi ze všeho toho "a víte co to bude?" a "už máte jméno?", nedej bože ještě doprovozený pohlazenim bříška, poněkud zádumčivá.
      ...což mi sralo, jelikož kámošky jí vyprudily, ale žít jsem s ní pak musel já, že jo...

      Zakašlání je dobrej vtípek. Pamatuju si, že mě hrozně pobavil kdysi v jednom filmu o nějaký hemoragický horečce (jméno si nepamatuju, hrál v tom Dustin Hoffman) a ještě se mi neochodil :-)

      Vymazat
    7. "Pohladíš bříško, ustřelím pracky":o)

      Vymazat
    8. Klid, na mě tasit nemusíš... Takovýhle věci nedělám bez dovolení :-D

      Vymazat
    9. Proto ty uvozovky:o)
      Upřímně nechápu, že to může někoho vůbec napadnout. Naštěstí se mi to stalo jenom jednou od instruktorky jógy a vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, byla jsem tak konsternovaná, že jsem se nevzmohla na odpor. Ale přičítám to pouze tomu, že se stejně nemůžu skoro s nikým stýkat. Vlastně když si domyslím, kolika věcí jsem asi ušetřena, začíná mi případný porod v roušce připadat jen jako malý ústupek:D

      Vymazat
    10. Já vlastně nikdy nepotřeboval sahat na jakýkoliv břicho, který nebylo ode mě...
      Ale ještě dovedu pochopit, když se někdo neudrží u pořádnýho bubnu - tam se dá očekávat nějaká odezva, nějaký kopnutí, pohyb...prostě něco. Ale u tebe je na to, myslim, ještě brzo, ne?
      ...chci tim říct, že nechápu tu instruktorku...

      Vymazat
    11. Tak to navíc bylo v době, kdy jsem vypadala maximálně tak na cirhózu jater.
      Já to nechápu ani u toho bubnu, protože na jinýho člověka přece taky jen tak nešaháš, a pokud jo, seš úchyl, tak proč někomu přijde ok osahávat těhotnou ženskou?

      Vymazat
    12. No právě. Co od toho jako čekala...
      S tím pochopením asi nejsme ve sporu - já chápu, pro co si tím ten člověk jde. Ale nemyslím si, že by to dělat měl.

      Vymazat
    13. Nepodezírám tě, že bys to zkoušel:D

      Vymazat
    14. Já jsem ale vcelku kontaktní člověk.
      Nicméně ta důvěra zavazuje :-)

      Vymazat
  2. nevím, někdo nesnáší když se ho jiný dotkne. čím jsem starší tím méně mi to vadí. Ani nemám nutkání se někoho dotýkat, ale může se stát že sse dotknu, třeba vnuka pohladím po hlavě. teď mě napadlo, že mu to může být odporné... ale zase ptát se a bát. Až dostanu přes pařát, budu vědět :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to asi i tím, že já třeba nejsem moc kontaktní. A když na mě dospěli šahají, jako bych byla děcko (jo, chápu, pamatují mě, jak jsem se narodila), tak je mi to vyloženě nepříjemný.

      Vymazat
    2. Jo!
      Vytáčí mě, když mě máma zkouší tahat za vousy. Diví se, že vrčim a tváří se ukřivděně. Pravda je, že když si mě za ně přitáhne žena k polibku, vnímám to úúúúúplně jinak.
      ...a až mě za ně budou jednou tahat vnoučata, bude to asi zase něco jinýho... :-)

      Vymazat
    3. A to ti dělala hned, jak ses narodil?:D

      Vymazat
    4. ...ale vážně...
      Když o tom tak přemejšlim, myslim, že mi od mámy to tahání za vousy vadí právě proto, že vousy nemaj nic společnýho s dětstvím.
      Nijak mi nevadí, když mě pohladí po hlavě, obejme, nebo dá pusu takovym tim, že mi jí prostě bez ptaní vlepí na tvář. Jsem její syn a tohle jsou způsoby, jakýma ona mi svojí mateřskou lásku projevuje od narození a tak to beru, jak to přijde...
      Ale ty vousy prostě nejsou "její", jestli mi rozumíš, jak to myslim...

      Vymazat
    5. Možná proto tě za ně tahá, i ona cítí, že nejsou její, že jsou na tobě už odjinud...
      Taky mám vousatýho jednoho syna. A mám pocit, jako by mi za ty fousy utekl a schoval se. Netahám ho za ně, spíš se ostýchám se jich dotýkat, i když dřív jsem se jeho kůže na tvářích a lícních kostech dotýkala pohlazením ráda. Už to nejde.

      Vymazat
    6. To neumim odhadnout.
      Nicméně podle mýho se ostýcháš správně. Ne proto, že by se za těma vousama před tebou schovával. Nevim, z jakýho důvodu si nechal narůst vousy tvůj syn, ty moje byly nejdřív lenost, možná trochu náhrada za řídnoucí vlasy a v posledku iracionální touha jít jednou na koncert Amon Amarth s plnovousem spleteným do copu... Prostě nic hlubokomyslnýho.
      Ale jak jsem psal výš Ženě - když se večer zhasne a žena si za ty vousy mojí hlavu přitáhne tam, kde jí zrovna chce mít, má to jistej náboj, do kterýho člověk nechce nechat vstupovat maminku :-)

      Vymazat
    7. Nooo, mě dotyky nevadí (pokud nejsou účelně úchylné), ale sahání na těhotenský břicho mi vadilo vždycky. O to víc, když bylo uvedený "nevadí, že si šáhnu, žejo" a bez čekání na odpověď rovnou osahávačka. To už se můžou rovnou osahávat i prsa, jestli jsou jako připravený ke kojení...Hlavně nevím, co je na tom břichu pro lidi tak magický, že se to prostě nedá udržet.

      Vymazat
    8. Tak já toho zkusím využít, a pokud se někdo bude obtěžovat s ptaním, zeptám se proč.

      Vymazat
  3. Vousama se odlišuje muž od dítěte. Takže když za ně matka syna tahá, je to podobné, jako kdyby otec svē dospělé dceři hnětl prsa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě hlasuju pro zrušení uvržení prsů temnic, ať je můžou holky nosit veřejně stejně tak, jako nosí chlapi vousy! (Bože, co já bych za to dala, abych létě mohla chodit do půl pasu jako moji kolegové...)

      Vymazat
  4. No vidíš, ono to dopadlo naopak. Místo odtemnění prsouchů byly zavedeny temniče fousů.

    OdpovědětVymazat
  5. K zakrytym ksichtum by se mohla zacit nosit odkryta hrud. Jako v Benatkach na karnevalu.

    OdpovědětVymazat
  6. Kampak se ti ztratily obrázky?

    OdpovědětVymazat
  7. "Takže to, co mi v izolaci vlastně vadí nejvíc, jsou lidi." To je dobry shrnuti. Me taky vadej, ale ja s nima skoro dva mesice neprisla do styku. Nebejt obcasnejch mikrokonversaci s jinymi vencitely psu v parku ktery mi zas az tak nevadej. Vadej mi ty behaci a cyklisti co zaplnili a pretizili vsechny parkovy cesticky vsech mne dostupnejch parku ale muzu se na ne zlobit kdyz jim zavreli posilovny? A nektery zijou v malejch bytech a lezou si s partnery na nervy? Muzu se zlobit na lidi co si vybiji domaci a osobni frustraci na pokladni v supermarketech? Zalezi jakym meritkem to beres, jak na to nahlizis. Vse je relativni. Tech pokladnich je mi teda ale lito.
    Ze v Anglii nerouskujeme nevim zda povazovat za dar ci zkazu. Vse se da zneuzit a presne tyhle argumenty me napadaly (kdo zkontroluje jak dlouho pouziva dotycnej jednorazovku, zda si na ni sahal a pak sahal na neco jinyho...atp) proste to nejde direktivne zaridit. Bud budou lidi svedomity a zodpovedny a budou se chovat slusne nebo nebudou a zadnej prikaz shora tomu nezabrani. Pomuze jen osveta a informovanost. Nesnazit se lidi vystrasit ci jim hrozit.

    OdpovědětVymazat