čtvrtek 23. listopadu 2017

Lišejník

Takže jedině na sever.

Od loňského Silvestra na naší chalupě, kam jsme pozvali takovou směsici lidí, že to de facto byl spíš sociální experiment, nabral tradiční Vejr jiný směr a to takový, že nejezdíme jenom v létě, ale kdykoliv, a Vejr je obohacen o část Klubu perverzních lingvistek, část mých spolužáků z výšky, jejich kamarády a jejich kamarády.

Poslední akce nazvaná Šelmičky v cheskaku (ano, nikoliv v cheesecaku, což odkazuje na jedno z mých tajných guilty pleasures) slibovala vzhledem k datu na prodloužený víkend hojnou účast, nicméně nejdřív nás bylo sedm a nakonec z nás bylo šest, protože jsme jedné z našich kamarádek, Sanche, byli nuceni sdělit, že si o jejím novém příteli myslíme, že je debil, a proto nemůže jet.

Sancha skoro deset let chodila s mužem, kterého jsem za tu dobu viděla přibližně na hodinu, během které řekl dvě věty. Podle Sanchy se s jejími kamarády nechtěl stýkat, protože to prý jsou moc velcí intelektuálové (což je vidět především na všech Vejrech, kdy většinu času trávíme tím, že hrajeme šipky, kulečník, kostky, karty nebo deskové hry pro děti od šesti let). V nové práci Sancha poznala cizince, který v době, kdy spolu ještě platonicky chodívali na pivo a kafe, a když Sanche ujelo poslední metro, přespala u něj na gauči, začal chodit se Slovenkou. Se kterou se půl roku poté, co vztah se Sanchou přestal být platonický, nemohl rozejít se zdůvodněním, že její kamarádi by se na něj zlobili. Tak zřejmě položil základ tomu, že minulý Sanchin přítel se nechtěl stýkat s námi, a my se zase nebudeme chtít stýkat s tím současným.

Když jsem se viděla se Sanchou v srpnu, visela na telefonu, protože cizinec byl se Slovenkou na dovolené, což je běžná věc, kterou začínající páry, jejichž vztah nemá budoucnost, dělají. V září měla Sancha plán, jak odejde od přítele a nastěhuje se k němu. Až bude vystěhovaná Slovenka. V září ještě nebyla. Když jsme v říjnu cizince poznali osobně, pořád ještě nebyla. Konverzaci musel zastat Adlétin přítel Sirup, protože s ní a se Sockou jsme po první půl hodině neměly sílu na udržování small talku s někým, kdo při rozhovoru s vámi čumí do telefonu a na dotaz, co dělal doma, odpoví, že nic. Takových pár znám. V rodné zemi byli obvykle příliš neschopní na to, aby se nějak rozumně chytli, tak to zkusili v bývalém východním bloku, kde chvíli zkoušeli učit angličtinu a nakonec je pohltila nějaká nadnárodní korporace, kde žijí z toho, že umí anglicky a berou dvakrát takový plat než jejich český kolega. V Čechách je drží především dvě věci: pivo a ženský. Z toho prvního do pětatřiceti vypadají jako fotrové toho druhého, co s nimi i přesto leze do postele, protože v Praze se můžou na rozdíl od Horní Dolní ve Washingtonu (toho vlevo nahoře) tvářit, jako že jsou někdo.

Takže když nám Sancha sdělila, že s ní pojede na chalupu, postavila nás do situace, jak jí sdělit, že nepojede, protože si o něm myslíme, že je debil. Nejdřív jsme to zkusili přes to, že se nevejde k Adéle a Sirupovi do auta, což je pravda, ale Sancha měla záložní plán, takže mi od Adléty a Socky pouze přišla zpráva: „Zasáhni!“ Zasáhla jsem vysvětlením, že přestože anglicky všichni mluvíme, je přece jenom trochu pruda dělat to čtyři dny v kuse a že se kvůli tomu vždycky někdo nebude cítit dobře, což je taky pravda. Sanchina odpověď byla, že se teda budeme muset obejít bez cheesecaku (nakonec ho stejně udělal někdo jiný, ale to jenom tak na okraj). Musela jsem dodat, že si nemyslím, že by to bylo lepší, i kdyby mluvil česky plynule, což je taky pravda. Adléta jí napsala to samé.
Jestli jsem si myslela, že když nás to nepotkalo na gymplu ani na výšce, budeme to řešit ve třiceti? Ne.

Nicméně dohodly jsme se, že si zaslouží druhou šanci, ale ne čtyři dny na samotě v horách. Což nechávám na Socce a Adlétě v Praze a ať mi pak řeknou, co si o něm myslíme.

Ale zpátky k lišejníku. K lišejníkovi.
Na poslední akci, kde se slavily moje, Tolstolobikovy, Adlétiny a Baliččiny třicátiny jsem vypadala normálně, nicméně v květnu jsem s tím, co mi vykvetlo na bradě, málem způsobila několik dopravních nehod, protože řidiči protijedoucích vozidel se nebyli schopni soustředit na řízení. Jelikož jsem v pubertě skoro vůbec netrpěla na akné, jednalo se zřejmě o spojení všech jebáků, které jsem nikdy neměla.

Týden před touto akcí mi oschl ret, což se mi občas stává a vždycky to do pár dní zmizí. Tentokrát nejenom, že to nezmizelo, ale oschlo to tak, že to rozpraskalo a začalo hnisat. Pojala jsem podezření, že se jedná o opar, který mě navštívil po pětadvaceti letech a který jsem v tomto věku chytla pravděpodobně od olizování prolízaček ve školce. Mastička na opary ovšem nezabírala.

Když to přesto začalo vypadat skoro normálně, dala jsem si na chalupě domácí kachnu s domácím zelím a s bramborovým knedlíkem, který jsem koupila. Na základě toho, co se mi na puse udělalo potom, byla založena teze, že jsem alergická na ptáky (přestože tuto reakci pravděpodobně způsobilo zelí). Podle Socky jsem měla to, čemu se říká lišej. Víc by se mi sice líbilo být Žena s lišajem než Žena s lišejem, ovšem mí blbí kamarádi mi brzy začali říkat Lišejník. Hodilo se to především ve chvíli, kdy jsem je úplnou tmou měla dovést ke stromu na kopci, kde si obvykle každý vlezeme na jednu větev a otevřeme si šampaňské. Je to na sever.

V pondělí po návratu jsem se rozhodla jít z práce na kožní, protože moje blbá sestra, povoláním zdravotní sestra, mi sdělila, že mám lepru, a když jsem otci vracela klíče od chalupy, odvrátil ode mě zrak se slovy: „Ty seš hnusná, už si s tím někam zajdi.“ Nespecifikoval kam. Jestli třeba na jatka.
V tento moment se projevilo, jak je skvělé sdílet kancelář s lékaři. Docent: „No jo, s oparem není radno si zahrávat. Je to blízko lymfatických uzlin a leze to nahoru.“ MVDr. ho doplnila: „No jo, trojúhelník smrti.“

U kožního jsem dostala framykoin a vazelínu. Při odchodu jsem se v čekárně zasmála (a vypustila přitom decku krve a hnisu) ceníku s estetickými výkony (např. za jednotku botulotoxinu). V práci, kde se naposledy drb, který byl jedné osobě sdělen v úterý odpoledne, dostal úplně ke všem ve středu ráno, jsem poznamenala něco o zvětšení rtů a mé dočasné indispozici.
Jestliže jsem si na konci výletu do Mexika myslela, že mé přání mít opět tuhou stolici, je mrzké, neměla jsem ještě zkušenost s lišejníkem. Teď si přeju moct si sníst polívku jinak než brčkem.

27 komentářů:

  1. S tím "jste moc intelygentní" jsem se v mládí také občas setkával. Ono totiž i při těch šipkách (či podobných zabíječích času) se občas a jen tak mimochodem něco prohodí a lidi, dostatečně chytré na to, aby poznali, že nejsou dost chytří, to vyděsí. "Když si toto povídají u pinčesu nebo šipek nebo kroketu etc., jak se s nimi můžu bavit, až se budou bavit vážně?" Hlupákům to ovšem nevadí, ti nepoznají, jak moc jsou hloupí. Mindráky z chytrosti jiných může mít jen chytrý člověk.
    Milan

    P.S. Kožní choroby jsou zákeřné svinstvo táhnoucí se a trvající. Ke kožnímu lékaři je třeba s nimi chodit bez zaváhání.
    Když Vás obvoďák nevyléčí do dvou týdnů, pošle Vás k internistovi a když ani ten Vás nevyléčí do dvou měsíců, je vhodné navštívit notáře. Ale u kožařů je to jinak - jejich léčba se počítá na roky a roky. A občas je po pár letech i úspěšná a problém zmizí, aniž by se za pár let vrátil. Ale moc časté to nebývá.
    Někdy je dobré zkusit na kůži nějakou provokaci. Třeba jód nebo heřmánkový extrakt nebo psí sádla nebo list devětsilu... ono to vždy něco udělá a z toho zhoršení je pak třeba možno zjistit, co zabere opačným směrem. A některé věci musí vyhnít a pak je lepší hnití urychlit.
    Podle Vašeho popisu bych zkusil namazat si hubu kachním sádlem. Kachní sádlo je samo o sobě na kůži příjemné (pro žaludek taky). Ale Vy jste měla po kachně problém, tak bych to zkusil vyprovokovat znovu. Buď to bylo po to tom ptákovi, a pak bude jasněji, nebo to po něm nebylo, a pak Vám to neublíží.
    Je to určitě velmi nepříjemná věc. Bradu člověk neschová a když se teď blíží ta zima, mohou to mrazy ještě zkomplikovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Kdepak kožní.
    Na takovou lapálii je příjemnější léčba.
    Znásobit příjem kalorií,tak aby narostla brada druhá,případně třetí...které překryjí tu nemocnou.

    OdpovědětVymazat
  3. Milan: Sice nejsme sjezd Dělnické strany, ale na tu chalupu si většinou fakt jezdíme odpočinout a vypnout. Spíš si myslím, že v tomhle případě ho nezajímají naše témata a nás zase nezajímají ta jeho. Jednou jsem se Sanchy zeptala, co vlastně mají společného. Ona ráda vaří a on je rád, když přijde domů a může se najíst.

    Na kožním jsem trávila dost času před šesti lety, kdy mi z neznámých důvodů začala vyskakovat na různých místech kopřivka. Kožní nikdy neodhalila příčinu, já sama jsem nakonec usoudila, že to bylo ze spolubydlící, kterou jsem musela učit splachovat záchod a která na tom celkově nebyla moc dobře s hygienou a sociálními návyky. Kopřivka fakt zmizela, když se odstěhovala.
    U té kachny tipuju spouštěč spíš na zelí.
    Jinak jsem to provokovala potíráním slivovicí.

    Saul: Když já to mám na puse a posunuje se to směrem nahoru. Beztak mi to brzo napadne mozkové blány, jak prorokoval docent, a budu muset k tomu notáři.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slivovice je lék naprosto unikátní, pokud se neužívá tak často, že přestane působit. A nemyslím to jako "vtipnou odpověď".
      Sytém "ona ráda vaří a on je rád, když se doma může najíst" funguje v mnoha manželstvích a mnohá partnerství udrží na desítky let až do smrti jednoho z partnerů. Podle mne to NENÍ opovrhování hodné.
      Zelí určitě může být spouštěč kožních potíží. Ale spouštěčem může být i něco, co do toho zelí kuchařka přidala. Ocet, cukr, mouka, škrob, brambora, cibule... prostě každý vaří zelí jinak a tak je obtížné zjistit, co je v konkrétním případě spouštěč.
      Zelí je v podstatě stejná rostlina jako kapusta a kedluben a květák a brokolice... prostě "brasica". Nezpůsobují-li Vám kožní afekty tyto ostatní rostliny druhu brasica, nemělo by Vám je způsobovat ani zelí. Spíše kuchař/ka. Určitě je vhodné důvod problémů vysledovat, abyste si nekazila další léta života. (Zkuste si vyzkoušet zejména ocet a cibuli, tam by se to mohlo skrývat.)
      Milan

      Vymazat
    2. "Sytém "ona ráda vaří a on je rád, když se doma může najíst" funguje v mnoha manželstvích a mnohá partnerství udrží na desítky let až do smrti jednoho z partnerů. "

      Manželství ano, na partnerství je to málo.

      Nevím, jak brasica (tedy s jednoduchým s), ale v česky mluvících zemích jsou kedluben, kapusta, zelí atd. rostliny brukvovité, čili brukve. A věříte, že tomu spousta lidí i rozumí? ;-)

      Vymazat
    3. Milane, pokud to ke spokojenému manželství někomu stačí, opovrženíhodné to není, ale pokud někdo kvůli absenci jiných věcí vyhledává štěstí někde jinde, není setrvávání v takovém vztahu ani chvályhodné.
      Jinak fakt, že mnoho manželství na tomto principu funguje, je základním pilířem mého přesvědčení, že ho nepotřebuju za každou cenu.

      Myslím, že v tomto případě byl spouštěč skutečně vysušení a nějaká ta bakterie. Čím se mi to podařilo rozdráždit včera a můžu tedy s léčbou začít znova, asi taky vím, a brukve to nebyly.

      Jinak zelí v tomto případě dělal kuchař, toho času bez partnerky.

      Vymazat
    4. Brukvovité, to je čeleď.
      Brassica je rod.
      Druh je pak tuším česky brukev zelná (tedy nikoli brukev, protože rod brukev zahrnuje i jiné rostliny než košťálovou zeleninu).
      Tento druh zahrnuje řadu kultivarů, např. zelí, kapustu, květák, brokolici, kedluben... a ty se dále vyskytují v různých variantácha subvariantách...
      Na semínkách pro výsadbu je však uváděno "brassica" a z toho jako zahrádkářský kutil vycházím, protože je to jednodušší a kratší než dvousloví košťálová zelenina a přesnější než výraz brukve.
      Milan

      Vymazat
    5. Panejo, učte vťáka lítat... :-))

      A jak se dostanete od druhu k čeledi, resp, od čeledi k druhu? Přes rod, žejo. Od toho ta binomická nomenklatura je. Takže brukvovité (Brassicaceae)se ta čeleď jmenuje proto, že jsou to všecko rostliny s rodovým názvem brukev.

      To, že se v běžné češtině vžilo u některých používat jen název druhový, je věc jiná. :-)

      Vymazat
    6. Paráda. Do roka a do dne by nebylo?:o)

      Vymazat
    7. Jako že do roka a do dne vstanou noví bojovníci a vyrostou nové brukve?

      Vymazat
    8. No, trochu mě mrzí, že přestože příspěvek k tomu jasně vybízí, nezaznělo tu, že do roka a do dne se dva mají vzít nebo se rozejít a místo toho se tady řeší nějaký bukvice.

      Vymazat
    9. No to víš, když dvě dělají totéž, není to...

      Hele, bukvice, to je dobrá přehazovačka, to má taky dost alternativních významů...

      Vymazat
    10. Jo, do roka a do dne.
      Když se spolu dva lidi dají dohromady, tedy hupnou spolu do peřin a i druhý den se znají a hodlají to opakovat, mají se do roka vzít - nebo rozejít.
      Utahaná známost nevěští nic dobrého.
      Ty košťálové zeleniny také nenechávám na záhonku do druhého roku.
      Milan

      Vymazat
    11. Dobrý. :-)) Ale přes zimu některý nechat můžete, pro růžičkovou kapustu se dá postupně chodit na zahrádku i za mrazů. :-)

      Vymazat
    12. No jo koštáloviny. Jenže já jsem nedávno zasadil hrušeň Williams. Mám ji taky do roka vykopat, když na ní do roka neporostou lahvičky hruškovice?

      Vymazat
  4. Takže nejen výplň rtů, ale taky plastika nosu? Teda ty si jedeš...

    OdpovědětVymazat
  5. Třeba ti to vytvoří na temeni slušivýho choroše! A pokud se budeš tvářit dostatečně infekčně, nebude ani potřeba generovat výmluvy pro Sanchu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Lišejník je dobrá přezdívka. Taková do divočiny...
    Tu si nech ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. rulisa: Jestli takhle bolí každá plastika, radši budu stará a hnusná a budu mít malý kozy.

    psice: Dík. Od včerejška se mi od pravého ucha dozadu šíří vyrážka. Co tam máš dál?

    Galahad: Zatím to vypadá, že mi nic jinýho nezbyde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To už je nějakej divnej opar.

      Nicméně - až budeš stará a hnusná, budou malý kozy naopak výhodou. S těma velkýma je to ještě horší.

      Vymazat
    2. On to právě není opar. Začínám si myslet, že mít opar by bylo lepší.
      No, tak teď budu mít malý kozy a pak budu stará a hnusná. Člověk si nevybere:o)

      Vymazat
    3. No samozřejmě - co by to bylo za přezdívku, kdyby člověka prvních pár let nesrala ;-)

      Vymazat
    4. A co zvážit konverzi na islám?
      Takový nikab zakryje kromě očí celý obličej a ten kabát i ty malý/velký kozy.
      A nějakej tmavej fousatej islamista po tvym boku by stejně nedovolil,aby se po nich někdo díval.
      Jen nevím,jestli by ti dovolil chodit do práce.
      Zvlášť do Přerova:-)

      Vymazat
    5. Tak do práce mi minulé pondělí nedovolil jít ani Lišejník, protože mě nenechal vyspat se. Takže by to asi šlo.

      Vymazat
  8. hm, a čo to teda je? nejaká druh alergie nikto nevie na čo? lišajník je krásna prezývka, len keby ste k nej prišli nejakým príjemnejším spôsobom.

    skoré uzdravenie prajem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, přezdívka Lišejník už se uchytila, mí laskavější kamarádi, které kromě mého fyzična znají dobře i mé nitro, mi říkají Lišaj. Například mi to píšou jako zprávu příjemci, když mi na účet posílají peníze za pivo.
      Lišejník na rtu už skoro zmizel, na památku mi po něm zůstal zarudlý prostor bod nosem, takže vypadám, jako bych se pokoušela o domácí laserovou epilaci kníra.

      Vymazat