sobota 17. května 2008

Na hlavu

Nasrat.
Nechat si.


Poslední dobou zjišťuju, že relativní spokojenosti dosahuju pouze, když jedu vlakem. Když jsem v Olomouci, těším se domů, když jsem doma, těším se do Olomouce. Cesta tam a zpátky je bod určité rovnováhy.

Občas se mi ta rovnováha ale naruší.

Dneska jsem se po zápočtu z gramatiky, ve kterém jsem jako jeden z příkladů uvedla větu "I won't leave unless you give me back my turtle," jsem se vracela na byt pro věci, protože jsem nabyla dojmu, že v současném fyzickém stavu již nejsem schopna s notebookem zdolat ono stoupání na Náměstí Republiky, a navíc v EC v jednu se mi stojí líp než v rychlíku ve dvanáct. Ze sídliště jsem jela autobusem na nádraží. Seděla jsem na dvousedačce, vedle mě místo volné a pár zastávek před nádražím přistoupil chlap o holi s chlapem asi padesátiletým. Zdravým. Chlap o holi automaticky prohlásil: "Tady slečna má mladý nohy, ona nás pustí sednout a budem sedět oba." Tupě jsem sebrala notebook a šla si stoupnout do uličky. Během pár sekund mi to došlo. Právě jsem se nechala vyhodit ze sedačky, abych uvolnila místo zdravému chlapovi, zatímco přes uličku seděl asi pětadvacetiletý kluk a hned za ním zabírali dvousedačku dva středoškoláci. Najednou se mi chtělo brečet. Nad vlastní neschopností říct tomu chlapovi, že támhle gentlemeni mají ještě mladší nohy. Místo toho jsem se ze začátku začala stydět, že mi nebohý invalida musí říkat, abych ho pustila sednout.

Stále častěji se mě čeští muži snaží přesvědčit, že jsou humpoláci. Když ve vlaku jedu s těžkou tašku, tak už mi ji pomáhali dát nahoru jeptišky a důchodci přes šedesát, kterým bych v opačném případě pomoc zřejmě nabízela já. Že by se zvednul mladej chlap, to se mi stalo dvakrát.
Když se důchodkyně snaží po schůdách do vlaku dostat kufr, pomůže jí ženská a týpek se sluchátkama v uších na to čumí.
V autobuse a v tramvaji hned vstává ženská, ještě dřív, než to humpoláky vůbec napadne.
Pokud je to narozeno tak do roku 1950, ještě to má vychování. Pak už se zřejmě rodili vesměs pouze humpoláci.
Vzpomínám si, jak mě v Monaku jeden pán pustil před sebe a ještě odháněl další lidi, abych viděla na výměnu stráží. Největší zážitek z Monaka. V Čechách by do mě dvoumetrovej chlap ještě strčil, aby se moh posunout o čtvrt metru dopředu.

Ve vlaku jsem pokračovala ve stejném rozpoložení – tzn., že kdyby na mě někdo promluvil, rozbrečela bych se. Takže celou cestu jsem tomu matematikovi, co si počítal nějaký příklady, neřekla, jestli by už nezavřel to okno, protože mi je zima.
I když lidi stáli i v uličce, v našem kupé bylo jedno místo volné. Asi deset minut od Olomouce k nám přišla starší paní a skoro omluvně říkala, jestli by si nemohla do Třebový sednout, protože jede z nemocnice. Pak tam seděla, držela kabelku, a když se na mě podívala, usmála se. Zase se mi chtělo brečet. Kvůli tomu, že jsem jí nešla říct dřív, že tam je jedno volné místo, protože z uličky na něj neviděla, kvůli tomu, že když se ptala, jestli si může sednout, nikdo vlastně nic neřekl, matematik nepřestal počítat příklady, holka vedle mě neotevřela oči, další dvě holky si nepřestaly číst a já jsem si nevyndala sluchátka z uší. Chtěla jsem jí pak říct aspoň něco o zasranejch ČD, ale kdybych promluvila, tak bych začala brečet.

V tu chvíli mě najednou zachvátila všeobjímající nenávist ke všem lidem.

Měla bych začít něco dělat se svou asertivitou. Většinou jsem buď nezdravě pasivní, nebo nezdravě agresivní.
Buď dopadnu tak, že vypadnu z narvaného vlaku, protože se se budu bát říct, jestli by se lidi nemohli posunout, že mám půlku těla venku, anebo z jedoucího vlaku vyházím spolucestující a budu mít všechna kupé pro sebe. Až do Pardubic.

26 komentářů:



  1. teda. to by se jeden (humpolák) až styděl, když si to přečte.

    OdpovědětVymazat


  2. zato já, hodná gentlegirl...

    ne, přece tě nerozbrečí už jen jízda vlakem!

    OdpovědětVymazat


  3. Řekla bych, že mám lehce podobný problém. Někdy asi už vážně moc ustupuju ostatním lidem. Když já se ale jenom snažím být slušná, ochotná a tolerantní. A asi spíš většinou vypadám jako debil

    OdpovědětVymazat


  4. Je zvláštní, že všichni, koho potkávám, se chovají naprosto suverénně a jako že je nic nerozhází. A pak si přečtu tohle - takovýhle kopřivy kolem mně nějak nerostou... Škoda, že jezdíš jiným vlakem :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mmmm...

    ...mít všechna kupé pro sebe, třebaže až do Pardubic, není ukzkou přehnané agresivity. Tou by bylo, kdybys měla volné místo po strojvedoucím. Až do Hradce.

    OdpovědětVymazat


  6. Hm... počkej, jak tě to bude srát, až budeš těhotná :-D :-D :-D

    OdpovědětVymazat


  7. Kopřivo, tímhle jsi přesně vyhmátla důvod, proč radši stojím, i když jsou vpředu v šalině volná místa - většinou fakt nemám náladu na atmosféru "ti mladí nevychovaní parchanti, co nechají chudáka duchodce stát", zvlášť od té doby, co se mi jedna "milá a příjemná" důchodkyně málem posadila na klín, protože jsem hned nevyskočila a neuvolnila jí místo (já sice většinou jsem slušně vychovaná, ale naproti mně, hned vedle dveří, měla volná místa hned dvě, tak jsem neviděla důvod, proč vstávat). Faktem zůstává, že tvůj popis cesty a agrument o mladých nohách mě docela nasral, protože moje levá kyčel z neznámých důvodů už týden nespolupracuje s pohybovým ústrojím a bolí a díky tomu navíc viditelně kulhám (a jsem fakt ráda, když si můžu v šalině sednout), takže kdyby na mě někdo zrovna teď zkusil, asi ho vynesu v zubech. Nebreč a radši buď asertivně agresivní :-)

    OdpovědětVymazat


  8. Staré lidi a invalidy sednout pouštím. Asi bych měl pouštět i ženské, ale zdá se mi, že to už dnes není zvykem, jelikož máme rovnoprávnost a myslely by si, že jsem magor. Dávám jim přednost aspoň ve dveřích.
    Pomáhat s taškami a kočárky se snažím taky, ale uznávám, že mi to občas nedojde nebo dojde pozdě.
    Nejzdvořilejší jsou podle mých zkušeností cestující v Praze.
    Každopádně hulvátství jiných lidí není důvod, aby ti bylo do breku.

    OdpovědětVymazat


  9. guano: Už i reklamy a Ordinace v růžové zahradě!

    Veve: Slušnost, ochota a tolerance jen do určitě míry. Protože až tu slušnost, ochotu a toleranci budeš potřebovat ty, většina lidí se na tebe stejně vysere. Tak aby tě to pak mrzelo míň;)
    Kdy maturuješ?

    amelli: Tak ona většina lidí nebrečí na veřejnosti;)
    Ale bylo by zajímavý pozorovat, když seš takhle v autobude, na nádraží na ulici, kolik z těch lidí by se zrovna chtělo rozbrečet.

    galahad: Možná spíš ten agresivní způsob, jak bych těch prázdných kupé chtěla docílit;)

    Ness: Já taky pouštím sednout, ale opravdu ne, když je o kousek dál volné místo. Když už zvládnou jízdu hromadným dopravním prostředkem, zvládnou si i popojít půl metru k volné sedačce.
    A argument mladých nohou taky nemám ráda, protože člověk nemůže vidět, jestli ten sedící nevychovanec nemá pod kalhotama ortézu, nechytá ho právě slepák, anebo mu nevyhřezává ledvina;)

    rady: To já si taky nemyslím, že by chlapi měli pouštět sednout ženský, ale pořád mi přijde přirozený, že když do autobusu přistoupí důchodce, tak se první zvedne chlap a ne ženská. A už vůbec je zcestný, aby jinej chlap vyhazoval ze sedačky ženskou, když tam má na vyhození tři kluky.

    OdpovědětVymazat
  10. r1,

    pokud to hulvátství neokusí na vlastní kůži...

    OdpovědětVymazat


  11. Ale tak mě jako za normálních okolností nerozbrečí důchodce v tramvaji. (Třeba cestou na zastávku jsem viděla přejetýho ježka a zvládla jsem to. Dokonce jsem se šla podívat blíž.) Ale někdy jsem prostě v takovým rozpoložení, no...

    OdpovědětVymazat
  12. Já svýho času zvládal jíst u ogrish.com...

    ...ale to je spíš na poblití, než na usedavý pláč. Ale mám dojem, že když si na ženskou vzdor volným místům a případným vhodnějším kandidátům vyšlápne chlap v tramvaji, že ho má pustit sednout, také to není na usedavý pláč. To je na pár přes držku... Když už jsi hovořila o té agresivtě;-)

    OdpovědětVymazat


  13. Kopřivo, u mě je to spíš ten problém, že si nechávám srát na hlavu od lidí, které znám. Tedy, otázka je, jestli se mi to třeba nezdá. Jestli jim fakt pořád tak ustupuju, jak se mi zdá... No nic, radši to neřešit:o)
    Kdy? Ve středu 28. května dopoledne. Bojím se a neumím vůbec nic:D

    OdpovědětVymazat


  14. Skoro mě rozbrečel už jen ten článek, není to dávno co jsem jela šalinou a ani jsem nemohla došlápnout na nohu. Přesto, když pak přistoupil třesoucí se stařeček, zvedla jsem se, ačkoliv přede mnou seděli dva kluci a dělali, že nevidí. Jenom proto, že by mi bylo trapně tam sedět a čekat, kdy stařeček vlastní tělem vytře šalinu (vždycky mi přijde že na mě všichni koukají a mám chuť zařvat: "Mně se taky blbě stojí, když mám něco s nohou. Nemoc není privilegium stáří!") a protože nejsem dost asertivní, abych hrcla do těch "gentlemanů" přede mnou a připomněla jim slušné vychování. Ono pouštět starší si sednout je normální a většinou to udělám ráda, ale viděla jsem i babku, co vlezla do trolejbusu a přestože okolo sebe měla tak pět volných míst, přišla rovnou k holčině, co si jí evidentně ani nevšimla, dost drsně ji hůlkou (kterou podle mě k chůzi ani nepotřebovala) praštila do lýtka a vyzvala ji, ať se zvedne. Ta holka by tak v šoku, že se bez řečí zvedla, místo aby jí tu hůlku narvala do prdele. A nejhorší je, že já bych se zvedla taky. Už jen čekám, kdy se ze mě stane člověk, co řekne "Promiňte", když ho někdo nakopne. NENECHME SI SRÁT NA HLAVU!

    OdpovědětVymazat


  15. Je to tedy jen na nás. Naši synci už hulváti nebudou! (Hehe)

    Tvůj popis spokojenosti při jízdě vlakem mi připomněl moji oblíbenou židovskou anekdotu:
    Po mnohém běhání po všech sovětských úřadech si Šmelke v roce 1980 konečně vyřídí vystěhovalecký pas do Erec Jisrael. Odjede, ale do půl roku je zpátky v Moskvě. A za další dva měsíce ho mají na vízovém oddělení, že prý by zase jel do země otců.
    "Poslechnou, Šmelke," rozkřikne se na něj moskevský úředník, "jak si to představujou, furt rajzovat sem a tam? Z Izrale odjeli, tady bejt nechtěj - kde se jim teda líbí?"
    "Víte," vzdychne zasněně Šmelke, "tady i tam to stojí za starou bačkoru, ale ta cesta je úplně báječná!"

    OdpovědětVymazat
  16. Kotě,

    tady se právě zase ukázalo, jak to, co chci říct, napíše někdo jiný lépe a výstižněji. A tu babku jsem tuším potkala taky (viz. výše), akorát mě nepraštila, ale skoro si na mě sedla (a to neřekla ani s dovolením) a na její počínání jsem nezírala vyjeveně jen já, ale i zbytek šaliny.

    OdpovědětVymazat
  17. Danae...

    ...dobr�:-D

    OdpovědětVymazat
  18. Apatická mládež

    Ness, Kotě, není ta důchodkyně jedna z brněnských legend. Možná jsem ji taky potkala. Já jednou stála v tramvaji, teda v šalině, vedle kluka, co koukal z okna a poslouchal MP3. Přes uličku seděla babka s berlou. Nastoupila stará paní a neměla si kam sednout. Sedící baba začala pindat o mladejch, co nevstanou. Dělala jsem, že tam nejsem a neslyším. Pak se mi za zády ozvala sedící jaga: "Slečno, strčte do toho mladíka, ať pustí paní sednout." WTF! To mám dloubat do cizího borce, který očividně nevnímá? Dělala jsem, že tam nejsem, že neslyším a i kdybych slyšela, tak jsem cizinka a nerozumím. Za chvíli jsem nadskočila, protože do mě narazila hůlka. Svezla se kolem mě a začala drbat do apatického mladíka. Byla to Jaga a její berla zkázy! Dloubala do borce a ten měl evidentně stejný přístup jako já a nevšímal si toho. Super! Takže já jsem se ocitla mezi znesvářenými stranami a dělala jsem jim hromosvod. Už jsem se bála, že kluk vyskočí a začnou se z Jagou prát, ale na další zastávce kdosi vystoupil a stojící paní si mohla sednout a já si mohla oddechnout.

    OdpovědětVymazat


  19. **Jaga a její berla zkázy!**
    Jestli Rowla přecejen napíše osmičku, myslím, že její název je nyní jasný! XD

    OdpovědětVymazat
  20. Danae,

    jen jestli by se ta berla nevešla už do jména "Relikvie smrti"

    OdpovědětVymazat


  21. V Praze jezdí metrem sameček od Jagy. Dloubal do mě, když jsem si nevychovaně sedla ke dvěřím (ač byl zbytek metra prázdný) a pak jsem ještě měla tu drzost příliš pomalu vstávat (respektive posunovat o půl metru dál na zcela prázdém sedadle), když si on chtěl sednout.

    OdpovědětVymazat
  22. Galahade,

    díky tobě konečně víme, jak správně česky překládat Hallows! No jasně! Berly smrti!

    OdpovědětVymazat
  23. Danae,

    přivádíš mne do rozpaků. Možná větších, než seznamácký slovník, který při požadavku na překlad slova Hallows zarytě mlčí, odvrací oči a dělá, že tam vlastně vůbec neni...

    OdpovědětVymazat


  24. Tak to seš na tom stejně jako já. Protože já sem dycky v první řadě slušná a blbá, a pak si uvědomím: "Dyť mě ten člověk vlastně posral..." Jenomže to už je na zpomalený reakce pozdě.

    OdpovědětVymazat


  25. Deprese je nasranost bez nadšení...

    A po českohulvátství se mi teda nestejská, to je fakt.

    OdpovědětVymazat
  26. madabouttraviata22. 5. 2008 14:50:00



    To mi připomíná můj návrat z Erasmu v Paříži - když jsem vlekla moje lodní kufry RER na letiště, tak mi chtělo pomoci snad 10 milých slušně vychovaných monsieurs (všech věkových kategorií včetně jednoho bezdomovce:-)). Pak jsem si v Praze na Zličíně kolem 22hodiny dovolila použít v metru výtah, abych to nemusela vláčet po schodech, protože jsem už měla ruce vytahaný jak opičák - baba z dozoru nelenila a vyletěla až za mnou, co si to dovoluju - když jsem namítla, že to mám fakt těžký a že stejně široko daleko není ani vozíčkář a ani matka s kočárkem, tak se na mě rozeřvala na celý metro, že jí to nezajímá a že mám štěstí, že jsem ten výtah nerozbila - co by pak ti nebožáci dělali... To byl můj návrat do vlasti po půl roce - jsem se chtěla otočit a vzít první letadlo zpět...a tento intenzivní pocit, že musím utéct jsem měla ještě dobře tři měsíce, než jsem se s tím tady srovnala...

    OdpovědětVymazat