neděle 27. dubna 2008

Mezi slepými jednooká anorektickou královnou

Není mi souzeno dožít se konce dubna.


Ve čtvrtek jsme se s ledvinou (chtěla zůstat doma, ale přemluvila jsem ji) vydaly na zápočet ze španělské gramatiky. Ledvinka byla hodná až do chvíle, než jsem s ní třikrát vyšla a sešla schody k učebně. Chtěla jsem si totiž koupit v bufetu pití, jenže když jsem tam došla poprvé, zjistila jsem, že v v pátek mají jenom do půl jedné. Když jsem se vrátila, prozradili mi, že je čtvrtek. Když jsem k bufetu došla podruhé, zjistila jsem, že ve čtvrtek mají jenom do půl čtvrté.

Původně jsem chtěla v Olomouci zůstat až do pátku a jít na PC3, nicméně rozhovor s doktorkou, která si na základě výsledků z laboratoře vyžádala mou návštěvu a to nejlépe ještě to odpoledne, mé plány poněkud změnil. Tak tedy potom, co mi Anda-Lucía dala zápočet i bez testu a poslala mě domů, jsem se vydala na nádraží, doprovodila do vlaku slepého pána a poté se postavila k okýnku na chodbu a stála jsem celou cestu do Hradce s výjimkou trasy Česká Třebová-Pardubice. V motoráku z Pardubic jsem s dalšími třemi cestujícími dokonce skončila v jakémski kumbálu vedle záchoda. Aneb jsme tu pro Vás.
Ledvince se to pokudivu nelíbilo.
Ale i přesto v pátek na další kontrole uspěla, což se ale nelíbilo zase mému otci, jenž usoudil, že ledvina se přece nemohla uzdravit tak rychle. Tudíž bez mého vědomí zavolal doktorce a objednal mě na další vyšetření, mimojiné i celkové, což mi solidárně nabonzovala matka. Prozatím dělám, že nic nevím, a jsem zvědavá, jak mi to otec chce oznámit. Předpokládám, že má strach mi to teď říct. Oprávněný. Udělám scénu. Protože byť chápu, že se o mě bojí a je to od něj velmi hezké, tak se ale nepřenesu přes to, že mě úplně obešel. O mně, beze mě. Navíc si teď před doktorkou připadám jako nesvépravný debil.
Ovšem nejlepší na tom všem je, že otec teď také trpí utkvělou představou, že mám určitě anorexii. V pátek mě v šest ráno vzbudil, aby se zeptal, kolik měřím a vážím, a pak si na internetu našel měřič BMI a zjistil, že mám podváhu. Proto matce nařídil, že mě má hlídat, jestli nechodím zvracet a taky se přesvědčit, že mám pravidelnou menstruaci (na to jsem obzvlášť zvědavá, jak to bude kontrolovat). Od matky také vím, že mimojiné prohlásil i to, že každej chlap se na mě musí bát vlízt, aby mi něco neudělal. A to bych se zas ale hádala! Jenom čekám, kdy mi přijde zkontrolovat, jestli třeba nemám nablito v zásuvkách. Nebo tam aspoň neschovávám brambory, rejži, maso a tak.
Nejdojemnější mi na tom ale přijde to, že o mou váhu se začal zajímat potom, co ji mám už asi pět let stejnou.
Nemohu však popřít, že to s sebou nese i jisté výhody. Předevčírem mi dovezl k obědu jídlo z číny a večer uvařil teplý oběd. Což já bych samozřejmě neudělala, ale ne proto, že mám anorexii, ale proto, že jsem líná. A teď jde ohřát jídlo, ačkoliv já také umím zacházet s mikrovlnkou.
Na čtenářky svého blogu, které váží více než čtyřicet tři kilo, apeluji, aby kvůli mně nezačaly zvracet. Neberte si ze mě příklad, ju?

Jinak jsem ještě na kontrole dostala doporučení na ortopedii, protože bolest se z ledviny přesunula o něco níž. Pokud to zase nedopadne tak, že mi sdělí, že v mém věku to je normální (jako tenkrát u toho kolena), bude návštěva probíhat asi takhle:
"A když studujete, to asi trávíte hodně času u počítače, že?"
"Ano."
"A sportujete?"
"Ne."
"Tak sportujte. Nashledanou."
Ale mohl by mi třeba předepsat masáže s nějakým fešným chlapem. Při čemž na tom posledním netrvám.

Dneska ráno, když jsem si trhala obočí, ďoubla jsem se pinzetou do oka. Vidím, ale docela to bolí. Mohla bych zase nedojet do školy, protože se probudím s okem potaženým krvavou blánou nebo třeba rovnou bez oka, protože mi v noci vypadne.

Mám dojem, že poslední dobou se pořád jenom učím, pracuju nebo mě něco bolí.
A pracuju jako že fakt pracuju, protože doktorka pracující pro jednu nejmenovanou farmaceutickou firmu, se kterou jsem se nedávno nejmenovaně opila nejmenovanou zlatou tequilou a pak půlku noci dělala na záchodě nejmenované věci, mi konečně poslala ty překlady. Všechny najednou a mám na to čtrnáct dní. Teď už jenom sedm. Bylo by hezké, kdybych každý druhý lékařský termín nemusela hledat, s průměrnou dobou vymýšlení českého ekvivalentu deset minut.
Ve škole zase votravujou dva týdnu před zkouškovým. Mgr. Bez Vlasů a docent Spinning nejvíc.
Ještěže nemám žádný společenský život, mohlo by mě štvát, že na něj nemám čas.

Teď mě omluvte, jdu projet nějaké blogy přátel anorexie a bulimie.

21 komentářů:



  1. krinda pána já jsem zatvrzelý nepřítel anorexie i bulimie. Se nedivim že se o tebe vaši bojej, lepši, než dyby jim to bylo fuk, ne.

    OdpovědětVymazat
  2. Hmmm...

    ...má matka trpí představou, že jsem feťák natolik zoufalej, že nemaje na trávu asi kouřim sušenej mech...

    OdpovědětVymazat


  3. Jasně, ale zaprvé:
    myslet si, že mám anorexii, naprosto nemá důvod. Je sice pravda, že podle BMI mám mírnou podváhu, jenže to už mám od patnácti, kdy jsem vylezla z puberty, ve které jsem vážila "neuvěřitelných" 51kg, což byl můj životní "rekord." Moje máma vypadá stejně jako já, takže ani geneticky ze mě holka krev a mlíko prostě být nemůže. Se svojí váhou nemám problémy já a nemá s ní poblémy ani moje doktorka. Jenom táta se po pěti letech, co vážím 43 kg, rozhodl, že to problém je.
    A opravdu jím normálně - sním, co potřebuju, a nejdu to vyblít. A chápu, že tátovi to přijde málo, protože on se zase přejídá, takže na ty porce kouká jinak.

    za druhé: tebe by neštvalo, kdyby s tebou zacházeli jak s nesvépravnou a bez tvého vědomí tě objednávali k doktorům? Kdyby mi přišel říct, že se mu to nelíbí a jestli si pro jistotu nechci nechat udělat celkovou prohlídku, tak třeba budu souhlasit. Ale on mě úplně obešel a bez toho, že by mi řekl půl slova, mi zařizuje doktory, jak kdyby mi bylo ne dvacet let, ale dvacet měsíců.

    OdpovědětVymazat


  4. galahad: Já myslela, že si balíš dubový listí a tak...

    OdpovědětVymazat
  5. Kopřivo,

    kdybych měl na hlavě dredy, uznal bych, že ten dojem můžu budit, ale já je nemám...
    Navíc - máma, předpokládám, ví o tom, že modelařím. Vzhledem k tomu, že jí každou kradu rozličnou kosmetiku (protože se tim ty modelydají úchvatně patinovat), nejspíš si všimla i toho, že pro tu modelařinu jsem schopen zneužít takřka cokoliv, co mi přijde pod ruku. Ale protože ten mech jsem si domů přinesl v tabatěrce, tak ho kouřim... Je ti to jasný, jo?

    OdpovědětVymazat
  6. ...sakra...

    "...každou chvíli kradu..." tam mělo bejt...

    OdpovědětVymazat


  7. Mně by spíš přišlo podezřelý, že mi kradeš kosmetiku...;o))

    OdpovědětVymazat


  8. Prostě Galahad může být rád, že ho rodiče nemají za travestitu, a on si ještě stěžuje :-P

    OdpovědětVymazat
  9. A víš,

    že možná ani nebylo...? Si to neberu po kilech;-))
    Ale jinak je to celkem rozumnej přístup...:-)

    OdpovědětVymazat


  10. Hm, matka mě nedávno podezírala, že mám poruchu příjmu potravy. Dopadlo to tak, že jsem se doma ostentativně nacpávala, abych rodičům udělala radost, což samozřejmě přerostlo v nacpávání se jen tak, takže už jsem zase nějak přibrala. A ještě beru antibiotika, který svým uživatelům slibujou černý chlupatý jazyk. Je ten svět nějakej fádní poslední dobou.

    OdpovědětVymazat


  11. Ještě štěstí, že já vůbec nevypadám na to, že bych anorexií mohla trpět. Ale kamarádce se stalo něco trošku podobného - když se v létě vrátili z dovolené, tak jí bylo pár dní blbě a pak jim nějak zkolabovala. Myslím, že měla něco s metabolismem, či co. Každopádně na ni pak v nemocnici naběhnul psycholog, jestli prý netrpí anorexií - zdála se jim poněkud pohublá. I když ona teď vážně vypadá, že tu anorexii má. Od toho léta se vlastně ještě pořádně nespravila. A to, co předtím shodila teď neumí zase nabrat.
    Takže buď vlastně ráda, že tě pouze podezírají a že na tebe neposílají psychology:o)
    Ale je od otce milé, že si toho po pěti letech všiml.

    OdpovědětVymazat
  12. Panebože Veve...

    ...to fakt nikoho nenapadlo potíže s metabolismem připsat tomu, že se celou tu dovolenou živila něčím, na co nebyla zvyklá???

    OdpovědětVymazat


  13. Zdá se, že na otce přišel o půl roku opožděný syndrom opuštěného hnízda. Kup mu flašku a kartičku "Mám tě pořád ráda tatínku". Třeba to bude na vykurýrování stačit ;)

    OdpovědětVymazat


  14. Mně se zase nesmazatelně zapsalo do paměti, když mi drahý tatínek (už před pár lety) jen tak mimochodem řekl, že mně by taky neškodilo nějakých pár kilo dolů. Přitom mám a vždycky jsem měla pověst poměrně štíhlého člověka. Ale tátovi a bráchovi taky připadala normální královna krásy, která měla podle mě nohy jako hůlky.

    OdpovědětVymazat
  15. Galahade,

    to netuším. Ale očividně ne. Akorát ji tím psychologem zbytečně vynervovali.

    OdpovědětVymazat


  16. pro-ana?
    jsem kopřiva. vážím dvacet šest kilo, mám krvavou blánu přes oko a půl ledviny.

    OdpovědětVymazat


  17. Ano, máš míň, než je "normální" váha, a proto jsi anorektička. Ovšem holka, která má víc, než je normální váha, už není "tlustá kráva", ale "přirozená dívka ženských tvarů".

    Taky by si lidi mohli všimnout, že anorexie není "hubenost", ale psychická porucha, a uvědomit si, že anorektička může mít klidně devadesát kilo (a vím o takových).

    Rodiče bych v tomto případě prostě poslala do prdele a vůbec se s nima nebavila.

    OdpovědětVymazat


  18. Vidím, že už se rozpadáš. Vítej v klubu!

    OdpovědětVymazat


  19. Heleno, nevylučuji, že znáš devadesátikilová děvčata, která trpí nějakou formou poruchy příjmu potravy. Ovšem téměř zaručeně to nejsou anorektičky. Mentální anorexie jako diagnóza má totiž zásadní úbytek váhy (BMI 17,5 a níž) jako základní diagnostický rys.

    OdpovědětVymazat


  20. je květen, a autorka bložíku patrně skončila na hranici, že pozdravuju. jestli mají v nebi internet, vzkaž tatínkovi ať nečte dívčí a dámské časopisy, blbne se z toho. [14] :)

    OdpovědětVymazat