Paklíč a Piškot & spol. Vol. II

S pravidelností sobě vlastní (cca co rok) přicházím s populárním seriálem „Jak jsem se stěhovala“. V minulých dílech jste viděli:

Do pátého patra bez výtahu jsem vytáhla kufr a krosnu. Dvakrát jsem otočila klíčem v zámku. Dveře byly odemčené. Ovšem ani se nepohnuly. Zkusila jsem vrchní zámek, do kterého ale žádný z klíčů nepasoval, takže jsem usoudila, že se zámek nepoužívá.

Asi po pěti minutách zápasu s dveřmi jsem se seznámila se sousedem, který si odskočil koupit housku. Požádala jsem ho, jestli by nebyl tak hodný a nezkusil mi otevřít dveře. Po dalších pěti minutách svého zápasu zavolal majiteli (na kterého číslo samozřejmě mám – ve smlouvě, která se mi válela na stole v bytě). Majitel, mimochodem poměrně pohledný čtyřicátník se sexy hlubokým hlasem, mi obratem zavolal, že jeho bratr, spolumajitel, je již na cestě. Omluvila jsem se za zpestření nedělního odpoledne, tím sexy chraplákem mi sdělil, že se nic neděje a že když je problém, musí se řešit hned, a aspoň se seznámím s bratrem. Bohužel scénář, že za mnou jede on a ne jeho bratr, dveře neodemkneme a já předstírám, že nemám kam jít a plánovala jsem v nevybaveném bytě přespat na podlaze v kufru, a on mě zve k sobě, mě napadl až později, takže jsem si jím nemohla krátit čekání na bratra. Bratr přijel asi za čtvrt hodiny (mezitím si soused stihnul koupit tu housku) a tvářil se o poznání méně nadšeně, že bude v neděli odpoledne odemykat nějaký blbce dveře. Pět minut s dveřmi zápasil. Náhle mi hlavou bleskla vzpomínka, kterak Balička cigaret nově nabytými klíči zamyká po podepsání smlouvy dveře. Oba dva zámky. Nesměle jsem se zeptala, jestli je možné, že by v jednom svazku chyběl klíč od vrchního zámku. Tak bylo, no. Zavolala jsem Baličce, abychom si domněnku ověřili. Tak ověřili. Balička je momentálně mimo město a klíče má s sebou. Majitel sešel čtyři patra do kanceláře pro všechny klíče, které má, a postupně je v zámku všechny vyzkoušel. Ani jeden nepasoval.

Zazvonila jsem tedy na souseda, z jehož bytu vyběhnul jorkšír, na kterého volá Piškot (takže buď bude mít přítelkyni nebo bude gay) a požádala jsem ho, jestli si u něj do zítřka můžu nechat kufr a krosnu. Kdyby řekl, že ne, pravděpodobně bych to snad nechala klidně přede dveřmi. S důvěrou jsem mu tedy svěřila deset párů dámských bot a obskurní odbornou literaturu a odjela.

O rok a půl později…

Jak jsem naznačila v minulém příspěvku, od soboty jsem již oficiální nájemnice bytu, který má fungující radiátory a nemá plíseň. Představovat jsem se nikomu nemusela, neboť pronajimatel zůstává stejný, nicméně doplňuji, že tento pronajimatel nemá sexy hlas ani bratra, nýbrž pouze knihkupectví a otce, zvaného Děda, který byl jeden rok mým sousedem zprava a nyní bude (s touto tendencí asi taky tak rok) můj soused shora. Já mám zase dva kocoury zvané Zrůdy, z nichž jeden je notorický útěkář. Stejně jako já má rád byty. Hlavně cizí. Dědův byt prozkoumal již několikrát. Poprvé jsem se už už chystala po okolí vyvěsit srdceryvné plakáty „Hledá se Zrůda I, neslyší na žádné jméno a nalákáte ho na kousky izolepy nebo dárkových mašlí, které vám v noci vyblije do postele“, když mě napadlo zazvonit u Dědy. Děda o Zrůdě I nic nevěděl. Já jsem ale šla najisto. V tom pootevřeném botníku byl. V den stěhování jsem se Dědy přišla zeptat, co se starým kobercem v kuchyni, který nechci*. Zrůda I dorážel a dožadoval se vstupu do Dědova botníku. Děda zavřel dveře a o vteřinu později pravil: „Já jsem si zabouch.“ Náhradní klíče měl v kotelně. Od které měl klíč v zabouchnutém bytě. Syna měl toho času na školení v Brně. A na plotně oběd. Vyhodil si pojistky v bytě (jak jsme zjistili později, mimojiné i podle zápachu, vyhodil pojistky v jiném bytě) a do hospody u domu, kterou pronajímá taktéž jeho syn, šel čekat na jeho návrat.

Dnes jsem se po návštěvě u biologického dědy vrátila domů. Během mé dvacetičtyřhodinové nepřítomnosti měl Hostující profesor po odchodu z mého bytu udělat dvě věci. Nechat přidělat další klíč od bytu a můj klíč mi hodit do schránky. Teď si dáme malou anketu, abych si ověřila, že pozorně čtete. Hostující profesor:

a)      nechal přidělat klíč a můj mi hodil do schránky

b)      nestihl nechat přidělat klíč a můj mi hodil do schránky

c)      neudělal ani jedno

Dobře, to byla řečnická anketa.

Hostující profesor mi nezvedal telefon. Zazvonila jsem na Dědu, zda nemá náhradní klíč od mého nového bytu. Neměl. Zavolal synovi, který byl toho času někde u Karlových Varů, zda někde nemá klíč od mého nového bytu. Neměl. Odešla jsem do hospody pod barákem, kde jsem se následující dvě hodiny pokoušela dovolat Hostujícímu profesorovi a v smskách postupně navyšovala míru výhružnosti: „Doufám, že jsi s mým klíčem v Olomouci.“ – „Na co máš telefon za deset tisíc, když volat na tebe z okna by mělo stejný efekt?“ – „Teď ještě používám smajlíky, ale narůstá ti účet v hospodě.“ – „Ještě hodinu a k tomu účtu z hospody přibyde i zámečník.“ Než jsem stihla poslat zprávu ve znění „Děláš si prdel?“, přijel.

*Nesnáším koberce. Rozhodla jsem se ale vzít na milost menší koberec v ložnici. Deset minut poté, co jsem toto své rozhodnutí oznámila majiteli, Zrůda II koberec poblil. Jako další výzvu v rámci pedagogického působení na kočky přijímám naučit je blíž výhradně na dlažbu na chodbě.
Update: dnešní den jsem zahájila vybíráním zvratek ze spár mezi parketami v kuchyni.

 
Ještěže koberec z kuchyně jsem vyhodila. Druhý večer se mi v důsledku blbě nasazené přihrádky v lednici (ano, nasazovala jsem ji já) podařilo naimpregnovat parkety půl litrem Havany, kterou jsem si dovezla ještě z Kuby. A ano, rok a půl po návratu už v té lednici neměla co dělat. Aspoň ne se se mnou dvakrát stěhovat.