pondělí 5. listopadu 2012

Just kidding

Kopřiva přišla s tématem, o kterém jsem dlouho neměla potřebu psát. Tedy bývalo to moje velmi oblíbené téma především v období puberty, kdy jsem měla pocit, že zaprvé všechny zajímají moje názory a musím je přesvědčit o své pravdě, a zadruhé, že mé názory jsou jistě zcela zformované a nikdy je nezměním. Dneska nemám potřebu tohle téma řešit zaprvé proto, že mi je stále více jedno, co si ostatní myslí o tom, co já si myslím, a zadruhé proto, že už se cítím příliš stará na silná a definitivní prohlášení a především na jejich následnou korekci.

Každopádně téma to nepřestalo být zajímavé a navíc mě konečně nakoplo k sepsání alespoň části toho, k čemuž mě zhruba před měsícem inspiroval můj sociologický fetiš, totiž OnaDnes.

Kopřiva otevřela téma žen, co nechtějí děti. Kterým chybí mateřský pud.
Panejo.

Abych předešla psychologickým rozborům, předesílám, že dětství jsem měla normální. Jako malá jsem si dokonce hrála s panenkami a představovala jsem si, že mám dvě děti, kluka a holku, někdy dvojčata (manža tam nehrál). To asi tak do pěti let, kdy mi domů přinesli sestru, a když jsem se po měsíci zeptala, kdy už ji půjdou vrátit, sdělili mi tu smutnou pravdu, že už tu s námi bude napořád. Vztah však máme standardní a odpovídající věkovému rozdílu (vynechám tedy historky o tom, kterak mi bodla kružítko do zad, nebo jak jsem se jí pokusila otrávit, když jsem jí namluvila, že to zelené, co roste na tůji, je hrášek. To se děje v každé rodině. Určitě.) 
Pak jsem si to představovat přestala. Co jsem dělala od té doby asi do dvanácti, kdy jsem se rozhodla, že děti rozhodně nechci, si nevzpomínám. Nicméně tento názor mě držel do nějakách osmnácti nebo devatenácti, což bylo to zmíněné období, kdy jsem měla ono nutkání o tom každého přesvědčovat, i když mi to zrovna nikdo nevymlouval.
Jak to mám s mateřským pudem dneska? Já ho mám. Ale oproti „normálním“ ženám oslabený. (Čímž nechci říct, že ve třiceti se třeba neozve. Nicméně si myslím, že v pětadvaceti má tohle prohlášení o něco větší hodnotu, než mělo to o dětech z doby, kdy mi bylo třináct.)

Co se týče mého vztahu k dětem obecně, tak někdo tvrdí, že je nemám ráda. Což není pravda. Naopak si myslím, že jsem k nim v porovnání s jinými lidmi celkem tolerantní. Někdy mě dokonce i potěší. Třeba, když chlapeček v tramvaji pustil sednout svoji kamarádku bez toho, aby jeho matka řekla jediné slovo, „plotože ty seš holka.“ Ale v zásadě jsou mi prostě jedno. Nemám potřebu koukat do kočárků, chovat si děti známých, šišlat na ně, taky nechápu takové ty akce typu „jé, jedeme se k X. podívat na miminko“ a taky jsem neměla potřebu trávit odpoledne hlídáním cizích dětí (jakože zadarmo, prostě pro tu radost z miminka asi), zatímco mnoho mých kamarádek to považovalo za produktivně strávený čas. Nesnáším, když mi někdo vrazí na klín dítě se slovy „to máš jako trénink.“ Aha, takže když mi bylo patnáct, měli mi do postele vrazit nějakýho chlapa, abych to měla jako trénink na toho „vlastního?“ Nebo bych třeba s předstihem mohla trénovat ležení v rakvi. Nebo kremaci.
Abych to zkrátila. Nemám nic proti dětem. Jenom mě nezajímají. Miminka mě nerozněžňují (naopak ve mně tohle vyvolávají spíš staří lidé) a se staršími dětmi tak do deseti let si nemám co říct. Nerozumím jim, nevím, jak s nimi komunikovat nebo je zabavit. Kdysi, když jsem měla semestr pauzu ve škole, jsem na chvíli uvažovala, že bych odjela jako au-pair. Od kamarádů i rodiny jsem očekávala výbuch smíchu, ale většina z nich se zatvářila velmi vážně a pravila: „Gréto, já myslím, že to bys neměla dělat.“ A měli pravdu. Nemyslím si, že bych nezvládla praktické aspekty starání se o děti. Ale umřela bych u toho nudou.

(A přečtěte si tu Kopřivu, jo.)

Fakt, že mám dělohu, mi nedává žádný pocit výjimečnosti nebo důležitosti. Cibetka zas sere kafe, že jo. Proto mě míjejí prohlášení, že plození dětí je nějakým posláním ženy. Pokud někdo prohlásí, že je to přímo povinnost, nějakým sádrovým modelem dělohy či vagíny bych ho umlátila.
Dneska už si umím představit mít děti. Spíš jedno. S chlapem, jehož genetickou informaci stojí za to smíchat s tou mojí a který mě přesvědčí, že produkt tohoto mixu bude postaráno. Nejenom po stránce finanční, ale sakra, když jsi mi to dítě udělal, tak se o něj budeš starat úplně stejně jako já! Představa svobodné matky je pro mě noční můrou. Ne kvůli ekonomické situaci, ale proto, že starání se (nikoliv výchova) o dítě na plný úvazek je pro mě představa lákavá asi stejně jako představa studia na matfyzu. (Proto taky nerozumím kamarádkách, co už teď vědí, že kdyby nesehnaly partnera, prostě se nechají někým zbouchnout a dítě budou vychovávat samy. Což je pro mě nepředstavitelné i proto, že bych přece vědomě nepřipravila díte o otce.) Jestli si pořídím dítě, bude to proto, že chci, aby mělo něco ze mě, abych mu předala nějaké svoje hodnoty a svoje názory. Ano, přesně z těchto sobeckých důvodů bych chtěla dítě, protože jsem sebevědomě přesvědčena o skvělosti některých svých vlastností, hodnot a názorů:)Ha. Ne proto, že by mě bavilo učit dítě chodit, zavazovat si tkaničky, vyrábět zvířátka z kaštanů, číst pohádky nebo předstírat, že na té mazanici opravdu vidím maminku, tatínka a sluníčko a ještě ji pověsím na lednici. Určitě mi někdo řekne, že u vlastního dítěte se z podobných banalit stane něco výjimečného, ale abych řekla pravdu – když vídám ty matky, co jdou z parku, v jedné ruce drží odloženou dětskou motorku, druhou tlačí kočár s dítětem, co z něj vyhazuje věci, a přitom řvou na dítě starší, co se zastavuje na každém rohu, opravdu nemají ve tváří výraz extatického nadšení z těchto detailů výchovy potomka. Všechny tyhle věci vnínám jako něco, co se musí přetrpět, abych dosáhla výše zmíněného cíle. Navíc i tak je to dost nejistý, že jo.

Víte, já si myslím, že bych byla skvělý otec. Podle toho patriarchálního vzoru. Být chlap, pořídím si děti třeba tři. Budu je hezky živit, uvidím je večer před spaním, když přijdu z práce, někdy, když nebudu moc unavený, přečtu jim pohádku, a každý druhý víkend budu věnovat jenom jim (protože si přece musím nechat nějaké koníčky, abych nezblbnul) a nikdo mi nebude otloukat o hlavu, že je zanedbávám a že jsem kariérista. Že?
Čímžto jsem, doufám, poměrně jasně načtrtla, co očekávám od potenciálního otce svého dítěte. Od těch rýpalů hřímajících o nebezpečí klesající porodnosti očekávám, že mi zajistí dostatečnou kapacitu školek, možnost práce na částečný úvazek, možnost práce z domova a volnou pracovní dobu a personalisty, jejichž poslední otázka při pohovoru nebude „A máte děti?“ Pak melte.

Taky si myslím, že bych byla výborná teta. Jako ta moje. Po několika zánětech vaječníků v pubertě nemohla mít děti. Zřejmě to byl taky jeden z důvodů rozvodu jejího prvního manželství. Možná si taky něco kompenzovala prací, protože je dětská psycholožka. A taky se asi realizovala na nás. Byly doby, kdy jsem ji měla radši než vlastní matku. Každopádně jsem ji nikdy neviděla slintat nad cizími dětmi, prohlašovat, jak jsou ti její dementíci v ústavu úžasní a hlavně jestli dnes něco není, tak to není zapšklá bába v důchodu. Což by přesně být měla, jak vás pohotově ujistí mnoho lidí, zasloužilých matek především.

Čímž se dostáváme k tomu, kde se v lidech bere ta neskutečná oprsklost komentovat něčí rozhodnutí mít nebo nemít děti?
Samozřejmě je k tomu v první řadě vede starost o blaho ostatních. V noci se budí hrůzou, že na světě existuje tolik lidí, jejichž život nebude naplněn stejným způsobem jako ten jejich.
Před měsícem vyšel ve zmiňovaném sociofetiši článek o fotografce Líbě Taylor. Nebudu tvrdit, že bych ji předtím znala nebo že by mě nějak zvlášť zajímala. Kouzelné ale je, jak se článek soustředí na fakt, že se rozhodla nemít děti. Řešili by to i u muže? Ještě kouzelnější jsou ovšem diskutující, které z jejího prohlášení „Po dětech jsem nikdy netoužila“ a z faktu, že má psa, dospěli k jednoznačnému závěru, že vnitřně je vlastně velmi nešťastná a svého rozhodnutí lituje. Nemůžu se zbavit dojmu, že – jak poznamenal jeden z diskutujících – nejvíce přesvědčené a hlavě nejhlasitější byly zřejmě frustrované matky, co by samy mateřství třeba odložily nebo dělaly věci jinak, ale ono to holt dá trochu práce, tak radši řeknu, že to, co dělá ten druhý, vůbec nemá smysl.
Diskuze pod článkem v podstatě disponuje všemi argumenty, které mě tak nadzvedávaly ze židle v pubertě. Za všechny bych vypíchla jen své dva oblíbené: „Až budou staří, nebude se o ně mít kdo starat.“ Aha, ty eldéenky jsou dnes plné bezdětných lidí, že? A vy jste si pořídili dítě s myšlenkou „tak a až budu stará/ý, postaráš se o mě, protože já jsem ti taky utíral/a zadek?“ Aha a bezdětným lidem pak říkáte sobci?
Druhým je už zmíněná hrozba vymírání společnosti. Respektive té evropské. Naší přece. A víte co? Dinousauři taky vyhynuli. Každá společnost, která kdysi byla na vrcholu, zažila sestup a zánik. Nemysleli jste si, že tady budem na pořád, že ne?

A na závěr – jasně, že není přirozené nemít mateřský pud. Stejně jako v podstatě není přirozená homosexuální orientace. A taky už v civilizovaných zemích nepřesvědčujeme homosexuály, ať orientaci změní, protože až budou staří, budou litovat, že nebyli heteráci. No fakt. Budou.

53 komentářů:

  1. Greto, Ty jsi geniální. Já jsem proti Tobě hotový blogový nudař. Spoustu věcí mi bereš z úst.
    Otec bych asi byla taky výborný. Měla bych manželku, tři děti a stádo milenek na ty druhé víkendy.
    Ten článek o Líbě Taylor jsem četla taky a napadlo mne totéž. Někdo tam "bystře" napsal, že už jistě lituje, že nemá děti, protože vedle ní byl na fotce psík. Upřímně psa si hodlám pořídit bez ohledu na děti, protože psy nepokrytě zbožnuju. Nemluvěj a nic nevyžadují. A jsou roztomilí. Narozdíl od dětí. A hezcí.

    Mimochodem někdy mi pud velí pozabíjet lidi okolo, protože mi pijí krev, ukrajují životní prostor a lezou do mého teritoria. Jako správná naslouchačka pudů, jakými některé matky jsou, bych ty lidi asi vážně měla postřílet.

    Love you, Greta!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale no tak;) Každopádně dík.

      Možná bych toho otce zvládla i bez stáda milenek. Poslal bych manželku do práce, ať se s ní mám o čem bavit.

      S těmi psy si neodpustím poznámku - jsem typický příklad člověka, který vždycky chtěl kočku a rodiče mu celé dětství pořizovali psa:) U mě je možná pravděpodobnější, že dřív si pořídím dítě než psa. Dovolila bych si nesouhlasit s tím, že nic nevyžadují. Vyžadují strašně moc pozornosti a ve stáří získávají typické lidské stařecké vrtochy:)

      Taky někdy trpím obecnou averzí vůči lidstvu. Ale učím se s tím žít.

      Vymazat
  2. Gréto, jsem u Tebe poprvé díky Tvému komentáři u Kopřivy.

    Geniální postřeh s tím otcem. A s tím stářím taky.

    Jdu pročíst další články. Díky, že jsi komentovala u Kopřivy a já se tak dostala k Tobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já jsem taky ráda:)

      Vymazat
    2. :-) tak já se tu proklikala od Psice a až budu mít víc času (mám teda ty děti...), ráda si tu víc počtu.

      Vymazat
  3. Já musím dát konečně odkazy, které blogy ráda čtu... :)

    OdpovědětVymazat
  4. Gréto, to jsi na tom ještě dobře...mě většina dětí dodnes opravdu výrazně vadí, množinu čestných výjimek tvoří všechny děti lidí, které mám ráda a Žmur.

    Absenci mateřského citu jsem pociťovala do 30 let a potom už to bylo rychlé. Mít kvalitního partnera je základ, spolu s jádrem bezdětných přátel, pro které člověk se slinícím miminem "neumře" a dětných přátel pro vzájemnou morální posilu. Přihodila bych tam ještě nějaké zájmy, které se tlučou s výchovou dětí, práci a aspoň nějakou vizi, co s tím vším létajícím cirkusem dál.

    Nic to nemění na tom, že jsem dodnes přesvědčená, že bych byla lepší otec než matka. A že mám každý září chuť posraný zvířátka z kaštanů rozkopat, protože to dělá strašnej bordel a rozhodně nikdo si neváží, že tomu věnuješ půlhodiny svého života a rozřízneš si u toho palec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ohledně zvířátek z kaštanů by sis výborně rozuměla s mými rodiči. Otec si zaryl manikurní nůžky pod nehet, matka je též nenáviděla a ani já z nich neryčela. Přišly mi hnusný.
      Jen teda přede mnou bohužel nikdo neřekl, že jsou posraný a rozkopal by je :D

      Vymazat
    2. Zvířátka z kaštanů jsou úplně na hovno, protože já neumím rovně ustřihnout papír, natož abych do nějakýho blbýho kaštanu zvládla strčit špejli, aby měl koloušek stejně dlouhý nohy! Toliko ke zvířátkům.

      Díky za komentář, psice, protože matky jako ty mi dávají naději, že pokud se jí jednou stanu taky, neznamená to automatickou registraci na mimibazar.

      Myslím, že od svých osmnácti let jsem v oblasti mateřských pudů učinila značný posun:) Proto taky nevylučuju možnost, že i u mě to nakonec bude rychlé. Kvalitního partnera k tomu asi chce každá, v tom vůbec nejem originální. Tak snad to nějak dopadne.

      Vymazat
    3. Kopřivo, mnoho věcí říkám až večer když jsem přesvědčená, že díte spí. Zatím je dost času na paranoiu, že čte můj blog;)

      Vymazat
    4. Gréto, tak buď originální, vem to z druhého konce a najdi si k budoucím potomkům sebestřednýho ožralu s pošahanými zájmy, třeba sbírání nevybuchlé munice s druhé světové nebo kultivace potravinových plísní. Myslím, že potom by ses nějakého tradičního rodinného modelu taky nemusela obávat;)

      Vymazat
    5. Kultivace potravinových plísní? Tos mne dostala do kolen!!! Evidentně někdo takový musí žít, to snad nemáš z vlastní hlavy!!!!

      Vymazat
    6. psice, kultivátorka potravinových plísní jsem už já - zkus uhlídat tři lednice:D

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Já myslím, že je to napsané moc dobře. Podle mě stojí za těmi občasnými hysterickými reakcemi na plánovaně bezdětné podobný primární a v zásadě přirozený strach, který stojí (zejména za mužskou) homofobií. Strach, že by se to mohlo stát i mě a co bych si počal. Pro většinu lidí je pomyšlení, že zůstanou bezdětní, nepříjemné, a záleží na jejich zralosti nakolik dokáží svůj strach potlačit a přijmout, že někdo to tak prostě mít nemusí, záleží na jejich zkušenosti a zralosti.
      Na druhou stranu militantní childfree komunita, to je taky lahůdka. Z jejich ohánění se uslintanými fakany, uřvanými haranty a maminami, co lidem schválně najíždějí kočárkem na nohy, mám rudo před očima.
      Vážím si lidí, kteří sebe a svou situaci znají natolik dobře, že vědí, že rodičovství není jejich cesta, kteří vědí, že náplň jejich života je jiná a nenechají se do ničeho dotlačit. A zároveň si z toho neudělají klacek, který budou po hlavě mlátit všechny ty "netolerantní rodiče".

      Vymazat
    3. Danae napsala jsi to pěkne. Já se sice zalapám po dechu, když mi kočár najede na botu, nebo když slyším řvoucí dítě, ale zas chápu, že většina lidí (matek) na nohy nenajíždí schávlně a dětem dát roubík nemohou (často mne to ovšem napadne). Takže se snažím vždycky dýchat a situaci mlčky přejít, nejlépe vyloudit úsměv se slovy, že o nic nejde.
      Militantní childfree (ha, nový termín) mne zarážejí, že jim stojí za to opačný extrém.
      Tak tiše doufám, že vždycky najdu dostatek sebeovládání a budu mít záklopku a ukrotím svou případnou nechuť.

      Vymazat
    4. Danae, v tom spotu se původně měla vyskytovat i zmínka o tom, že stejně jako mě fascinují lidé, kteří mají jasno v tom, že rodičovství je ta jediná správná cesta pro KAŽDÉHO, tak mě fascinuje i fenomén childfree komunity, z nichž má mnoho členů tendenci rodiče degradovat na "breedery," jak nějaký dobytek. Akorát se mi to pak zdálo už příliš obsáhlé i tak:) Ale asi by to stálo za samostatný příspěvek, protože obojí mi přijde stejně oprsklé, drzé, nevhodné a nevím co ještě.

      Vymazat
  6. Před časem jsem chvíli randila s jedním stárnoucím pánem... Na večeři, za kterou utratil skoro tři litry, já hodila látkový ubrousek na talíř a on si pokecal košili, řekl: "Krásní a inteligentní lidé mají povinnost mít alespoň tři děti." Načež jsem odvětila: "Ještěže nás dvou se to netýká!" Ten večer ode mě v noci odešel a už se nikdy neozval. Asi mi měli dát v patnácti chlapa do diskuzního kroužku, abych trochu potrénovala...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi kouzelná, Dámo :D
      "Ještěže nás dvou se to netýká!"
      Já se dnes lehce obávala popuzených reakcí, ale vy jste mne všechny uklidnily.

      Vymazat
    2. Objevila jsem tě dnes díky komentáři u Kopřivy a - přála bych si mít takový postřeh;)

      Vymazat
  7. A která z nás by taky nebyla lepší otec? Otcové to přece mají mnohem jednodušší.
    Ale ani kdybych měla být otec, můj postoj by se nezměnil. Dítě možná jo, pokud budu mít absolutní důvěru v partnera a on bude chtít, nejlépe však dítě adoptované.
    Mám mateřský pud, ráda si pochovám dítě svých známých, příbuzných a přátel, ale zase ocaď pocaď, poslouchat sáhodlouhé lamentace na téma "jak se máme" nechci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechtěla jsem, aby to úplně vyznělo jako klišovitě feministické prohlášení. Ale jo, když vezmeme koncepty mateřství a otcovství z toho tradičního pohledu, tak ho, otcové to podle mě mají jednodušší.

      Na adopci máme úplně odlišný názor - zaprvé pro mě adpotované dítě představuje takovou časovanou bombičku. Když prostě nevíš, z jaké rodiny pochází. Do adopce bych nešla (ačkoliv si poměrně bez problémů umím představit partnera s potomky z předchozích vztahů).
      No a zadruhé, ty v článku zmiňované věci, které mě prostě neberou - proč bych to měla dělat pro dítě, které není "moje"?
      Každopádně mluvím tu za sebe, lidí, kteří mají tu odvahu to udělat, si vážím, a celý ten proces adopce by se jim měl zjednodušit, ale to už je o něčem jiném.

      Vymazat
    2. Já bych se na tvrzení, že "otcové to mají jednodušší" provokativně zeptala, proč tedy tolik otců selhává...
      Otcovství, tím myslím otcovství kvalitní a zodpovědné, je podle mě v některých ohledech těžší než mateřství, zvlášť pro muže, kteří měli ve svých otcích vzor mizerný nebo žádný. Protže jim obvykle nepřijdou na pomoc žádné hormony (netvrdím, že všem matkám ano, ale většina to nějak prožije), musejí svůj vztah k dítěti skutečně budovat. Někteří do toho vplynou přirozeněji, pro jiné to bude boj.

      Vymazat
    3. To ale trochu odbočujeme od tématu:) Těmi "mateřskými," potažmo rodičovskými povinnostmi - dle tradičního a stále rozšířeného dělení - jsem měla na mysli ty přízemnější aspekty "dětnosti" jako ty níže zmiňované plíny, bábovičky a zvířátka z kaštanů.

      Ale když už jsme u toho, tak mě napadá - nepřispívají k tomu selhávání mužů v otcovské roli často samy ženy? Tím, že se jako matky cítí tak důležitě, že muži neumožní v té roli uspět?
      A jak pozná taková matka, která selhala?:)

      Vymazat
    4. Když já myslím (to se mi to myslí, bezdětné,), že tyhle přízemnější aspekty mají i svou světlou stránku, buduje se skrze ně hodně úzké vztahové pouto, je to spousta společně stráveného času.
      Nevím, co všechno může stát za selháním, asi je to spousta faktorů od prachobyčejného sobectví až po to, že otec nedostal prostor. Jak selhávají matky je dobrá a férová otázka. Protože těch "očividných" selhání, jako je opuštění dítěte, je málo. Zato matek, které své děti výrazně psychicky poznamenají, jsou mraky... Nevím, zda to znamená, že selhaly. Netroufám, si o tom vynášet soudy. Budu o tom přemýšlet.

      Vymazat
    5. Dětné nás když tak opraví, když budem myslet moc;)

      To by byla zajímavá úvaha. A následovala by asi i otázka, komu se selhává jednodušeji. Tak nějak mi přijde, že matky mají k tomu selhání mnohem víc prostoru. Zjednodušeně - že mají jakožto ty, na které jsou společností přece jenom ve výchově dětí kladeny větší nároky, mnohem víc příležitostí něco zkazit.

      Vymazat
  8. Jejda, vypadá to, že sem jediný, kdo má dvě děti. Byť Psice bude taky brzy patřit do klubu.
    Já vlastně nevím, co vám všem na to mám říct. Pro mne je to paráda mít ty dva kluky; do dneška svého rozhodnutí nelituju a byť bych je někdy nejradši zavřel do sklepa, mám je moc rád.
    Je poněkud schizofrenní, že když jsme se rozhodli mít děti (mně bylo 23 a ženě 21) všichni nám to vymlouvali a používali krásné argumenty typu: nemáte kde bydlet, nemáte auto, nikde jste nebyli, neletěli jste letadlem, jste na to moc mladý, nemáte to a nemáte tamto... Podle těchto rozmlouvačů jsme vlastně byli úplně neschopní a naprosto nepřipravení mít děti! Nevím, kde se v těch lidech bral ten pocit, že se na to musíme nějak připravovat, školit nebo co já vím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak to je vtipné. Co teda okolí vlastně chce? Když člověk neplánuje děti, žena zejména, je divný. Když je plánuje později, dostane kartáč, že v tolika a tolika je na dítě pozdě, matku přírodu neošálíš a podobné kydy. A teď potvrzuješ třetí variantu, kterou zažila má rozumná kamarádka s dítětem, na niž nedám dopustit, která zas dostala kartáč za to, že má dítě moc mladá a přesně jak popisuješ...

      Co na to říct? Inu... já mám někdy chut na lidi s patentem, co bychom měli, nebo neměli zařvat, že my si to uděláme, jak chceme, protože si za to poneseme zodpovědnost sami. Týká se to dětných i bezdětných. Jen u toho proboha nezblbnout do kučkučikuč formy matky, nebo childfree hyeny, co řve programově na každou mámu, jen proto, že má to malé, přitom nijak nikoho do ničeho nenutí a neblbne.

      Vymazat
    2. Podstatné je vědět, co chceme my sami:-)
      Já jen vždycky nesnáším někoho, kdo mi říká, co má dělat a má přitom výraz přinejmenším Mojžíše říznutýho s Ensteinem. A je jedno, jestli to je lékař, rodič anebo jehovista. Umím si vážit dobré rody, ale jakmile někdo říká musíš takovým tím tónem povýšeného spasitele, najust jdu dělat pravý opak.
      My jsme doma naštěstí ke kučkuč nikdy nesklouzli, byť se přiznám, že někdy jsme nebyli úplně normální. Ale kdo a proč a jak definoval normálnost, taky netuším.

      Vymazat
    3. Sejra, viz to, co už jsem psala Danae:) Chtěla jsem zdůraznit ty "přízemní" aspekty rodičovství, které prostě někomu nemusí připadat tak úžasné, nebo - jak tady taky zaznělo - jako něco, co se musí nějak přetrpět. Myslím, že ani lidi, co děti neplánovali, ale nějak se jim podařily, nelitují toho, že je mají. Právě kvůli tomu, o čem píšeš.

      Ale jakožto jediného muže v diskuzi se tě zeptám - upřímně, bavilo nebo užíval by sis, kdyby sis v tomhle ohledu se svojí ženou prohodil role? (Budu-li tedy předpokládat, že jste je prohozené neměli.) Chystal bys svačinky, vymalovával obrázky a tahal kačera?:)
      A to teď nechci, aby to znělo urážlivě. Ale prostě... mě tahle představa nějak nenaplňuje, spadá to do těch věcí, co se musí přetrpět, a kdyby to někdo dělal místo mě...:)

      Vymazat
    4. Jo a ještě - pokud teda jsem na dítě moc stará, moc mladá, moc chudá, moc nezkušená atd., tak bych na to asi měla univerzální odpověď vysvětlující, co mi můžou políbit:)
      Jak chtějí lidi rozhodovat o tom, jestli je "lepší" mít dítě ve dvaceti nebo ve čtyřiceti?
      Nebo obojí dohromady. Shodou okolností teď kolem sebe mám dva páry, kterým se tohle povedlo - první dítě měli kolem dvacítky, druhé v pětačtyřiceti (tedy takhle - u jednoho páru táhne na padesátku jemu, manželka je o deset let mladší, a v tom druhém to je přesně naopak, nebo on je snad dokonce o patnáct let mladší.) A neslyšela jsem, že by jedno z těch "načasování" považovali za méně vhodné.

      Vymazat
    5. Představ si, že by mi prohození rolí vůbec nevadilo!!! Normálně mám někdy pocit, že jsem se měl narodit spíš jako ženská:o) Jenže jsou tady různé aspekty biologické (kojení), společenské (zvyky, rozdělení rolí), právní (mateřská) a hlavně psychologické - i přes veškerou snahu nemají děti takový vztah k tátovi jako k mámě, prostě těch pár dní v porodnici stačí k tomu, aby si dítě vytvořilo velmi silný vztah k mámě, alespoň takový jsem měl dojem. Krom toho máma představovala jídlo, já nikoliv:-)

      K tomu rozhodnutí, kdy mít dítě, by mohla být velká diskuze. Každý se na to dívá jinak, já se na to dívám zase tím pohledem biologickým a pak (svým způsobem) sobeckým.
      K té biologii - žena prostě stárne a kdyby příroda měla pocit, že je v pohodě mít dítě ve 45, počkala by s plodností na tento věk a nikoliv už na 13- 15 let. Podle mého je optimální věk někde okolo 20-25. Možná jsem trochu deformován příběhy z ordinace ženy, kde procento výskytu zdravotních problémů u starších párů, nemluvě o schopnosti vůbc otěhotnět, je významně vyšší.
      Sobecký důvod pro dřívější početí mám ten, že si nedovedu představit, jak jako padesátiletý učím děti jezdit na kole, lyžovat, neumím si představit, jak bychom si vůbec rozuměli (už teď je bariéra velká, a to je pouhých 25 let!) a za druhé, já se chci v padesáti ještě trochu bavit,užívat si koníčky, né tahat kačera; a taky trochu (sobecky) počítám, že mi třeba děti pomůžou, např. včelařit.

      Ovšem musím sebekriticky přiznat, že teď, kdybych stál před rozhodováním, zda počít či nikoliv, nejspíše bych řekl ne - kvůli pohodlnosti, společenskému vývoji a nejspíše bych ještě pár důvodů našel...

      Vymazat
    6. To, že je máma jídlo a já ne, nemusí nutně vadit. Moje přenádherná dcerka, když vejdu do místnosti, v době, kdy ji máma krmí, se na jídlo vykašle a kouká na mne, jak na svatej obrázek.
      My to doma máme hozený zhruba tak, že máma je na jídlo, táta na hraní...

      Vymazat
    7. Sejra, tak to bych se tě asi vzala, kdybys nebyl ženat a chtěl děti:D Pozdravuj manželku, páč má asi kliku;)

      Samozřejmě, že chlap to dítě neporodí a nenakojí. Ale někde jsem četla článek (zkusím ho potom najít, teď už musím běžet), že pokud dítě od nějaké roku (? - opravdu si nejsem přesně jistá tím věkem) vychovavá muž - tím myslím, že je s ním doma on - dítě tím opravdu nijak netrpí. Možná má pak k rodičům jiný vztah, ale ne horší. No a nějaké společenské zvyky a tradiční rozdělení rolí tu bylo vždycky. A změnily se. Respektive lidi je změnili. Ale jednoduchý to není, to ne.

      A k tomu biologickému aspektu - určitě máš pravdu, na druhou stranu, jeden z těch párů, o kterém jsem mluvila, chtěl druhé dítě poměrně brzy po tom prvním. A šestnáct let to nešlo. A pak najednou... Já vím, že je to spíš výjimečný případ, ale tím příroda myslela co?:)
      Víceméně s tebou souhlasím i v těch sobeckých důvodech, i když si myslím, že sobecké nejsou. Ale za sebe radši risknu tohle, protože si moc nedokážu představit, jak bych to s dítětem dělala teď - i kdybych ho snad měla s kým počít:)

      Vymazat
    8. galahade, tak jí prosím tě nevyprávěj některý historky, ať jí to vydrží:D

      Vymazat
    9. Galahade, jistě, ján jen velmi extrémně zjednodušoval:-) Zhruba půl roku jsem svého syna viděl jen ve spánku, protože jsem se vracel okolo desáté večer a ráno stával v pět (bydleli jsme u tchýně a já předělával ve vzdálenějším městě dům na bydlení) To se ty vazby blbě tvoří. U druhého to bylo ještě horší, protože měl těžkou srdeční vadu a máma s ním byla pořád a po operaci v Motole ho snad týden nosila v náručí skoro nonstop (bylo mu sedm měsíců) a to se ty vazby také tvoří blbě:-(
      ALe dnes mi to přijde vyrovnané, u mě kluci hledají mužský vzor, u mámy to pohlazení.

      Vymazat
    10. Gréto, díky!!! Taková nabídka není často slyšet:-) Vážím si toho, vážně.

      Vymazat
    11. Gréto, skoro mám dojem, jako bych měl zase na talíři servírku:-D

      Sejra, rozumím a naprosto přesně vím, o čem mluvíš. Já se sice z práce vracívám okolo pátý odpoledne, ale poměrně často bývám služebně v Říši. Po narození holky jsem tam prvně jel, když jí byly 3 týdny. Když jsem o týden později přijel, vypadalo to, jako by mne neznala...

      Vymazat
  9. A ještě dodám jednu vzpomínku. Když jsem ležel po nehodě ve špitále, doktoři kroutili hlavou nad mojí budoucí existencí a nejvyšší mocnocti hrály v kostky, jestli budu žít, chodit nebo skončím na vozejku, tak přišel tehdy vlastně osmiletý syn a řekl mi, abych se uzdravil, že už se těší, až půjdu domů a že si budem hrát. Brečel jsem pak jako želva, ale hrozně mi to dalo energie a možná i díky tomuhle jsem se z toho vykřesal, byť ne všechno se spravilo.

    OdpovědětVymazat
  10. Já ti naprosto věřím, že tě malé dostalo, ale asi by mě tatéž hláška dojala i od velmi dobrého přítele, nebo dítěte někoho z rodiny. Není to tím, že víš, že to malé něco takového říká zcela upřímně? Že s tebou chce být, tak se snažíš fungovat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to tak bylo. Asi nemám žádného přítele, který by mi to takhle řekl:-(
      Já tím chtěl jen doplnit, jak moc mi děti život obohacují, byť to někdy může být pro vnějšího pozorovatele celkem jednotvárné.

      Vymazat
  11. Já teda 1 kousek potomka taky mám, ale rozhoupala jsem se až docela dlouho. Ale asi až tehdy nastal ten správný čas, jak v mé hlavě, tak kolem mě. Hodně to váhání ovlivnilo to, že jsem se musela často v mládí starat o své uřvané, uslintané, poblinkané a pokakané mladší sourozence. To mě odradilo na dlouhá léta;-) To své miluju, nelituju, ale nepřeháním to, vedu malou k samostatnosti. Podařilo se mi jí prozatím udržet od představ, že matku je třeba vycvičit k lepšímu fungování hysterickýma scénama, kňouráním.. A přiměřeně svému věku se už o sebe postará, nejsem její sluha,co umí, dělá sama;-) Je to zlaté dítě, ale stejně denně prověřuje námi nastavenou laťku Já ale nechci baby talk, já chci Mexiko, bééééééé;-) Bos.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzhledem k tomu, že se o mě pokouší nemoc a na zítřek nemám domácí úkol do školy (asi rodiče něco zanedbali ve výchově:D), tak už se možná brzo dočkáš.

      Vymazat
  12. Jo a zvířátka z kaštanů se musí dělat hned jak se kaštany nasbírají, dokud jsou měkké. Malým šroubovákem se dělá lepší díra, nebo se dá předříznout špičkou malého nožíku. Lepší je je ale pouze nechat celé kaštany děti pomalovat třeba barevným glitrovým lepidlem a vystavit. Bez úrazu, efektní, bude z toho předvánoční dekorace ;-)Bos.

    OdpovědětVymazat
  13. Ale teda ještě bych potřebovala, abys mi vysvětlila, jak se dá s předstihem trénovat kremace ;o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No klasik říká: "Jeď do Pardubic.." ;)

      Vymazat
    2. To bylo ve Vesničce střediskové s tím krematoriem, ale nevím, zda šlo o Pardubice. Zeptám se dnes drahého.

      Vymazat
    3. Asi stejně dobře jako výchova dětí, řekla bych:D

      Vymazat
  14. Děti mám 3 ještě asi nějaké přibudou, ale s článkem souhlasím. Cizí děti mne také neberou, vlastně jsem se nad dětmi v kočárcích jsem se nerozplývala nikdy (asi jsem měla děti moc brzy na to, aby mi začly tikat ty pověstné biologické hodiny, třeba by se to ještě dostavilo.) Chtěla jsem od malička velkou rodinu, ale vždycky jsem si tu svou kupu dětí představovala v nějakém rozumném věku, kdy už se s nimi dá podnikat spousta zajímavých aktivit (čímž nemyslím návštěvu mateřského centra)a ten raný věk jsem brala, že se musí nějak přežít. Mám ty svoje aplégry ráda, ale občas jsem z nich na budku a také jsem si říkala, že bych byla ráda v příštím životě muž. Protože muž může mít velkou rodinu, ale přitom ho to nějak zvlášť nebrzdí v rozletu... ženská to tak může mít taky, ale to si buď musí zaplatit chůvu a děti jí vychovává cizí ženská (a pak zase hrozí, že ty hodnoty a názory do dítěte vložené nebudou její, nýbrž chůviny) nebo si musí najít chlapoženu, který tu "typicky ženskou úlohu v domácnosti" vezme za ní. Mne bohužel takovéto typy chlapů rozhodně nepřitahují, potřebuji k chlapovi obdivně vzhlížet a nevím, jestli bych mohla vzhlížet k chlapovi, co se přes den věnuje vyměňování plen a stavění báboviček na pískovišti...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě k chlapovi taky potřebuju aspoň kvůli něčemu vzhlížet - a nedokážu si představit, čím by u mě získal větší respekt než tím, že by za mě vzal ty plíny a bábovičky;)

      Vymazat
    2. Gréto, přesně tak! ;-)Bos.

      Vymazat