Hledá se Kopřiva

"Je to buď Bublanův Dzeržinský nebo Grossův Dzeržinský.“ Ivan Langer

Včera se můj notebook, kterého mám jenom o měsíc dýl než Hostujícího profesora, bez předchozího varování odebral do křemíkového nebe. První moje myšlenka byla, že se vyhnu reinstalaci systému, kterou odkládám půl roku, a druhá moje myšlenka patřila lidem, co položí stupidní otázku: „A mělas zálohu?“ Na kterou bych poprvé v životě mohla napůl odpovědět kladně, ale to jenom shodou náhod. Na normální foťák už dávno nefotím a fotky z mobilu se mi zálohují automaticky při připojení na net. Překladová paměť je na cloudu a všechny ostatní překlady jsou v mailu. Filmy a knížky jdou stáhnout znova. Blog je online. Rok odevzdaná diplomka a eseje ze školy nebolí. Zamrzí vypsané citáty z knížek. Ale bez toho se dá žít. A potom jsem na vlastní kůži prožila knižní obrat „zamrazilo ji v zádech a v žilách jí ztuhla krev.“ Blog z bloguje.cz. 2004 – 2011. Jediná věc, která byla uložena jenom na mém počítači a která fyzicky zmizela z virtuálního povrchu.

Než jsem padla na kolena a začala notebook s černou obrazovkou prosit, aby neumíral, a slibovat, že ho určitě vyčistím a i klávesnici mu vyluxuju, zauvažovala jsem. Vzpomínáš si, žes ani podle návodu nebyla schopná ten blog zazálohovat? A někdo ti tu zálohu poslal? Mailem, vole! A tys nikdy z mailu nesmazala ani powerpointovou prezentaci plnou blýskajících se koťátek!  Doufej, že ti to neuložil někam na net, a hledej. Pod čím? Deset hesel a vylezly maximálně staré komentáře. Kdo ti to poslal? Galahad? Lední brtník? Kde jste všichni?! Poslední pokus a… byl to graver. Balím se do alobalu, poklekávám směrem ke Štatlu a třikrát udeřuji (?) čelem o zem a volám „Svědčím, že není boha kromě gravera“.

Doteď jsem netušila, že tak lpím na svých virtuálních výlevech. Když jsem zálohu blogu znovu stáhla a otevřela, pochopila jsem proč. Primárně to není proto, že Netopýří underground má sloužit jako podklad pro budoucí společenský román s nádechem surrealismu a debility nesoucí název Klub perverzních lingvistek a proto, že člověk zapomíná, a kdybych si nebyla jistá, že na blog jsem nikdy nelhala, tak některým historkám nevěřím, ale proto, že na pár příspěvcích mi blog ukázal, jaká jsem byla.

Poslední příspěvek je z posledního dne roku 2011. V perexu stojí: 2011: Kopřiva má: nový titul, nové běžecké boty, nového milence i další věci. Ó, Kopřiva se má.  

V roce 2015 získala Kopřiva další nový titul, běžecké boty má pořád stejné a znova je vytáhla ze vzteku nad pořád stejným milencem, který už není nový. Status změnil na toho-jenž-byl-představen-rodině, o svém statutu u něj svádí Kopřiva neustálý vnitřní boj, ve kterém stojí na jedné straně pochybnosti a na druhé odhodlání, kterážto kombinace – neboť skóre zůstává již rok a půl nerozhodné – ji nechává stát paralyzovanou na místě. Je to boj mezi „Ale jaký je smysl života a jaký je smysl pitomých filmů, když občas nezjistíte, že tak, jak jste si mysleli, že to není, tak, jak jste si mysleli, že je to jenom ve filmech, je to i ve skutečnosti?“ (Graham Swift: Mimo tento svět) a mezi „Říkal jsem si, že když se propásne správný okamžik, když se někdo něčemu až příliš dlouho vzpírá, je na vše pozdě, i když to dohání vší silou a přijímá s radostí. Nebo snad neexistuje příliš pozdě, ale jen pozdě a to je vždycky lépe než nikdy? Nevím.” (Bernhard Schlink: Předčítač)

Příspěvek zakončuji slovy: „Stejně jako se mi chce mít aspoň ještě pár dní, nebo aspoň ještě chvíli po půlnoci, tenhle vyrovnaný postoj k životu (Není to třeba stav, kvůli kterému chtějí být děti a puberťáci dospělí? Ne proto, že si myslí, že až budou dospělí, budou si moct dělat, co chtějí?) , protože po letech konečně necítím tu vtíravou, otravnou melancholii, která mi říká, ať se ohlídnu a podívám se, co jsem všechno prosrala.“

V roce 2011 to bylo naposledy, kdy jsem měla vyrovnaný postoj k životu. Zeptala bych se, jestli tu někdo z dospělých neví, jestli je to normální. Ale dospělá jsem tady teď já. Neohlížím se za sebou a nedívám se, co všechno jsem prosrala. Nejhorší na tom je ta nejistota, že já nevím, jestli jsem to už prosrala, nebo teprve proseru a jestli se tomu dá nějak zabránit.

V dobách, kdy byl Hostující profesor jenom klínem, který měl vyrazit Bruce, navíc čistě platonickým klínem, se kterým jsme si vyměňovali odvážné emaily, jsem o něm napsala: „…ale je to natolik šílený a riskantní, že mě baví už jenom ta představa, že kdybych sebrala odvahu a trochu víc se snažila, tak by to šlo.“ A ono to šlo. Tak proč teď nedokážu být stejně odvážná a jít do riskantní akce „buď anebo“? Je překonání vlastního odporu k ultimátům, která rozhodují o tom, jak bude můj život vypadat za deset let, těžší než se svého profesora zeptat, jestli si mě v těch plavkách představoval i v extralingvistických kontextech?

V dobách před Hostujícím profesorem, v Brucových dobách, byl zahájen projekt „Chlapi ti nejdou, věnuj se radši něčemu jinýmu.“ Prohlásila jsem „Milý Bruci, dokud jsem dávala, tak nebrals, tak jdi do prdele“ a po stopadesáté jsem si podala přihlášku na pracovní stáž, překládala jsem do školy, překládala jsem za peníze, chodila jsem s Baličkou cigaret a Rebekou spát ve tři ráno po tom, co jsme probraly úplně všechny chlapy v našem životě plus Baliččinu matku, která jí při úklidu pokoje udělala z metr sedmdesát vysoké skříně noční stolek, protože si řekla, že k té posteli se hodí, odjela jsem na měsíc do Skotska, kde jsem si nezačala s Němcem, který jako by z okna Bruceovi vypadl, dva dny se zbytečně stresovala tím, že si chudák myslí, že něco bude, a já si to pak rozmyslím (no, jako ještě by mi chybělo, abych s někym spala, protože mi ho je líto, vopravdu), abychom se civilizovaně sešli na oběd v den jeho odjezdu, kdy mi řekl: „A ještě ti musim něco říct... I have a girlfriend.“ A na rozloučenou mi sdělil, že jsem žena snů, protože cestuju, netancuju a nemám ráda zvířata (jeho girlfriend totiž chová králíky a morčata, který on nesnáší.)

Nyní již rok a půl dobrovolně participuji na projektu Hostujícího profesora s názvem „Slibem nezarmoutíš“, pro velký úspěch opakujeme již po čtvrté, jen data se mění. Denně se vracím z práce, která mě nebaví a kde pomalu v angličtině rezignuji na souslednost časovou, domů, kde jsem sama a pět až šest nocí  v týdnu trávím ve své nové velké posteli se dvěma kocoury, z nichž jeden se drápáním do kůže této nové designové postele dožaduje v pět ráno vypuštění ven, a těším se na víkend, o kterém se v pátek odpoledne dozvídám, že nebude. Když mám kliku, nominuju svoje přátele, které jsem jinak schopná  se svými hysterickými výlevy obtěžovat dvacet čtyři hodin denně, na náhradní program, a jedu si sto padesát kilometrů do Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, postěžovat, jak jsem neschopná.    

Takže otázka zní, kde je do prdele Kopřiva, aby Hostujícímu profesorovi vysvětlila, že rok a půl je dlouhá doba na to, aby se rozhodl, co vlastně chce, a že na něj nebudu čekat, protože někde je nějaký Němec, který neví, že jsem si zatím pořídila dvě kočky, a pro kterého jsem žena snů.

Jasně, že bych na tom mohla být i hůř. Třeba Gross je mrtvej, že jo.

Notebook měl nakonec jenom v háji baterku. Třeba taky pořád ještě stačí vyměnit baterku a nemusím si hned pořizovat všechno nové.