neděle 23. března 2008

"Seš fakt moc hezká holka."

Já nevím, jestli je tohle to, co chci slyšet.

Ačkoliv minule mi k tomu bylo řečeno, že jsem i chytrá.

Přemýšlím, jestli mi to někdy k něčemu bylo.
Mám dojem, že kdybych byla hnusná, blbá a jednoduchá, jsem mnohem šťastnější. Nemohla bych si moc vybírat, nemohla bych moc přemýšlet, a tak bych se chytila každé příležitosti a věci prostě dělala. A asi bych se tolik nebála.

Víte, tenhle článek není o chlapech, i když to tak vypadá. To je jenom takovej bonus.


Minulý rok jsem od dubna do června byla hrozně šťastná. (Což je jako něco, když já tohle prohlásím, neboť jsem nevděčný parchant a zapomínám, že globálně vzato mi nic nechybí, protože hladovějící Afrika, Blízký Východ atd., no znáte to. Nemusíte mi to připomínat, jsem si toho vědoma.) Maximálně jsem se tady sem tam zmínila o Fidelovi, profesoru Slinovi nebo markraběti, aby blog neztratil imidž.
Nejdřív jsem měla před maturitou a jasně, že jsem byla chvílemi i hysterická, ale tak nějak jsem stejně věděla, že to zvládnu, navíc nás se spolužáky – i s těmi, kterým jsem tu věnovala tak krásné spoty – spojovaly všechny ty maturitní projekty, předmaturitní testy, neschopnost vedení říct nám, kdy třeba budeme maturovat... A pak jsem měla po maturitě a po pomaturitním večírku a měli jsme spoustu srazů "týden od maturity" apod., chodili jsem do školy za profesory, kteří nám říkali, že jim chybíme, a měli jsme se tak strašně rádi a mysleli jsme si, že na tom nic nemůže změnit, když najednou budeme studovat/pracovat v jiném městě a potkávat nové lidi. Dostala/skoro všichni jsme se dostali na školu, na kterou jsme chtěli, a před sebou jsme viděli jenom tu hezkou budoucnost a nikdo si nepřipouštěl, že by něco mohlo být jinak.
Snad poprvé v životě jsem neviděla sklenici prázdnou, ale plnou. Teď ji vidím spíš rozbitou.
A celý tenhle pocit štěstí byl zřejmě postavený na tom, že všechno zavánělo změnou. Změnou k lepšímu, jak jinak. A ta změna se nedostavila. Já vím, že nemůžu spoléhat na to, že nějaká změna se dostaví jenom kvůli mému hezkému zadku. Že se pro to musí něco udělat. A myslím si, že jsem se docela snažila. Za poslední půl rok jsem udělala několik věcí, které pro mě nebyly zrovna jednoduché. Tím ze sebe nechci dělat chudinku, protože pro někoho jsou zase těžké jiné věci, které jsou pro mě normální. Ale každý máme svoje nelogické neurózy, bloky a komplexy. A když je překonáme, tak máme (nevím, jestli oprávěný) pocit, že teď bychom za to měli dostat nějakou odměnu. A když ji nedostaneme, rozbije nám to sklenici.
Během toho půl roku se nezměnilo vůbec nic. Nepřišla změna k lepšímu, ale zřejmě ani změna k horšímu. Docela mě to děsí. Když říkám, že jsem stará, že mi už vlastně táhne na třicet, dělám si srandu. Ale já z toho mám vážně strach. Žiju teď skoro stejně jako když mi bylo patnáct. To už ve dvaceti nestačí. A co když se ve třiceti otočím a uvidím úplně to samé, co teď?
Jenže já už nevím, co mám ještě dělat.
Ačkoliv bych teď měla být hrozně spokojená, nemyslím si, že bych se kdy dřív cítila tak sama. Zase jsem četla to o hře na schovávanou: "... Už je tam dlouho a všechny ostatní se podařilo najít a u pikoly už ho brzy nechají plavat. Uvažoval jsem o tom, že zajdu k pikole a řeknu jim, kde se schovává. Taky mě napadlo, že to listí zapálím a vykouřím ho ven. Nakonec jsem jenom zakřičel z okna: "NECH SE NAJÍT!"
Já jsem se nechala najít. Několikrát. Ale neřekla bych, že to něco přineslo.
Víc by mi asi vyhovovala ta hra na sardinky: Víc než na schovávanou se mi líbí hra na sardinky. Při sardinkách se jeden člověk jde schovat a ostatní ho hledají. Kdo ho najde, vleze si k němu, a dál se schovávají spolu. Za chvíli se všichni schovávají namačkaní na jednom malinkém místě jako štěňata. A za chvíli se někdo začne hihňat a někdo jiný chechtat a všichni se najdou.
Jenže lidi si nechtějí hrát na sardinky. Aspoň ne se mnou.
Na začátku roku jsem tady taky zveřejnila ten slib, že se budu snažit míň se řídit heslem "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." A náhodou jsem se toho docela držela. Zřejmě k vlastní škodě. Je mi jasné, že by bylo praktičtější místo odstraňování následků rovnou odstranit příčinu. Tak si na sebe asi najmu nájemného vraha. Tajně, takže se pak chudák bude shánět po penězích.

Mucho tenemos en común. Máme hodně společného. To je na zápalkách Delta, kterými jsem si včera na balkoně zapálila cigaretu. Když nebudu počítat pár potáhnutí od Baličky cigaret, tak to byla první po roce a půl. Poslední camelka v balíčku, kterou jsem tam nechala "pro jistotu", kdyby mi někdy bylo mizerně. Jasně, že ještě bude hůř, ale nebojte se, odnaučený kuřák má železné zásoby.

Asi nemám společného s nikým nic.

23 komentářů:



  1. Hm, tak já sem se otočila ve třiceti, a vidím úplně to stejný, co v patnácti. A to je teprv průser :o)
    Myslím, že to máš v hlavě srovnaný a intuitivně víš, co chceš. Že nemáš společnýho s nikým nic je dobrá zpráva, aspoň nejseš jako každej, ne?
    Ať ta blbá nálada brzo přejde!

    OdpovědětVymazat


  2. jednou jsem viděla dokument, který sledoval tři kamarádky v průběhu asi deseti (nebo patnácti? fakt už je to dávno :-) let. Začínal někde v době jejich maturity a končil okolo jejich třiceti. A ať už se v jejich životě, jejich či cizím přičiněním, změnilo cokoliv, stejně pořád řešily stejné problémy, pořád si kladly stejné otázky a pořád žily víceméně stejně. Možná je pravda, že lidi se nemění, jenom stárnou. Tím tě teda nechci vyděsit, ono jsi stejně možná mluvila o něčem jiném, ale je otázka jestli je vůbec možný něco změnit.

    OdpovědětVymazat


  3. Představu o tom, jak se asi cítíš, mám pouze hrubou, přesto si neodpustim tvrzení, že když se nějak takhle cítím já, přávám si, aby mi bylo tak osm...

    OdpovědětVymazat


  4. Já myslela, že jsem sama, kdo má takový pocity..
    Ale co když je to jen tvůj vnitřní pocit, že se nic nezměnilo? Co když to, co se v tobě změnilo, dokážou vidět a posoudit ti ostatní, přičemž tobě přijde, že ses nehnula z místa?

    OdpovědětVymazat


  5. Pocit že nemáš s nikým nic společného je dobrý společný jmenovatel. Například já ho mám taky.

    OdpovědětVymazat


  6. kowakova: No jo, jenže když s nikým nemám nic společnýho, tak s někým těžko budu rozumět;)

    kotě: Ono jde o to, že teď chci něco jinýho než v patnácti, ale pořád mám akorát to, co jsem měla v tu dobu, plus pět let navíc a počínající obavy, že do smrti to nestihnu.

    galahad: Já bych brala tak těch pět. Bejvala jsem totiž dost drsný dítě a všichni mě poslouchali;o)

    Phere: Je to spíš naopak - já vím, že jsem se změnila, že osobně jsem se hnula z místa, akorát okolnosti zůstávají stejné, z čehož pramení ten pocit nespokojenosti.
    A ono nás je určitě hodně, ale proč si nehýčkat pocit vlastní výjimečnosti;)

    rady: Proč dobrý?;)

    OdpovědětVymazat


  7. Jo, pět by asi bylo lepších i u mě - tou dobou jsem seděl ve školce na koberci a hrál si s angličákama a nic mi nescházelo i když mě teda neposlouchal nikdo (vůdčí ambice jsem neměl, takže mi to nikterak nevadilo)... Ale jsem skromnej jedinec - osm stačí;-)

    OdpovědětVymazat
  8. mr.proper

    jed na krysy do kafe. schluss.
    co to tady smrdi??? aha, to je ta licha komentarova empatie. bleh.
    problem bude ten, ze mas poruchovy radar na chlapy, sexualne pritazlivi jedinci jsou mimosexualne nepouzitelni a s vyhovujicim mimoseualnikem by tvoje libido nevlezla ani do spolecneho bazenu. takova porucha neni ojedinelou zalezitosti, neni vsak lecitelna jinak nez casem :o)

    OdpovědětVymazat


  9. Je tohle to, co chci? A co vlastně chci?
    Ne, nejsi v tom sama...

    OdpovědětVymazat


  10. Svým článkem jsi mě zase donutila zamyslet se. Protože já totiž od maturity a od vysoké tak nějak očekávám změnu. I když ne, to asi není přesné - spíš od toho, že se něco kolem mě změní, očekávám, že se změním i já. Že se pohnu dopředu, že budu jiná... lepší? Že prostě budu tak nějak žít jinak. A možná toho prostě jen očekávám moc. Možná doufám v to, že ONO se něco stane, a přitom bych možná JÁ měla něco udělat. A ani nevím co. Vždyť já ani nevím, jak by se to mělo změnit. Jak to chci změnit.
    Ale děkuju, že jsi mě zase donutila nad tím trošku popřemýšlet. I když si stejně myslím, že na nic převratného nepřijdu a udělám to, co vždycky - počkám a uvidím:o)

    OdpovědětVymazat


  11. A jen tak mimochodem... buď ráda, že jsi hezká;o)

    OdpovědětVymazat


  12. pecivál: Amen. (To jako že máš pravdu - a co s tím zbytkem?)

    Ness: A víš aspoň, co nechceš? Já to vždycky zjistím, až když to dostanu.

    Veve: Klid, třeba to není pravidlo;)
    Ale sem si teda pro radu nechoď - mně se neosvědčilo ani "počkám a uvidím", ani "něco udělám a uvidím." Anebo třeba akorát chci vidět výsledky moc brzo, no...

    OdpovědětVymazat


  13. [6] Myslel jsem dobrý, jako hodně univerzální.

    OdpovědětVymazat


  14. já mám furt pocit, že na něco čekám, a čekám a čekám (na maturitu a další důležitý "body", mezitím práce a škola), taky děs...

    OdpovědětVymazat


  15. Kopřivo: no jo, jenže jak dlouho má zase člověk pak na ty výsledky ale čekat? A já si myslím, že tady mi někdy poradíš víc než leckdo jiný;o) prostě máš asi na některé věci takový úhel pohledu, který občas taky potřebuju, ale prostě ho nemám:o)

    OdpovědětVymazat


  16. Bodej na to, ve dvaceti můžeš směle žít stejně jako v patnácti... Nakonec, většina z nás to tak dělá/la.

    OdpovědětVymazat


  17. K jádru článku se těžko něco píše, když do toho člověk vidí jen maličko. Snad bych ti mohla podat polomáčenou sušenku (mléčnou, nebo hořkou?) a poplácat po zádech :)
    Takže se chytnu toho nejméně podstatného, a to je první odstavec. Mě se totiž diskuze, zda to mají lehčí krásné nebo obyčejné holky, líbí. (Záměrně nepoužívám termín ošklivé, protože skutečně ošklivých lidí chodí po světě jen maličko.) Znám svět spíš z té "obyčejné strany" - nepochybnou výhodou tam je, že člověk není zvyklý jednání opačného pohlaví připisovat žádné vedlejší motivy a nezatěžuje si tím hlavu (o to víc jsme mile nebo nemile překvapeny, když je tam přesto objevíme). Další výhodou asi je, že skutečně krásných lidí se někteří trochu bojí, ať už kvůli nim, nebo kvůli sobě, a nepouštějí si je k tělu. Obyčejní je neznepokojují, cítí se s nimi bezpečněji, nepotřebují se vůči nim vymezovat.
    O výhodách krásných ovšem mluví každá blbá studie v barevných časopisech. Víc zájmu, víc kontaktů, víc možností...

    Krása má podle mě prostě ambivalentnost každého daru - přináší jisté výhody, ale také určitou odpovědnost v nakládání s nimi. Stejně jako inteligence nebo umělecký talent se dá zneužít. Nebo se na ní dá ve světě orientovaném na image měkce jednostranně spočinout a přestat rozvíjet své další talenty. Ale úplně stejný nesmysl je ji popřít a zašlapávat. Jak říká C. S. Lewis: Pravá pokora neznamená, že si krásní budou namlouvat, že jsou oškliví, a chytří, že jsou hloupí.
    Myslím, že i darem fyzické krásy se dá rozsvěcet svět lidem kolem sebe. Třeba tím, že se krásný bude kamarádit s obyčejnými a odnaučí je strachu z krásy. Nebo že svůj úsměv a vlídnost přinese do míst, která příliš mnoho krásy jindy nevidí.
    Na závěr ti povzbudivě řeknu, že mi připadáš jako člověk, který se svým darem krásy nakládá zodpovědně a rozhodně nestaví svůj život je na něm ;)

    OdpovědětVymazat


  18. a nejhorší je ten stav, když přicházejí ostatní a říkají "je ti blbě? nojo, lepší to nebude"...zabít.

    OdpovědětVymazat
  19. děěělejte to jakooo ti booobřii!!! :D

    chlasteeeej, slopej, sosej!
    budeš mít chlapů habaděj! a třeba taky vzkazy zelenou fixou na určitých partiích ve stylu: "cokoliv od piškotka" kopřivenko, je to radost mládí být v 9:05 jak zákon káže?
    a kdyby byl někdo moc zoufalý, může zkusit známost z posilovny, ale to teda jako doporučuju spíš GINové seznámení :D
    a je jarní semestr a nejen mě zajímají jarní drby :DD však?
    těším se třeba na post o sestře :o)))

    OdpovědětVymazat
  20. A nám,

    co jsme změnu udělali a máme se dobře, je to neustále předhazováno. Abysme se neměli až tak moc dobře. - Hrozně se mi líbí pasáž s nájemným vrahem. Geniální, to si budu muset opsat do deníku.

    OdpovědětVymazat
  21. Jestli se sklenice rozbila,

    je možná potřeba nesoustředit se na sklenici, ale na toho, kdo se na ni dívá. (Konec filosofické vsuvky;))
    Když píšeš, že jsi v poslední době udělala několik změn (a žádná změna není zadarmo), pak to jistě k něčemu povede. To, že ji sama teď nevidíš nutně neznamená, že k žádné změně nedošlo. Abys pocítila rozdíl, třeba to bude trvat delší dobu, než je právě těch několik měsíců. Každopádně jestli máš cíl,máš i cestu.
    Líbilo se mi, jak psala Danae, že se svou krásou nakládáš rozumně (nebo tak nějak v tomhle smyslu;)). Vzpomeň si na ostatní, které nejsou ani hezké :o)
    Ano, a samozřejmě budeme povinně všichni litovat chudé děti v Africe. Abychom nevyšli ze cviku. ;)

    OdpovědětVymazat


  22. Ty sardinky taky nejsou ideální. Poslední hledající si musí připadat jako blbec, aspoň když se ti ostatní drží a nezačnou se řehtat dřív, než zbyde jeden jediný.
    Co se týká ostatního: Neboj, takových je nás víc. V osmnácti jsem se cítila akorát tak na čtrnáct patnáct a nějak už mi to zůstalo. A rozbitou sklenici mám přinejmenším od lońska

    OdpovědětVymazat


  23. Možná nakonec odprosím autorku deníků Adriana Molea. Připadalo mi pitomý, že je Adrian ve dvaceti čtyřech a potom i po třicítce úplně stejný jako ve čtrnácti a jaksi zapomněl dospět. A ono to možná docela odpovídá.

    OdpovědětVymazat