Patnáct minut pod proudem

A jiné jeruzalémské historky

Adlétě jsem u snídaně zakázala jakkoliv komentovat zájezd mentálně postižných, protože karma, a měla jsem v dopoledních 39°C řídit z Ein Gedi do Jeruzálema. Cestou mi Adléta zakázala zastavit u první benzínky, protože tam parkovali velbloudi, a tudíž i Arabové. U druhé byli sice taky, ale ze silnice nebyli vidět.

Brát ohled na karmu se vyplatilo, protože do Yad Vashem jsme dojely pouze s jedním špatným odbočením asi tak půl kilometru před cílem. Jiná věc byla, že jsme ještě potřebovaly z muzea holocaustu dojet na hotel a zapomněly jsme si nabít navigaci. Takže návštěvu pietního místa jsme zahájily tím, že mě Adléta poslala svést židovského kolouška pronajímajícího audio průvodce, abych u něj zařídila dobití navigace. Už to vypadalo nadějně, když se do toho vložil nějaký židovský expat – musel být, protože měl angličtinu bez přízvuku a úplně modrý oči – s tím, že nemůžou být zodpovědní za náš majetek, ale přesto jsem usmlouvala aspoň patnáct minut elektrického proudu, když jsem slíbila, že se nevzdálím od recepce.

Potom mi v muzeu nějak uteklo pět hodin života, kdy mě až jeden z hlídačů probudil s „Excuse me, we are closing in five minutes“. Těch pět minut mi zbývalo na expozici věnované Osvětimi, což jsem si řekla, že můžu oželet, když jsem v tý pravý byla třikrát, ale stejně jsem nestihla projít Spravedlivé mezi národy a památník dětským obětem, takže jsme se dohodly zajet tam při odjezdu ještě jednou. Adléta ani neprotestovala, zřejmě proto, že to byla jediná věc v Izraeli, která byla zadarmo.

A pak umřel Šimon Peres. Karma. Blížil se šábes a představa, že by ještě vyhlásili státní smutek…  Naštěstí měl Peres pohřeb spořádaně v pátek. Určitě by si to tak přál.

Nám se podařilo sehnat dvě láhve vína za 45 šekelů (při koupi dohromady – jinak jsme doposavad viděly nejlevnější za 30 šekelů) a obě jsme je na balkóně vypily, což vedlo k tomu, že jsem kolem půlnoci zneškodňovala bombu v květináči. Prostě jsem slyšela, jak v tom květináči něco syčí, a domnívala jsem se, že je to granát. Začala jsem zběsile prohledávat všechny květináče a uvažovala jsem, co udělám, až to najdu. Mám to odhodit naproti do obydlené oblasti? Co by asi udělal agent Mosadu? Nebo člen IDF? Spolkl to? Zároveň jsme si vzpomněla na své úspěchy při hodu granátem na základní škole a uvědomila jsem, že je úplně jedno, kam to hodím, protože to stejně nejdál spadne na parkoviště před hotelem, my utečeme do pokoje a budeme doufat, že tlaková vlna se k nám nedostane, a pokud ano, můj otec bude při repatriaci mých ostatků konečně moci s blahosklonným výrazem ve tváři prohlásit: „Já jsem jí říkal, ať tam nejezdí!“ Adléta mé počínání se sklenkou v ruce pozorovala, načež pravila: „To je automatický zavlažování.“

Dopoledne jsme se s kocovinou vydaly projít si aspoň kousek křížové cesty. Chápu, že jestli to Ježíš šel se stejným kocourem za krkem, bylo to utrpení. U Zdi nářků jsme si na plastové židli aspoň odpočinuly a doufaly, že buď odezní bolest hlavy, nebo aspoň přijde prozření.

Nestalo se ani jedno. Zachránil nás až falafel s hranolkami u Arabů (na to, že jsou abstinenti, kocovinová jídla umí), abychom následně mohly aspoň posvačit pod olivovníkem, kde prý svačil i Kristus.

Jeruzalém na mě prostě dojem neudělal a myslím si, že je to město, které něco znamená jenom pro věřící. Pro mě to bylo další staré město. Zajímavé na něm je, že v něm ve vzdálenosti jenom několika kilometrů od sebe stojí synagogy, kostely a mešity, což je nejlepší pohlédnout si ze střechy Muzea historie Jeruzaléma v David’s Tower.

Jinak je staré město prakticky jedno velké arabsko-židovské tržiště nabízející sortiment od suvenýrů, přes potraviny a kebab po drogerii a vysavače. U jednoho ze stánků, kde jsme s Adlétou kupovaly pohledy, jsem chtěla tátovi koupit triko Harley Davidson – Jerusalem, abych navázala na tradici z Mexika (na Kubě teda Harleye neměli) a nechala jsem se (u Žida) natáhnout. Když jsme se zeptala, kolik triko stojí, opověděl mi, jakou chci velikost. Potom z něj vypadlo – aspoň jsem o tom přesvědčená – že nám všechno dohromady nechá za 150 šekelů. Když jsem mu podala 150, upozornil mě, že je to za 250. Zase zvítězilo moje evropský vychování a místo toho, abych mu to tam nechala a šla jinam, jsem mu zaplatila. Stejný triko jsem pak našla za 62 šekelů.

A co se karmy týče… týden po našem odjezdu došlo v Jeruzalémě k teroristickému útoku a hned na to jim OSN sdělila, že Zeď nářků nemá s judaismem nic společného. To je za tu kocovinu a triko.