pátek 1. července 2011

Návod na prima život

Tak já vám teda řeknu, co si o tom myslim...

Ne že bych tenhle článek považovala zrovna za skvost, podstatná je u něj ovšem ta diskuze. K rysům vyspělého internetového uživatele prý (vedle toho, že člověk přestane číst aliena) patří také to, že se vyhýbáte diskuzím na zpravodajských serverech a blozích obzvlášť (www.ty_vis_kdo.bloguje.cz se nepočítá).
Nicméně u takového tématu to bylo silnější než já a klikla jsem, abych následně samozřejmě našla přesně to, co jsem očekávala a co najdete pod většinou úvah zaměřených na obhajobu vlastního životního stylu. Vsuvka: na místě je otázka, proč má vlastně dnes tolik jedinců potřebu si svůj životní styl obhajovat. Osobně si nemyslím, že by to bylo proto, že si jím v podstatě není zas až tak jistý, ale proto, že se vždycky najde kretén, co ho bude přesvědčovat, že to všechno dělá blbě a bude mu vnucovat svůj vlastní návod na prima život, ten jediný a správný. Viz komentáře, že ano.
Pod články, jejichž hlavní téma je "jsem singl a nepřipadám si, jako kdybych měl/a jenom jednu nohu," se obvykle najdou tři hlavní typy komentátorů. Zaprvé přizvukovači, kteří často inklinují k agresi, která – připadá mi – byla dřív vlastní spíš skupině druhé (párovači). To
znamená třeba i jinak mírný článek povýší na návod, jak jedině se dá žít. Obvykle to vypadá, jako kdyby přečetli jenom jeho půlku a taky cítíte, že tam někde něco skřípe.
Opakem jsou párovači. Lidé, kteří žijí ve spokojeném vztahu (někteří se stihli již i rozmnožit), nebo se o tom při nejmenším snaží všechny okolo přesvědčit. V diskuzi vám vysvětlí, že člověk je tvor párový (jak pod odkazem někdo trefně poznamenal, tak člověk od přírody není monogamní párový tvor, a kdybychom se řídili přírodou, tak tu spolu všichni souložíme, což by mnozí z vás zajisté uvítali), takže žijete-li bez partnera, je to nepřirozené a ještě víc nepřirozené je, že máte tu drzost, že se nesnažíte s tím programově něco udělat a netváříte se permanentně nešťastně. Pokud diskutující párovač rovnou nepoužívá "militantních" termínů, alespoň z blahosklonné výšky stabilního vážného vztahu poznamená, že "mu to přijde úsměvné." U většiny komentujících párovačů to vypadá, jako kdyby přečetli jenom půlku článku a taky cítíte, že tam někde něco skřípe. Podskupinou jsou ještě zasloužilé matky vyskytující se převážně pod singl články autorek po třicítce, které !naschvál! nemají děti – používají můj oblíbený argument o hlouposti lidí, kteří zůstanou dobrovolně bezdětní – víte, oni totiž pak ve stáří skončí v LDN! Nevím, jestli někdy byli třeba v LDN někoho navšívit, já jo, a většina těch lidí tam děti má...
Třetí typ, který buď z vlastní zkušenosti anebo v důsledku logického odvození ví, že všechno má svoje výhody a nevýhody, se v diskuzi většinou moc nevyskytuje, protože má lepší věci na práci než singl přizvukovačům a zadaným párovačům vysvětlovat, že ani jedna ze skupin nemá univerzální návod na to, jak správně žít.

Po přečtení desátého komentáře, kterak singlové jenom utíkají před zodpovědností a ve skutečnosti to jsou hluboce nešťastné bytosti tápající mezi kariérním postupem, večírky a nákladnými dovolenými s přáteli, je úleva zajít na pivo s někým jako je Karatistka. Karatistka je o tři roky mladší než já, příští rok dokončí bakaláře, má skoro tři roky přítele, se kterým teď začíná stavět barák na půli cesty mezi jeho vesnicí a jejím městem. Z toho by mi asi jeblo. A stejně spolu vydržíme pět hodin mluvit.
Protože – a teď jako šťastní párovači, radši to nečtěte – Karatistka je zadaná, plánuje s chlapem budoucnost, je štastná, ale... a teď bacha, má svoje pochybnosti. Ne zásadní pochybnosti, ale pochybnosti typu "co by kdyby." Říká, že trochu lituje, že si nepodala přihlášku na Erasmus, protože v tu dobu začínala chodit s M., tak se jí od něj nechtělo, nebo se mě ptá, jestli si myslím, že je dobrý zůstávat hned s prvním chlapem. A já nevím, protože já jsem s prvním chlapem nezůstala (ne že snad on by chtěl), ani se žádný z chlapů okolo netváří, že by snad měl být ten můj poslední, a ještě plánuju někam odjet, když už mě vzali na toho magistra, aspoň ještě freemover a konečně by taky mohla dopadnout ta pracovní stáž a tak... Takže jediná odpověď, na kterou nakonec přijdeme, je ta ohraná, že možnost si člověk vždycky může vybrat jenom jednu a nikdy nezjistí, jak by to vypadalo, kdyby volil jinak. A to, co většině těch přizvukovačů a párovačů chybí, je právě schopnost připustit si, že pochybovat je přirozený a že není třeba všem cpát, že právě ta možnost, kterou si vybrali oni, je ta nejlepší. Navíc si nemyslím, že by se vždycky jednalo o to, že si to tak sami vybrali. Já nevím jak vy, ale já si nevzpomínám, že by za mnou někdo v osmnácti přišel a řekl: "Tak, Kopřivo, teď už jsi dospělá. Mám tady pro tebe dvě nabídky. Buď do roka a do dne potkáš celkem fajn chlapa, budete spolu celou vejšku chodit (stihneš bakaláře i magistra v termínu, protože nikam nepojedeš – stejskalo by se ti po něm), pak budeš chvíli pracovat, ale tak maximálně dva roky, protože pak už spolu budete skoro deset let, tak si pořídíte první dítě. No, anebo žádnýho fajn chlapa nepotkáš, budeš pořád narážet jenom na takový, co vypadaj fajn na první pohled, něco málo si s nima užiješ a pak zjistíš, že takhle by to nešlo. Bude to zábava, ale budoucnost v tom nehledej. Podíváš se různě po světě nebo aspoň po Evropě, poznáš pár zajímavejch lidí, zažiješ pár zajímavejch situací, ale nechám tě docela vymáchat v tom, jestli jednou, třeba někdy po třicítce, potkáš nějakýho použitelnýho. Ale že ho potkáš, ti nezaručuju, protože takový věci máš stihnout do pětadvaceti, protože tak to je přirozený, víš. Tak co si vybereš?"
A vzhledem k tomu, že si nemyslím, že někdo by někdy takovou nabídku dostal, tak nevím, o jaké "volbě" se to kafrá? Podle mě existuje jenom zlomek lidí, kterým by se cíleně podařilo si v jednu chvíli říct "teď budu singl/teď budu zadaný/á" a ono by mu to vyšlo přesně podle jeho představ. Když už se tolik operuje s termínem přirozenosti, tak pro člověka je nejpřirozenější vytěžit z toho, co má, co nejvíc. (Klišé verze – zahrát co nejlepší hru s kartami, které dostaneme.)
Takže vezmeme-li si jako příklad diskutující, tak štastně vdaná třicetiletá párovačka se dvěma dětmi je štastně vdaná třicetiletá párovačka se dvěma dětmi, protože se jí podařilo těsně po dvacítce potkat chlapa, který s ní chtěl zůstat a mít s ní děti, děti mít mohli a chlap ji zatím neopustil kvůli bezdětné singl sekretářce, co má pevnější prsa, a nezadaná singl třicítka se slušným platem, bohatým kulturním i sexuálním životem, co procestovala půlku světa, je nezadaná singl třicítka se slušným platem, bohatým kulturním i sexuálním životem, co procestovala půlku světa, protože po dvacítce žádnýho chlapa, který by s ní chtěl zůstat nebo se kterým by chtěla zůstat ona, nepotkala, tak to zkouší dál a spí s různými chlapy a někdy to je dobrej sex a někdy horší, a protože neměla chlapa, měla čas vystudovat a dělat si kariéru, a protože živí jenom sebe, tak za ty prachy může jezdit s kamarády na divný místa a dělat tam divný věci. V obou případech se jedná jenom o poměr štěstí a smůly, která je v životě potkala, doplněno tím, jak svou situaci využívají. Žádný extra velký vlastní přičinění, takže nechápu, kde kterákoliv z nich bere tu odvahu někomu vysvětlovat, že tak, jak si to zařídila ona, je ta správná, popřípadě přirozená cesta. Spíš by si měly dávat pozor, aby nezasáhl vyšší princip a za ty blbý kecy jim ty jejich hodnoty nerozkopal jak bábovičky.

Většina singlů nepovažuje svůh stav za něco, čeho by se zuby nehty měli držet do smrti. Jenže, párovači, víme, každej prostě neměl to štěstí na polovičku, co máte doma vy. A fakt, že se z toho neposerem a nebudeme sedět doma a brečet nad sebou, ale naopak tu mezeru, která v určitých oblastech absencí partnera vzniká, zaplníme něčím jiným, není žádná z nouze ctnost. To je ta přirozenost.
No a pak jsou ti zadaní, co by radši zadaní nebyli, ale už s tím holt nejde nic dělat. Víme, singlové, třeba to dítě už nejde nikam vrátit a tak. A nevracet nikam dítě asi taky nebude z nouze ctnost, co?

Tak kdybyste chtěli návod na prima život, víte, kam se obrátit. Na mě ne.

20 komentářů:



  1. no..ony ty internetovy diskuze nejsou nic jinyho nez neustaly obhajovani vlastniho ...cehokoliv.Malokdy tam clovek najde nejakej srozumitelnej zaver,shodu nebo reseni...a vnucovaci jedinyho spravnyho jsou proste skveli, at uz se jedna o jakykoli tema :-P

    "Spíš by si měly dávat pozor, aby nezasáhl vyšší princip a za ty blbý kecy jim ty jejich hodnoty nerozkopal jak bábovičky" ...tak tohle bych tesala do kamene(nebo primo na celo vsem tem spravnakum ;)

    OdpovědětVymazat


  2. Já ti nevím, já mám skoro dojem, že obrátit se na návod na prima život na tebe není až tak hloupej nápad, když tvůj návod spočívá v tom, najít si v tom, jakou cestou jdu, ty pozitiva, ale nenutit to nutně ostatním. On ten prima život ani jinak fungovat nemůže :o)
    A tyhle internetový diskuze jsou zlo... ne že bych se některejma fascinovaně nepročítala, když se zrovna v práci hodně nudím ;o)

    OdpovědětVymazat


  3. K tomu všemu mohu dodat jen "Amen, sister!"

    Jo a taky to, že nesnáším párovače a dohazovače a řešiče života druhých teď stejně jako v šestnácti. Teda oni to můžou být jinak i prima lidi, ale tuhle stránku svý osobnosti ať přede mnou radši schovávaj.

    OdpovědětVymazat


  4. Kopřivko, Ty jsi prostě úžasná! :o) Je to přesný, podepsala bych každý slovo. A ještě bych přihodila citát z Příběhů obyčejného šílenství: "To jak žijeme, je jedna věc. Většinou se s tím nedá nic dělat. Ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou."

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Kopřivo,

    diskuse na blozích mi momentálně lezou na nervy úplně strašně.

    Jinak souhlasím; zvlášť s tou pasáží týkající se toho, že singl/zadaný život není až tak otázka vědomé volby, ale toho, co momentálně život přinese. A pro dotyčného nemusí být špatný jeden ani druhý život.

    Jen bych to doplnila o to, že podle mého názoru je docela problém u lidí, kteří se nemohou rozhodnout pro jedno ani pro druhé - chodí spolu tak dlouho, že to přechodí, do svatby se jim nechce, ale rozchodu se bojí, protože už single být neumí.
    Teď to asi neříkám výstižně, prostě myslím, že je to taky hodně vězí v přijetí té dané situace. Tedy když do zadaného stavu, tak odvážně a nebrečet, že nemůžu pařit po nocích, a když být single, tak se vší parádou:)

    Teď jsem si vzpomněla, že jsem o tom šťourání do života vlastně kdysi psala:
    http://www.christabel.bloguje.cz...

    OdpovědětVymazat


  6. podepisuju! moc hezky kopřivovitě řečeno, me likey :)

    OdpovědětVymazat


  7. L., jo, mě to fascinuje - já když jsem spokojená, tak mám nejmenší potřebu chodit po virtuálním prostoru a cpát to lidem, takže jim to jejich štěstí zas tak nežeru;o)

    ave, To na mě zní nějak moc optimisticky, asi to smažu;o)
    No a hlavně to jde vždycky vypnout! Vzpomeň si na to na Andělu.

    Danae, dobromyslné dohazovače taky miluju. Děkuji, když už, tak si život zkazím sama;o) I když mě se to zase až tak netýká, protože většina dohazovačů v okolí si myslí, že se ke mě stejně nikdo nehodí. Přitom mám na chlapa jediný tři podmínky: aby uměl vařit, nekousal si nehty a loupal banán ze správný strany:P

    asTMO, dík:) Taky za ten citát, já jsem k tomu na závěr taky měla jeden uchystanej, když já teď mívám problém nějak udržet myšlenku:/

    Chris, já bych asi úplně nesouhlasila, že se do obojího musí jít takhle "naplno." Respektive ne, "naplno" je špatná definice, ale nějak nevím, jak to přesně popsat. Třeba o sobě bych neřekla, že využívám všech možností single stavu, ale prostě s tím tak nějak žiju stejně jako například s tím, že jsem malá - kdyby najednou vyrostla o dvacet centimetrů, tak si na to časem taky zvyknu a budu vidět ty výhody jako třeba, že ve vlaku v pohodě dostanu batoh do zavazadlového prostoru sama, i když už se nedočkám toho, že mi ho tam jako malé, křehké ženě někdo dá:o) A zase naopak jako nějaký mezník a nutnost nevidím svatbu - ale tuhle diskuzi bych s dovolením neotvírala, protože vím, že se na tom neshodneme;) Možná už jsme o tom diskutovaly u tebe? I když to možná nebylo přímo tohle, ale jenom téma související... Nicméně souhlasím s tím, že existuje děsivé množství lidí, kteří proto, že neumí být sami, zůstávají ve vztahu, ve kterém nejsou spokojení, nebo jdou z jednoho vztahu do druhého jenom proto, aby měli aspoň někoho.

    No a na nevhodné otázky jsem si taky vzpomněla: http://ty_vis_kdo.bloguje.cz....php
    A je zvláštní, že to jsou už skoro tři roky a buď se mě ptají míň, anebo mi to přestalo tak vadit.

    OdpovědětVymazat


  8. Amen. :) Pod tohle bych se mohla podepsat. :)

    OdpovědětVymazat


  9. well put, tlesk�m.

    OdpovědětVymazat


  10. Vivat!
    Takhle pěkně to napsat by se mi nepodařilo.

    A ani bych už do toho nešla, protože bych si představila ty komentáře, co by následovaly...
    Takže máš ještě plus navíc za odvahu.

    OdpovědětVymazat
  11. Hele dobrý...

    ...hlava i pata jsou na svých místech. Ale jediný, co k tomu za sebe můžu říct, je, že už mě dlouho žádnej článek nechyt za koule dost na to, abych si musel ublognout taky...:-)

    OdpovědětVymazat


  12. přečetl jsem si, že v Varech vyhrál film restaurátor a vzpomněl si na Kopřivu.

    jako vždy chytrý a vtipný, jen mi nesedí ty dva příklady nebo vlastně extrémy - jasně, že jsou lidi, který jsou od dvaceti/šestnácti/pěti až do třiceti/celý žiovt s jedním člověkem a časem k tomu třeba přijdou i děti, svatba nebo ono peťulkovské "výhledově hypotéka, baráček", ale lidí, kteří by byli celej život do třiceti (či i dál) sami, je podle mého minimum.

    jinak nemám pocit, že by se pojem singl vztahoval na někoho, kdo má vcelku pestrý a bohatý milostný a společenský život, příp. i řadu partnerských (paralelních nebo postupných) vztahů. ale možná tomu pojmu nerozumím a vztahuje se to na všechny, kdo neudržují vztah typu manželství (i bez obřadního listu, příp. i bez společného bydlení, ale jinak se všemi předpokládanými atributy- láska, sex, věrnost, tajtrlíkování před rodiči i jinde, etc.)?

    OdpovědětVymazat


  13. waiders:
    Přece "single" se nemusí týkat celého života, proč by mělo? To je různý. A lidí, co jsou single jakožto třicátníci, je dost.
    Rozvedenej třicátník nebo čtyřicátník je taky ve škatuli "single", ne? Nebo kdo žil léta s partnerem v nesezdaném soužití a rozešli se...

    A pojem "single" se pro mě právě vztahuje na člověka, co má pestrý život společenský a třeba i milostný. Single je pro mě kdokoli, kdo nežije s partnerem nebo nechodí s někým.
    Ale "definic" může být víc :)

    OdpovědětVymazat


  14. podle mě je to užší: "single" je přece sám. (co někdo, kdo chodí se dvěma naráz - je to double?) a i kdyby, vztahovalo by se to na čtrnáctidenní, měsíční nebo třeba půlroční pauzy mezi rozchodem a začátkem novýho vztahu?: to se mi úplně nezdá.

    OdpovědětVymazat


  15. Kopřiva si na Restaurátora taky vzpomněla.

    No, single nemusí být někdo s pestrým blabla životem, mně osobně třeba nepřijde, že bych v jakémkoliv ohledu měla extra pestrý život, na druhou stranu, když to porovnám s některými zadanými vrstevníky, tak mám pořád dojem, že dělám aspoň něco.
    S těmi definicemi je ten problém, že mají moc poddefinic a tyhle extrémy slouží dobře jako ilustrační příklad, ale v praxi by asi úplně neobstály.
    Možná by se měla definice singla aplikovat na někoho, koho se lidi podezřele často ptají: "A co ty? Už někoho máš?"

    OdpovědětVymazat


  16. Ad terminologie: Myslím (ale nejsem si jistá), že moderní angličtina používá pro "krátkodobé" single stavy pojem "unattached" (nezadaný). Single je víc o lifestylu a povaze, unattached znamená, že prostě zrovna nikoho nemáš.

    OdpovědětVymazat


  17. Kopřivo, já jsem s jedním (svým prvním) chlapem už taky 13 let a zatím dobrý... teda ne že bychom se nepoštěkali, ale chuť ani důvod měnit nemám. Můžeš vzkázat Karatistce, že to je normální, vzít si prvního :)

    OdpovědětVymazat


  18. 17) hele, další taková:) Třeba se nás nasbírá na uklidnění Karatistky víc, já si vzala sice ne prvního, se kterým jsem kdy "chodila" (počítaj se rande ve stylu procházka po parkových cestičkách za vztah?), ale můj opravdu první chlap se vším všudy mi už zůstal:) Za pár dní oslavíme jedenáct let spolu narozením druhého dítěte, takže jo, jde to, samozřejmě že se člověk štěkne, i dveřma práskne, ale celkově bych neměnila ani za zlatý prase:)

    OdpovědětVymazat


  19. Ale my jsme přece neřešily, jestli to je nebo není normální, ale to, že ať už člověk skončí podle kterýhokoliv z daných scénářů, je normální občas přemýšlet o tom, jestli by ten jiný třeba nebyl lepší. Jestli vás to zatím nikdy nenapadlo, tak máte kliku, no;o)

    OdpovědětVymazat


  20. Ale jo, já to chápu, chtěla jsem říct (obecně se blbě vyjadřuju), že i přes to, že jsem spokojená, pochyby samozřejmě tu a tam jsou... to je přece normální, koukat i okolo sebe a nejet si jen v tom svém vlastním tunelu. Jenže vždycky nakonec dojdu k tomu, že ten svůj krotkej život mám raději než nějakou bláznivou jízdu bez závazků. I když se člověk občas nudí, ale to se myslím občas nudí i ti, co mají nabitější diář, ne:)

    OdpovědětVymazat