pátek 31. srpna 2007

**bez titulku**

Už podle toho, jak zaklepala na dveře, jsme s babičkou poznaly, že nám přišla říct, že umřela.

Když předtím chodila, aby nám řekla, že ji ještě neprobudili, nebo že otok na mozku se nezmenšil, klepala jinak. Možná silněji.

Když pak ale mluvila o tom, že její dcera umřela, hlas se jí ani jednou nezlomil. Představila jsem si, kolikrát to ještě bude muset zopakovat, a styděla jsem se, že já mám strach jen z toho, že to budu muset říct tátovi. Na to jsem v duchu myslela a hledala výmluvy, proč bych to nemohla udělat, třeba proto, že táta najednou nebude doma, mineme se a pak půjde za babičkou a řekne mu to ona. Ale jenom do chvíle, kdy mě požádala, abych to doma řekla já, hlavně tátovi, když si se svou sestřenicí jako dítě hrál u nás na zahradě.

Pak říkala, že když její vnoučata volali příteli její dcery, nechtěla, aby mu řekli, že má přijet proto, že brzo umře, měla strach, aby nespěchal a nevyboural se.
Taky říkala, jak jí je líto M., který taky umřel, když mu nebylo ani padesát, ale kterého půlku života pronásledovali komunisti a který na deset let skončil ve vězení a nikdy neměl ani děti. A jak její dcera mluvila o tom, že měla krásné mládí a úžasné děti.

Pohladila mě, jako bych to byla já, kdo potřebuje podporu, a vteřinu po tom, co ruku odtáhla, jsem ji za ni chtěla chytnout a aspoň chvíli držet.

Když jsem šla domů, styděla jsem se, protože jsem si strašně přála, aby tátovi mezitím zavolala teta a řekla mu to ona. Doma jsem šla na záchod, jako že to snad pomůže, vysmrkala se do toaletního papíru, pak šla za tátou do obýváku, řekla jsem jednu větu a dál stejně nemohla mluvit.

Nemohla jsem usnout s trapným pocitem, že já nemůžu usnout, když o padesát metrů vedle jsou tři děti – a i ve dvaadvaceti a devatenácti jste pořád děti – které přišly o mámu, a o dvě stě metrů dál jsou rodiče, kteří přišli o dceru, a přitom ty děti, vlastně skoro stejně staré jako já, k mému údivu dál normálně chodí a mluví a starají se o tu nejmladší a ti rodiče svému dítěti zařizují pohřeb.

Víte, tenhle příspěvek vlastně neměl být tak moc o mojí pratetě. Jenže dneska jsem se musela znova stydět za každý ksicht, který jsem vytvořila, když se mě ptala, jak se mám a co dělám, za to, jak jsem její zájem o rodinu považovala za pletení se do života, protáčela oči vsloup, když dvakrát denně chodila navštěvovat svoje vnoučata, jak jsem se jí snažila vyhnout, hlavně aby se mě na nic nevyptávala. Aby se nezajímala. (Hlavně že my máme tak strašně moc normální rodinu, že se necháváme tak v klidu žít, že už vlastně celkem dlouho toho o sobě moc nevíme.)

Člověk často slyší, že někdo umře v pětačtyčiceti, ve třiceti, nebo že umřel jeho bývalý spolužák. A neřekla bych, že si myslí, že jeho se to netýká. Ale když se to trochu víc přiblíží, takřka se otře o nohy, ten strach jaksi dostane jasnější obrysy.
I když s ní vlastně nejsem tak blízká příbuzná, ani se tak dobře neznáme, tak bych ještě chtěla mít příležitost chytnout ji za tu ruku. Protože mám pocit, že kdybych měla jen desetinu její síly, tak se bojím o něco míň.

Tady na blogu už se určitě někde vyskytla, zřejmě v souvislosti s tím, s jakým mě zase otravovala dotazem. Pořádnou přezdívku nemá. Ani mě žádná adekvátní nenapadá. Nicméně Mathilda nechává některým lidem vzkazovat, že by sedla na roli paní Longbottomové, takže asi bude Augusta.

13 komentářů:



  1. Strašně moc bych ti chtěla něco říct, něco, co by tě povzbudilo. Něco, aby ses přestala bát... Ale nic mě nenapadá a navíc, takové řeči nikdy nepomůžou a skoro nikdy k ničemu (bohužel) nejsou. A vlastně se ani neznáme, takže mi připadá, že cokoli, co řeknu, vyzní jako hloupá fráze.
    Tak tady raději budu jen trapně stát a ještě trapněji mlčet...

    OdpovědětVymazat


  2. Já si zase připadám trapná, když mám potkat třeba bratrance nebo sestřenice... když vidím, jak to nesou a jak já bych to nezvládla. Taková směs obdivu a vědomí vlastní trapnosti.

    Prostě tak nějak, no.

    OdpovědětVymazat


  3. Já se tak nějak cítila trapně i před vlastní mamkou, když nám umřela babička - její matka.
    A ještě hůř mi bylo z toho, že když jsem se to dozvěděla, tak jsem vlastně ani nebyla smutná... nic to se mnou neudělalo... Až později to na mě dolehlo.
    A každý to holt nese jinak. Kdoví, co se děje uvnitř nich.

    OdpovědětVymazat
  4. No...

    ...zatni zuby a drž se...
    (moc bych si přál říct něco inteligentnějšího, ale... neumim)

    OdpovědětVymazat


  5. Veve: Měly by se vydávat manuály na reakce k pozůstalým;)

    galahad: Ale tady přece vůbec nejde o mě...

    OdpovědětVymazat


  6. Kopřivo: no, to by mohly:) ovšem kdoví, jestli by to pomohlo;)

    OdpovědětVymazat
  7. Vždyť říkám...

    ...že bych si moc přál říct něco inteligentnějšího;-)

    OdpovědětVymazat
  8. supr netopír

    Máš fakt supr netopíra Mafalda. I Já jsem skoušela mít takové zvížetko na stkánce, ale niako se mi to nepovedlo. Ak te múžu poprosit či bys mi nenepsal na e-mail jak si zaobstarat takoví zvížatko.

    OdpovědětVymazat


  9. Vždycky, když se něco takového stane, tak si říkám, že je jim už dobře a bolí to jen ty, co zůstanou. Drž se, Kopřivo.

    OdpovědětVymazat
  10. Drž se...

    ... a dál nevím, co říct. Mamka přišla o tátu před 12 lety. Nedávno se dozvěděla od své blízké kamarádky a švagrové, která sháněla lidi na třídní sraz po 25 letech, že jeden spolužák, se kterým si byla blízka, není k nalezení a vypadá to, že je už dlouho po smrti. Nevěděla jsem, co na to říct, aby to nevyznělo jako prázdná fráze. Po 12 letech to pořád nevím...

    OdpovědětVymazat
  11. Další z věcí

    na které člověka nemůže absolutně nic připravit. Něco podobného jsem prožívala před čtyřmi lety, když odešel (v necelých pětařiceti) můj nejlepší kamarád. Taky měl rodinu. A malá dvojčata. I pro mně byl vlastně něco jako rodina. Kus mně samé. Bylo hrozný si najednou připustit, že už nezavolá. Byl sice nemocný a docela těžce - ale byl do poslední chvíle tak aktivní a plnej energie, že bys to na něm nepoznala. A pak najednou zavolala jeho žena a ještě než to vyslovila, věděla jsem, že Jirka už tu není.
    Vím, jak je to těžký a ještě těžší je říct něco, co by mohlo pomoct.

    OdpovědětVymazat


  12. prožila jsem si něco podobného v minulých dvou letech dvakrát - když jsem zvedla mobil s očekáváním nějaké příjemné zprávy a místo toho jenom prosté oznámení: zemřel. v tu chvíli je člověku úzko především proto, že myslí na ty, kteří tomu člověku byli ještě blíž a které tu onen dotyčný zanechal...
    prošli sme si něčím podobným asi skoro všichni. je to život - začíná i končí. co říct víc.

    OdpovědětVymazat


  13. ngvadi: Vystihlas to úplně přesně.
    Přitom... když jsem na pohřbu viděla, jak to děti i rodiče zvládají, její máma skoro uklidňovala mě, tak jsem si skoro říkala, jestli já vůbec mám nárok na to, abych se cítila blbě.

    OdpovědětVymazat