úterý 4. července 2017

Háďátko

„Nevíme přesně, čím to bylo způsobeno, ale pravděpodobně se jednalo o formu biologického plánování dopředu," míní vedoucí studie.

Četla jsem ó-vědecký článek o teorii, že vzpomínky se možná dědí. Prý se to už dřív objevilo v nějakém výzkumu, který prokázal, že potomci přeživších holocaustu jsou méně odolní proti stresovým situacím. V tomhle článku to zase katalánští vědci zkoumali na háďátkách obecných a na vzpomínce na teplé prostředí. Pamatovala si ho ještě čtrnáctá generace.

Tak mě napadlo, které vzpomínky mi tak mohli předat moji předci. Praděda legionář, co byla manželská tragédie toho prapradědy ajeho o 32 let mladší ženy, děda z máminy strany, co byl syn úředníka popraveného za heydrichiády, děda zavřený za vlastizradu, když nechtěl dát statek, jeho otec, poslanec za agrárníky, co umřel na rozedmu plic…

Nebo jaké vzpomínky mi mohly předat jejich ženy. Prababička, která než si vzala o šestnáct let staršího učitele, měla aférku, byť zřejmě platonickou, s letcem, který se při nehodě zabil. Buď musela být hodně mladá, nebo se otřepat hodně rychle, protože pradědečka si vzala v sedmnácti a měsíc po svých osmnáctých narozeninách porodila moji babičku, která se dva roky po svatbě a s roční dcerou a tchyní stěhovala k rodičům, když jim znárodnili statek. Nevím, jestli na dědu těch deset let čekala, ale skoro doufám, že ne, protože jí po návratu z vězení zahýbal. Vzhledem k tomu, že ještě po mrtvici jí po mojí matce poslal vzkaz, asi to nebyl jenom sex. Před svatbou se babička kvůli mojí prababičce nechala pokřtít, protože ta by jako bigotní katolička věřící, že smrt nejstaršího syna byl trest za to, že ho počali před svatbou, nepřenesla přes srdce, kdyby se její druhorozený neoženil v kostele.

Prababička z máminy strany ovdověla, když jí bylo třicet šest. Svého zetě, mého dědu, celý život nenáviděla. Začala už na promoci mojí babičky, kam měla babička přivést představit svého snoubence, lékaře, a místo toho přivedla dědu, báňského inženýra. Už si nevzpomínám, jak vycházela s dědovou matkou, jejíž manžel ve dvaačtyřicátém jednou odešel do práce a pak už ho nikdy neviděla, a která ke stáru střídavě bydlela u syna a dcery. Nevím, jestli babička někdy nelitovala, že vyměnila doktora za báňského inženýra, který by ji pak býval opustil, kdyby jeho milenka neměla postiženého syna, kterého se odmítla vzdát. A nakonec moje matka, která pro publikum uměla roli vzorné manželky, a za oponou na ni čekalo tucet milenců, až konečně jednou uspořádala derniéru a s jedním odešla, bohužel moc pozdě, a učinila tak ze mě a mé sestry (dospělé) děti, jejichž rodiče se měli rozvést o deset let dřív.

Kdybych byla ve stejné situaci, jako jsem dneska, před třemi lety, a měla možnost se jich všech na něco zeptat, asi bych se zeptala, jestli byly šťastné. Teď bych se neptala, jestli byly šťastné, ale jestli si byly jisté.

Jelikož už se nezeptám, tak bych aspoň chtěla, aby do mě taky vpíchli svítící protein a pod UV lampou zjistili, jestli mě ty podváděné manželky, milenky, mladé vdovy a čekatelky nějak dopředu biologicky naplánovaly, abych se uměla rozhodnout správně. A dokázala neublížit sobě ani jemu. Ne podruhý. Ne jako před třemi lety na Den vítězství, kdy jsem šla nočním Městem, kde zavraždili posledního Přemyslovce k sobě domů a měla pocit, že mám ve všem tak jasno, a pak den na to jak pejsek přiběhla na zavolání zpátky k Hostujícímu profesorovi.

Měsíc zpátky jsem ten pocit, že je to všechno jasné, měla zase. Pak ho ztratila. A během dvou týdnů došla k cynické myšlence, jestli nakonec stejně prostě neskončíme s chlapem, o kterém víme, že s náma nevyjebe. A jestli to tak chci.

Tak teď, babi, raď.

30 komentářů:

  1. Pěkný háďátko! Teda čumím, že víš o prababičkách, v kolika letech co - to já už nevím. Moje máma asi jo, asi i o prababičkách ze strany mýho táty. Já nejsem takovej rodinně orientovanej typ, bych to všechno udržela.

    - Jestli nakonec skončíme s chlapem, kterej s náma prostě nevyjebe? To nevím. Já radši bez chlapa, pokud by tohle mělo být kritérium. I když co přesně to znamená? Oddanýho chlapa, kterej je stabilní, protože má pro mě pochopení? tak to jo, to brát.
    Jen nejde ho brát hned, mít jen jeho rovnou. To teda nešlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čoveče, mně už asi nejde nic... s žádným...

      Vymazat
    2. čoveče mně už taky ne a pořád se tomu divím. Třeba to naskočí, třeba ne, umím si představit obojí. Ale svoji nepohodu už ne.

      Vymazat
    3. Taky mám aktuálně stav, kdy bych byla nejradši sama. Akorát si nechci připustit, že by to ve třiceti měla být konečná.

      Vymazat
    4. Ve třiceti není ještě nic ztraceno. Třicítka není konečná. Ve třiceti je člověk ještě VELMI MLADÝ. Pořád je před polovinou statisticky pravděpodobné délky svého života.
      Třicítku bych bral okamžitě a bez zaváhání.
      Milan

      Vymazat
  2. Smršť komplikovaných osudů...

    OdpovědětVymazat
  3. Problém je, že to nikdy nevíš. Jestli s tebou nevyjebe.
    A pokud se pod tím skrývá "ten, co mě zas tak moc nepřitahuje, ale je hodnej", tak snad radši s devíti kočkama a příležitostnými sexuálními vztahy:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to si myslím! Pokud "zas tak moc nepřitahuje," tak s tím nefunguje snad nic... To, čeho já se obávám, je, že tenhleten postupem let začne být tím přitažlivým a mnou oceňovaným. Ale pokud pořád "zas tak moc nepřitahuje," tak toho bych nebrala.

      Vymazat
    2. Nebo že víš, že když s tebou vyjebe, nebude to zas tak bolet.
      Jo, je to něco mezi tím, co píšeš ty a co píše Liška. Jenže bojím se přesně toho, co taky popisuje Liška. Že zas přijde to, co před měsícem, a zjistím, že jsem udělala chybu, když jsem ho nechtěla, jenom to tentokrát do dvou týdnů nezmizí a budu mít zaděláno na pěkný life regret.

      Vymazat
    3. Žena 5.7. 8:27
      No a proč by to ale nemělo bolet?
      Nějakej čas tomu bolení dám.
      To já podstoupím. Akorát musím říct, že je to pokaždý delší čas, než bych čekala. A pak následuje ještě delší čas takový dělný a bez chuti někoho mít. A ten je u mě zatraceně dlouhej. Takže kdo chce mít děti, je to jeho touha a žije tak, že si dává takové cíle, asi by bylo jistější si nabrnknout někoho i tak. Jinak čas uplyne.

      Vymazat
    4. Kéž bych tak právě v tomhle měla jasno.

      Vymazat
    5. Liška5. 7. 2017 11:27:00

      Liško, ne!
      Nabrnknout si někoho i tak jen kvůli tomu, že chci mít děti a potřebuju ploditele a staratele se?? Jak je to daleko do Milanova náhledu na ženy?

      A kolik je těch žen, které dokážou vydržet s "i tak" mužem jen kvůli dětem a být spokojené i bez třeba intimity, důvěry...? A jak tenká je pak hranice, aby až to ženskou začne trápit a začně báýt netastná, nebo až v manželství začne něco haprovat, nedejbože až začne trápit manžel tu ženu - netrpěly i děti?

      Ženský, co chtějí děti, nesmí partnera vybírat méně "přísně" než ty bez plánů na rodičovství. Spíš naopak. Ale vybírají ho (podvědomě a rády) podle jiných hledisek. Jsou s těmi jinými hledisky ztotožněné.

      Ano, je samozřejmě celá řada žen, které k dítěti přišly jak slepý k houslím a pak to prostě nějak řešily za pochodu, nějak se to už vyvinulo, protože muselo, že s tím mužem zůstaly (nebo spíš on s nimi), uzavcřely manželství a zplodily ještě nějaké děti další, ale tyhle ženy jsi asi na mysli neměla.

      Vymazat
    6. ru 11:59
      no jasněže ne, já určitě ne. Ale jestli někdo jo, tak jo, je to jeho styl. jestli je touha po dítěti u někoho preference číslo jedna, tak nebude čekat do věku nad 35 let. A čas běží rychle, říkám.

      Vymazat
  4. Já to občas věděla. Že vyjebe.
    A stejně jsem do toho šla. Naivně si myslíc, že když to vím dopředu a budu s tím počítat, tak že mě to nezaskočí.
    Bleh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stoprocentně jsem klikala na "Odpovědět" přímo pod psicí. A stejně to skočilo zas až dolů. :-(

      Vymazat
  5. Hele...nechceš se zas o něco vsadit?

    OdpovědětVymazat
  6. Chce se mi vás všechny navést, ať se zeptáte mé ženy, proč si vybrala mě.
    ...protože já fakt princ na bílym koni, ze kterýho si každá sedne na zadek, nejsem...
    V podstatě jsem docela líný hovado. Tak líný, že si vydrželo dostatečně dlouho vybírat z jednoho a toho samýho typu ženských, bez ohledu na to, že to zas a znova nešlo... Aź si mě jedna nechala. Zkuste se jí zeptat proč, třeba vám to udělá jasno v některých otázkách...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi právě proto. Že nejsi princ na bílým koni.
      Třeba já osobně mám nutkavou potřebu princům utýct.

      Vymazat
    2. Ideál není ideálně dokonalej, ale ideálně nedokonalej. :-))

      Vymazat
    3. ru 6:50
      začínám mít dojem,že mám nutkavou potřebu utýct každýmu. Nejvíc mě štve, že jeden muž mi řek větu "Ty stejně nebudeš ničí" a ta se mi občas vrací a hází mě do dobrýho zvládání bejt sama :(
      Některý věty se nemaj říkat. Asi se na něj obrátím, ať to prokletí odvolá. Asi jo! - 'Je to trochu komický, ale on má dost magický myšlení, tak to pochopí :- )

      Vymazat
    4. To s tim princem jsem asi nezformuloval úplně nejšťastněji. V souvislosti s tim, co se tu rozebírá asi neni až tak důležitý, jakej jsem já.
      Já si jen vzpomínám, že nedlouho předtím, než jsme se se ženou poznaly, ona od sebe zrovna jednoho chlapa vypakovala. Z doslechu vím, co předváděl. Pitvat to nebudu, ale pro vytvoření nutkavý potřeby utýct každýmu vytvořil kvalitní podmínky.
      ...což mi nakonec i několikrát sama řekla...
      ...a dneska se mnou má tři sviště...

      Vymazat
    5. G 22:27
      Tak to je dobrá! A ty taky. Dobře, že se množíte!

      Vymazat
    6. To ona je.
      Já...? No hádat se s tebou nebudu.
      ...ale s množenim už jsme skončili...

      Vymazat
  7. 1. Dědičnost vzpomínek nebyla dosud vyloučena, ani dostatečně potvrzena. Nepochybné však je, že dědit lze jen ty vzpomínky (či pocity vzpomínek), které měl předkem před předáním svého genofondu do další generace. Co bylo po oplodňující souloži, to biologicky dědit nelze.
    2. Svou rodovou zátěž v tomto článku naznačenou raději tajte. Svým potenciálním choťům to nesdělujte a hlavně ne jejich rodičům. Působí to úděsně.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  8. Taky věřím na dědičnost vzpomínek, na základě vlastních zkušeností. Mně například moji předkové předali vjem prožitku rychlé jízdy na koni a sexu s muži včetně hmatových vjemů.
    Což mi evokuje myšlenku: Předali nám naši předkové i prožitky, které měli u zadku?

    OdpovědětVymazat
  9. "A během dvou týdnů došla k cynické myšlence, jestli nakonec stejně prostě neskončíme s chlapem, o kterém víme, že s náma nevyjebe. A jestli to tak chci."

    ehm, čo je zlého na chlapovi, ktorý s náma nevyjebe?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na něm nic.
      Mně se jenom nelíbí ta myšlenka být s chlapem JENOM proto, že vím, že se mnou nevyjebe.

      Vymazat
    2. hm, ani mne. to nie je fér. voči nemu. ani voči sebe.

      Vymazat