čtvrtek 11. února 2010

Medvídku Pú, nezlob se!

Na jedno použití

Když jsem den před odletem do Španělska dojela z Černého mostu na Petřiny, zjistila jsem, že Socka s Adlétou se normálně vsadily, kolikrát se cestou ztratím a budu volat, kam mám jít, ačkoliv prokazatelně je jediná stanice pražského metra, na které se pravidelně ztrácím, Florenc (to mám navíc podezření, že tam to metro taky furt někam stěhujou). Kdyby mi bylo dvanáct, urazila bych se a dotčeně odjela domů, ale že už jsem velká, tak jsme šly do hospody, začárkovaly tam lístek (ale jedno z toho byly brambůrky!) a Adléta se rozhodla, že taky přespí u Socky (se mnou pod jedním spacákem – a v noci mě normálně přikrejvala, když jsem se odkopala – no máte takový kamarády?!). Ve výtahu jsme udělaly pár EMO fotek před zrcadlem a pak... pak Socka vytáhla TU VĚC. Medvídku Pú, nezlob se. Medvídku Pú, nezlob se je desková hra, kterou jsem jí dala k nějakým Vánocům nebo narozeninám, protože už jsem nevěděla co (kromě flašky). Pak se o ní často zmiňovala, že se doma občas dohadují, kam půjdou večer, a nakonec si každý vezme lahváče a hrajou Medvídku Pú, nezlob se. Nechápala jsem, co někoho staršího deseti let může bavit na hře s principem Člověče, nezlob se obohacené o políčka jako "vrať se na start," "jdi o tři políčka zpět" nebo "posuň se o pět políček zpět." Já jsem byla oslík (modré figurky), Socka prasátko (červené figurky), Adléta Pú (žluté figurky) a Socčin gayský spolubydlící ("On je gay, ale neříkejte mu to") byl tygr (zelené figurky). Na obalu hry si můžete všimnout, že je určena dětem od pěti let. Na fotce už ale není vidět, že předpokládaná doba trvání jedné hry je třicet minut. Tu jednu partii jsme hráli od desíti do půl druhý do rána. Autoři zřejmě nepočítali s tím, že děti starší pěti let budou taktizovat a tvořit koalice. Našimi společnými silami Adléta třikrát vyhodila gayskému spolubydlícímu poslední figurku před chlívečkem. Nakonec vyhrála Socka, ale to jenom proto, že si vymysleli takový debilní pravidlo, že figurky v chlívečku se nesmí přeskakovat, takže jsem s poslední figurkou čekala před chlívečkem, než hodím jedna, abych si mohla udělat místo.

Jinak gayský spolubydlící je ajťák. Se Sockou slyšíme z kuchyně zvuk, asi jako když... jako když někdo sype těstoviny do plastové lahve. Gayský spolubydlící si z pet lahve vytvořil odměrku, pod jejíž rysku si sype těstoviny a je to do posledního kolínka přesně tolik, kolik chce sníst. Zajímalo by mě ale, zda to stejně funguje kupříkladu u vřeten?

Druhý den jsem letadlo pokudivu stihla. Ale zjistila jsem, že na těch letištích začínám být nějaká zmatená. Vchod jsem sice tentokrát našla, ale žila jsem v domnění, že na Ruzyni je KFC a on tam je jenom McDonald! Abyste totiž věděli, tak jsem asi před čtrnácti dny byla poprvé sama v KFC. Sama jsem si objednala Longera Mexican (s sebou) a domů hrdě donesla pytlík s logem, abych měla důkaz, že jsem tam fakt byla, a ségra na mě byla děsně pyšná. Ona se za mě jinak v podobných zařízeních stydí. Tak třeba ještě jsem nějak konzumně využitelná.
Cestou zpátky jsme pro změnu u check-inu odsouhlasila, že letím business třídou. Ale oni mě úplmě zmátli, protože odbavení pro business třídu vždycky bylo 263 a 262 a 261 byly pro normální, tak jsem automaticky šla k 262... Navíc mě před tím konsternovala nějaká zaměstnankyně letiště, co se mě ptala, jestli letím do Prahy.
"Sí."
"A bydlíš tam?"
"No."
"Bydlíš v Madridu?"
"No."
"A kde teda bydlíš?"
"V jiném městě v ČR." Jako já vím, že vy si myslíte, že za Prahou už je Ural, ale mezitím je ještě trochu civilizace.
A pak mi na občanku něco nalepila. Nevíte, co to je? Nějaký další bezpečnostní opatření? Stejně v Madridu budou za chvíli lidi svlíkat do spodního prádla (a já budu vesele pípat dál).

Pak už jsem v metru překvapivě s láskou vzpomínala na to pražský, kde jsou všude eskalátory a to především fungující. Na Avenida de América se mého kufru chopil muž. "Ty vole, první Španěl, kterýho to napadlo!" pomyslela jsem si, ač kufr chytil pouze za jednu stranu a tu druhou jsem nesla já, nicméně nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem chápala, že Španělák nesoucí třináct kilo by se mohl sthrnout. Pak jsem na něj promluvila a zjistila jsem, že Španělák to nebude, protože skoro neumí španělsky a jenom se snaží něco blekotat. Což už mi bylo podezřelý, takže jsem se otočila a samozřejmě druhej chlap už měl ruku v mojí kabelce a peněženku napůl venku. Tak jsem mu ji zas vzala a řekla mu, ať mi ukáže kapsy. Chtěla jsem mu toho říct mnohem víc, ale jak jsem byla vzteklá, tak jsem si nevzpomněla ani na blbý hijo de puta. Největší vztek jsem ale měla na sebe, že jsem se nechala tak oblbnout. Už jsem měla vypěstovaný instinkt, že vedle toho, že si kabelku hlídám, což ale dělám i v Čechách, tak třeba když se mě někdo ptal na cestu, tak jsem všechny tašky automaticky chytla ještě pevněji a kabelku dala tak, abych ji měla na očích. A za půk roku mi nic neukradli, i když se dvakrát prokazatelně někdo snažil, jednou v obchodě, jednou v metru (zelená linka ve špičce – to máte jednu cizí ruku v kabelce a druhou cizí ruku mezi nohama). Pár měsíců a člověk tuhle obezřetnost ztratí.
Stejně mě ale fascinuje instinkt těch sráčů. Na kabelce mám tři kapsy a on neomylně sáhne tam, kde mám peněženu a vytáhne tu s eury a ne s korunami, kde by se obohatil o pět stovek a dva kondomy. Teď by si sice nepřišel na tolik jako tenkrát v Barceloně, navíc od té doby nenosím v peněžence platební karty, ale nasral by mě stejně. Mimochodem, jak jsem si plánovala to velký utrácení, tak jsem ani jednou nepoužila bankomat a neutratila ani všechna eura v hotovosti, co mi zbyla z července. Měla jsem víc jíst a nakupovat, když ale já měla malej kufr.

Ještě třesoucí se vzteky jsem dorazila na Las Musas a zamířila s kufrem k Josému na pivo... a olivy... a chorizo... a jamón... a kalamáry... A na cestu jsem si nechala připravit bocadillo s jamónem. Totálně mě přežral, naštěstí ale ne opil, takže jsem druhý den stihla autobus do Granady. Při pauze, kdy se všichni vyhrnou ven a vybalí z celofánu bocadilla a sandwiche (chlapci je mají zabalené od maminky), jsem měla bocadillo zaručeně největší. Rozhodně nemělo cestovní velikost, protože do kabelky se mi nevšelo. Cestou metrem na nádraží jsem uvažovala, jestli by mě teď rozčílilo víc, kdyby mi někdo zas ukrad peněženku, anebo to bocadillo.

Granada si z loňských Velikonoc napravila pověst. To totiž nesmíte v pět ráno vstávat na Alhambru, dvě hodiny čekat v zimě v balerínách ve frontě a pak zbytek dne rozmrzat a zívat, ale musíte vstávat v deset a tu Alhambru si dát k obědu, který ideálně sestává z tapas, které jsou v ceně piva, anebo bocadilla de lomo, které si při dvaceti stupních dáte na náměstíčku v Albayzínu.
A při těch dvaceti stupních jsou pořád povánoční slevy, a protože jsem měla nějaký balící zkrat a podařilo se mi vzít si s sebou pouze jedno tričko (v podstatě víc, ale vždycky takové tričko, pod které potřebujete ještě jiné tričko, dámy chápou), a vzhledem k tomu, že se mnou absolvovalo cestu s kufrem do Prahy, cestu s kufrem na letiště, cestu s kufrem z letiště a cestu s kufrem do Granady, nelákala mě příliš představa strávit v něm další tři dny, takže jsme v pátek se Sporty Spice strávily na nákupech, což v mém podání znamená, že jsme prošly tři obchody, já jsem ve třetím sehnala, co jsem potřebovala, a pak jsem prohlásila, že už mě to nebaví, a šly jsme na pivo. Nicméně je pravda, že cestou do baru jsme potkaly obchod s botami, ale tam jsem nutně potřebovala, protože z Olomouce jsem odjížděla ještě s tím, že víkend strávím v posteli ve Valencii, takže všechny vhodné boty, které se hodí i k něčemu jinému, než aby stály pod tou postelí, jsem nechala tam, tudíž jsem s sebou vezla jenom jedny kozačky na podpatku. Takže ty červený baleríny za šest euro jsem musela mít a dokonce vydržely celé dva dny chůze a pořád to na nich není vidět, tak třeba není kec, že před slevou stály dokonce patnáct euro.

Ten večer jsme se se Sporty Spice pokusily trhnout tapas rekord. V jednom baru barman vždycky do kuchyně křičí, kolikátou tapu si kdo objednává (každá je jiná) a pro kolik lidí, takže například "dos primeras, dos segundas" atd. Sporty Spice říkala, že se nikdy nedostala ke třetí. Se mnou jo. To přežrání za ten vítězný pocit, když křičel "dos terceras!" stálo. Když jsem tuto myšlenku verbalizovala, ozvalo se "dos terceras!" znova. Ale ta čtvrtá už fakt nešla.

I na chlapy se dostalo. Taky pouze verbálně. Nejdřív vezmem ty Španěly. Seděly jsme v baru a vedle nás tři Španělé. Nejdřív jsme musely česky okomentovat, jakej bordel dokážou udělat z misky voříšků. To je společný rys všech Španělů, oni se prostě nedokážou najíst bez toho, že by nadrobili, něco pokecali a pak hodili ubrousek na zem. Španělé si ale mysleli, že na ty oříšky s gumovými medvídky (jo, to tam fakt dávaj) máme chuť, tak nám hned nabídli a chtěli komunikovat. Ptali se, odkud jsme, tak jsem tvrdila, že z Ukrajiny, že by je to mohlo odradit, ale ten jeden se zeptal odkud, a když jsem řekla, že z Kyjeva, tak chtěl vyjmenovat jiná města, takže jsme byly prozrazeny. Nakonec se zjistilo, že měl přítelkyni Slovenku. Chlapec se asi snažil prodat své kvality, a tak poznamenal, že Češi a Slováci jsou takoví moc brutos (hrubí) a že oni, Španělé, jsou mnohem víc cariňosos (nežní). Jestli jim něco nechybí, tak je to teda sebevědomí.
Na druhou stranu... Sporty Spice sice na jižní typy není, ale já jo, a při nejmenším se mám pořád na co koukat. Před odjezdem do Granady jsem u Josého seděla ráno u kafe a celou dobu pozorovala Španěla u baru a představivost jela naplno. Tak pětačtyřicet, delší černý vlasy, prošedivělej, brýle a hezký ruce i hlas. Že bych někoho tři čtvrtě hodiny pozorovala, to se mi v Čechách stalo naposledy někdy před dvěma lety ještě ve starý Patnáctce, kde jsem vítězi večera už už chtěla dát číslo napsaný na jízdence, když začal líbat tu nádhernou barmanku. Španělé jsou krásný a charismatický, ale jak pravila Sporty Spice, vesměs tak na jedno použití.
Češi jsou možná víc brutos a míň cariňosos, ale zase se s nima dá zajít na pivo, docela i mluvit a umí vyměnit žárovku. Problém je v tom, že mě vůbec nezajímají. A při větě, kterou jsem v poslední době slyšela několikrát: "Ty by sis potřebovala najít nějakýho hodnýho českýho kluka" bych nejradši ihned emigrovala a nechala se zbouchnout nějakým Taliánem, třeba. Došla jsem k závěru, že jsem asi špatně biologicky nastavená. Nikdy jsem s žádným Čechem nic neměla a když nebudu počítat katolíka Boba, co jsem mu seděla na klíně, tak mě poslední Čech nějak víc zaujal, když mi bylo patnáct. Nevím, jak v Praze nebo v Brně, ale v Olomouci a Hradci je to všechno rozebraný. To zaprvé. A zadruhý, ač bych samozřejmě měla hledat to... jak se to říká? Takovou tu, ehm, duševní krásu a splynutí duší?:p Tak abych to mohla začít hledat, tak mě ten chlap musí zaujmout nejdřív ničím jiným, protože fakt, že rád vaří a chtěl by jít na mateřskou, na první pohled nepoznám, že jo:o) Jenže když se mi nějaký chlap v Čechách líbí, tak ho potkám tak maximálně na ulici. Když někoho přivedou holky, tak si třeba popovídáme, ale když pak jdu domů a sama, tak už ani nevím jeho jméno.
Proto bych zase měla někam odjet. Protože není zdravý, abych tady kvůli nevhodnýmu biologickýmu nastavení žila v celibátu. Ale ani špatný biologický nastavení samozřejmě nevylučuje, že jednou skončím s Čechem. A navíc s tím Čechem, co se mi líbil v patnácti a co jsem ho sedm let neviděla, zrovna udržejeme čilou korespondenci.

No, nicméně v neděli k večeru jsem se vrátila zpátky do Madridu, a protože vedle holek, co tam bydlí po nás, už dorazily i holky, co tam budou bydlet po nich, musela jsem normálně ve svém vlastním bývalém bytě spát na zemi! Opět jsem se přežrala u Josého a při té příležitosti zjistila, že holky tam za ten půl rok byly podruhý! Chápete, ony maj pět minut od bytu jediný bar v Madridu, kde vám k pití dají tolik jídla zdarma, a ony tam jdou dvakrát... No, aspoň jsem nemusela žárlit, že to všechno jedí místo mě.

V pondělí dopoledne cestou na letiště se mi stalo něco, co se mi nestalo za celou dobu v Madridu ani jednou. Vlastně dvě věci. Na Múzách mi jeden Španěl sám od sebe snesl ze schodů kufr a nechtěl mi nic ukrást. A když jsem chtěla na Colombii vystoupit a přestoupit na růžovou linku na letiště, tak se zasekly dveře. K těm druhým jsem s kufrem doběhnout nestihla. Takže jsem se svezla na další stanici. Pío XII. Symbolicky. Protože jestli není ještě moc pozdě na podání žádosti o stipendium, jestli mi to povolí obě katedy, jestli si to nikdo nerozmyslí nebo se nestane další věc, se kterou momentálně vůbec nepočítám, tak bych na Pío XII mohla během příštího zimního semestru pracovat. A jestli fakt jo, tak tomu budu muset vymyslet nějakou přezdívkou, protože uvést jméno organizace, která tam je jediná a jejíž počet zaměstnanců je jednociferné číslo, tak to bych tu anonymitu už nemohla ani předstírat.

15 komentářů:



  1. Na splynuti dusi je cas kolem tricitky :)).
    Jo a tohle mi nedelej,musela jsem vypit dva litry vody,abych zahnala hlad,protoze po precteni tvyho spotu mi zacalo ukrutne krucet v brise :)).Kalamary mnam :-)!

    OdpovědětVymazat


  2. Já mám například ověřeno, že hustota sypaných vřeten je o něco menší než u takových těch mašliček; moje přílohová porce vřeten je 200 ml (optimalizováno pro 400ml kádinku), zatímco u mašliček jen cca 180 ml.
    Jeden bývalý spolubydlící zase sevřel špagety mezi palcem a ukazovákem do svazku s přibližně kruhovým průřezem a spočítal špagety na průměru... správný počet byl tuším 14, ale jistý si nejsem... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. zdravím!

    Mathildo, neboj, dobří Češi pro partnerský život nevyhynuli. Jenom je nesmíš hledat podle hormonů. Se svým manželem jsem začala randit jenom proto, že mi byl sympatický, tak jsem mu chtěla dát šanci (to je fakt všechno!). Žádná láska, žádná osudová přitažlivost, a ještě dlouho poté (bohužel) žádnej sex. No, a od té doby vím, že se všechny ty velký lásky a osudový přitažlivosti a hormonální bouře můžou jít vycpat! Ten správnej je prostě ten, co si vedle tebe sedne v hospodě a ty si s ním skvěle pokecáš, a cítíš se jako doma. :-) Ale na to máš ještě čas, to jsou důchodové tlachy obstarožní třicítky, co už s dítětem na krku do žádnýho Madridu flámovat nepojede. :-) Teď si užij života a pověs si na lednici tu mapku. :-)

    OdpovědětVymazat


  4. Cheorchia: No jo, kdyby bylo aspoň nějaký jiný splynutí:D
    Prosim tě, jaká voda, sjeď si pro mražený kalamáry do supermarketu;o)

    zcr: Hele, nemáš bejt náhodou lingvista?;o)

    OdpovědětVymazat


  5. Ebženko, takže už nemohu dále žít s blažennou myšlenkou, že sem ze Soví pošty chodí jenom Ness, jo?;o)
    Když já zatím neumím to randění jen tak, když nevíš, jestli z toho něco bude, protože druhá strana si myslí, že jo, a když z toho nic není, tak se to pak musí vysvětlovat.
    A ono to možná tak nevypadá, ale taky moc nevěřím na ty osudové lásky a zamilovanosti, nebo spíš mi to přijde jako málo, abych na tom chtěla zakládat něco perspektivního. Jestli znáš Manželku (www.manzelka.bloguje.cz), tak pod jedním článkem se jí jedna paní zeptala: "A proč jste si svého manžela brala, když jste do něj nebyla zamilovaná?" Já bych skoro řekla, že právě proto;o)
    Tak to holt budou asi ty hormony;o)

    OdpovědětVymazat


  6. Jestli sem muzu vsunout neco malo ze sveho cynismu a zkusenosti,tak pro vztahy trvalejsi hodnoty bych volila muze spolehliveho,kamaradskeho a pracoviteho.
    Na vasnivej sex a bezhlavou zamilovanost je frajeru vic,nez dost :)).
    Hele a co Ty vlastne chces? :)))
    Kalamary to zitra jisti,diky za invenci!:)

    OdpovědětVymazat


  7. Cheo, zrovna s kamarádkou projíždíme historii na icq, převážně rok 2008. Každá druhá věta tam je - proneseno ironicky - "hlavně, že vim, co chci":D

    OdpovědětVymazat


  8. S tím biologickým nastavením to mám úplně stejně. :D Snědým jižanským typům říkám brazilské typy. (Od doby, co mě učil překrásný brazilský lektor). Takže rozumím a chápu, Češi mě nepřitahujou ani z poloviny tak.

    OdpovědětVymazat


  9. [4] Lingvista? Kdo o mně roznáší takové pomluvy? (Já být přírodovědec.)

    OdpovědětVymazat


  10. dívka: Z hlediska biologie to je ale průser:o) Vezmi si, že by takový ženský byly všechny a nechtěly se množit s tím, co je nejdostupnější. Anebo to je naopak výborný evoluční nápad, aby se trochu pročistily geny:D Třeba nám to vysvětlí zcr, když je přírodovědec;o)

    zcr: Jenom jestli, když znáš sémantickej posun;o)

    OdpovědětVymazat


  11. Nó... víš, já jsem vlastně začala chodit na Soví odsud. Ale o něch dalších ti teda říkat nebudu, ok?

    S tím randěním jen tak - přesně, jestli z toho něco bude, můžeš dopředu poznat jen s křiš´tálovou koulí. A když chceš jenom sex, tak do toho taky tahají city. Chlapi prostě všechno strašně komplikujou.

    OdpovědětVymazat
  12. plodný příspěvek do diskuse

    odměrka z petky je fakt vychytaná

    OdpovědětVymazat


  13. krásnej cestovní zápis!
    já v dubnu letím do toho Říma konečně (to už tam snad bude taky 20 stupňů, momentálně tam mrzne a sněží) a začala jsem se strašně těšit, jak jsem četla ten tvůj zápisek.
    no, ale neřekla bych, že Češi a Slováci jsou brutos a Španělé cariňosos :)

    OdpovědětVymazat
  14. Jsem ráda, Kopřivo

    že ses ve zdraví a bez ujmy na majetku i na těle vrátila ze svého Výletu do Španěl. Pan Čapek by se asi divil:-). Moje cesta nebyla zdaleka tak dobrodružná, ale když pominu 70 minut zpoždění na odletu z Belgie a trapný fakt, že mi sekuriťáci sebrali zrající kozí sýr v originálním belgickém balení s odůvodněním, že je podezřele "mou" (měkký), neměl můj víkendový zájezd do Bruselu nejmenší chybu. Žádní pobertové a v etnické přistěhovalecké čtvrti jsme se před odjezdem na letiště suprově napráskli za 15 eur v pákistánském bufetu, aniž bychom přišli o odložená zavazadla. Před nudným Bruselem jsem tentokrát dala přednost univerzitnímu Louvainu (doporučuji pozornosti případných cestovatelů) s květinovým a delikatestním sobotním trhem. Dvacet stupňů (uááááá) nebylo, ale v zahrádce u kafe se posedět dalo. BTW - bruselského chlapečka jsem tím pádem neočekovala, ale podle info přítele RB je i v zimě holý jako prstíček. Až pojedu do Malagy, použiju tvoje španělské zápisky místo bedekera. Hlavně už aby to bylo!

    OdpovědětVymazat


  15. Kopřiva:
    Log in.
    Initiate communication sequence.
    Subject: těstoviny.
    Text:
    PET lahev nepřesná.
    Vhodná dávka kolenních kloubů: 121.
    End text.
    Subject: čeští muži.
    Mental status: uražen, blowed up (=nafouknut, nezaměnit s blowjob).
    Query user u_now_ho:
    Jaké je nastavení tvých rozmnožovacích a estetických center, když dojde na naleštěnou ocel, vůni oleje a hříšně černou černotu pneumatik....system error...jsem vlastně letadlo.
    End query.
    Subject: travel log.
    Text: LOL.
    End text.
    Log off.

    OdpovědětVymazat