úterý 10. října 2006

Miss Fitness

a jak jsem se jí nestala.


V souvisloti s termínem odevzdání celoročních výmluvenek z tělocviku, který jsem již třetí rok po sobě prošvihla, a tudíž třetí rok po sobě odevzdala pozdě a třetí rok po sobě mi to projde (dofám, jestli ne, budu se muset zabít, abych je přesvědčila, že fakt cvičit nemůžu), mi na mysl vytanul příspěvek z jiý-zapomenutého-blogu-o-kterém-nikdo-neví-snad-kromě-Julie-která-se-mi-o-něm-zmínila, psaný bezprostředně po té strašné události, kdy jsem poznala Miss Fitness v akci.

Jako kdyby o mých úmyslech věděly, anebo jako kdyby se výmluvenky na všech školách odevzdávaly ve stejnou dobu, se o svých tělocvičných úspěších zmínily i Ankhoress, jejíž "jak jsem se potřetí za sebou ulila z dvouhodinovky těláku a svou pokornou ochotou nahradit si vrh koulí po učitelově lebce jsem přivedla všechny tři tělocvikáře na pokraj záchvatu smíchu" jsem určitě musela vyslovit i já a to už na základní škole:o), a Královna, jejíž náhled na užívání posiloven mi zcela mluví z duše.


Co tedy onomu strašlivému zážitku s Miss Fitness předcházelo:

10. září 2004

... Hodlám se celoročně ulejt z těláku. Dostali jsem na něj totiž Miss Fitness. Určitě by na mě zkoušela aerobic, spinning a podobný s prominutím píčoviny. To prostě ne... Jediný, koho na tělák snesu je P.,protože ta chápe, že běhat prostě nebudu a nebudu, skákat taky ne... a vůbec, že prostě na těláku nebudu dělat nic. Dokonce se jí na malý moment podařilo překonat můj odpor k míčovým hrám. Ale jen do té doby, než mi volejbalový míč zlomil dva nehty. Já prostě nevidím žádný smysl v tom, že budu pobíhat po hřišti a mlátit do balónu... Au. A navíc, když to má takové následky.
Při úvodní dvojhodinovce těláku, kterou se letos vzala na starost Ž., mě napadlo, kolik by nám i sobě profesoři asi ušetřili času, kdyby vynechali to svoje "Čím dřív se uklidníte, tím dřív vás odsuď pustím."...



A od téhle doby potřebuju psychiatra:

14. září 2004

ebrala jsem všechnu svoji odvahu a dneska vyrazila na první dvojhodinovku těláku s Miss Fitness. Neměla jsem to dělat. Už během prvních pěti minut jsem toho trpce litovala. Můj odhad ohledně jejích cvičitelských metod byl naprosto přesný. Místo do tělocvičny nás nahnala do Intersparu do fitka. Jak by řekli sportovci, na zahřátí jsme si dali čtvrt hodiny aerobicu pod vedením profesionální trenérky(Jak překvapivé, vůbec jsem to předtím neříkala...). Jelikož jsem tradičně nezvládla ani ty základní kroky, neminuly mě otázky Miss Fitness "Co je na tom proboha tak těžkého? A co vám na tom nejde?"
Už se těším, jak Miss Fitness bude ve stáří trpět opotřebováním kloubů a já před ní budu svižně kráčet... I když já si možná zničím játra... ale lepší se uchlastat než usportovat:)
No nic, tu čtvrthodinu jsem se značnou psychickou újmou protrpěla, ale ten závěr mě málem položil... Věřili byste tomu, že ony si nakonec zatleskaly??? Já jsem provokativně držela ruce za zády, aby bylo všem kolem (a hlavně Miss Fitness) jasné, že tuto "zábavu" považuju za naprosto stupidní... Přece nepůjdu tupě se stádem kočiček s depresemi z vidiny gramu tuku na svých krásných plochých bříškách...
Ehm, takže potom následovala posilovna... No, měla bych přiznat barvu: v zásadě proti nim nic nemám: například u táty ve ******* po zavírací době, když se na ni dívám:))) Ale teď vážně: Fakt jsem uvažovala, že bych tam mohla aspoň jednou za týden zajít (samozřejmě po zavírací době a v případě, že mě nikdo neuvidí...)... Ale o tom jsem opravdu jenom uvažovala:))) A taky bych to držela v tajnosti...
(Pozn.: Ehm... tohle jsem tenkrát napsala jen v rámci politické korektnosti. V posilovně jsem byla dobrovolně jen jednou v životě. Poprvé a asi i naposled)
Teď ale back k dnešnímu těláku... Posilovna ve stylu Miss Fitness byla doslovným splněním mých nočních můr... Běhaly kolem nás další tři klony Miss Fitness a kvákaly: "A teď výdech a teď zatáhnout bříško a teď zpevnit zadeček"... grr... Ne, teď kecám, dva ty klony byly docela sympatické. Ze začátku jsem se na ně snažila i usmívat – ony přece nemůžou za to, že Miss Fitness je slepice – ale je mi jasné, že postupem času se můj milý úsměv měnil v úsměv hladové barakudy...
Další hnus byl upocený svalovec, který naproti mě hekal a funěl s činkami – prostě dokonale splňoval představy odpůrců fitek...
Poslední kapka byla, když jsem v šatnách objevila váhu! Zřejmě, aby si slečny mohly pokaždé ověřit, kolik gramů shodily... Hm, myslím, že to téhle společnosti prostě nezapadám:)
Závěr zní: hned zítra si jdu shánět omluvenku na uvolnění z TV. Miss Fitness mě tam viděla naposled...



Výmluvenku jsem si sehnala v rekordním čase čtyř dnů. S většinou kamarádek mé matky si příliš nerozumím, ale ta doktorka je mi sympatická. Nemám sice tušení, co za nemoc že mi to vlastně znemožňuje návštěvu hodin tělocviku, ale nesmírně si ji hýčkám, a tak se mě už třetím rokem drží.

Nejsem jediná, kdo je zasažen tajemnou nemocí, jež vyprazdňuje tělocvičny. Trpí jí asi 70% mých spolužáků. Asi to bude nakažlivé.

Co si vzpomínám, na základce byla tato nemoc poněkud vzácnější. Proto jsem se taky musela uchylovat k nekalým praktikám jako například při patnáctistovce, kdy jsem pokaždé uběhla o kolečko míň než ostatní a nikdo si toho nevšiml, protože můj čas byl i tak hluboko pod průměrem. Při hodu čímkoliv byl můj výsledek zhruba třikrát menší než průměr. Při výběru do družstev při míčových hrách jsem vždycky zůstávala poslední nevybraná. Jediné, co mi kdy šlo, byla vybíjená – v hřišti jsem zůstávala vždycky poslední, protože jsem věděla, že kdyby mě míč trefil, tak pokud by mi při mé šikovnosti nezlomil vaz, zlomil by mi aspoň ruku, a tak jsem se míči vydržela vyhýbat až do konce hodiny. Nicméně jsem zase nedokázala přehodit hřiště.


V tomto ohledu se na střední škole cítím mnohem bezpečněji.

11 komentářů:



  1. Ha ! První :)

    Taky mám omluvenku z těláku. Prej kvůli zádům...ale hrbení u piva mi nevadí. Jinak s tou posilovnou- v době mé (ojedinělé)přítomnosti se ve vedlejším sále konala i hodina areobiku. Víš, jak nasere, když se "trenérčino" " a ráz..dvá..grep lajn !" míchá s tvým " ježišmarjá, já tady normálně zdechnu!"

    OdpovědětVymazat
  2. hehe...hezký:-)

    Ale k tomu funícímu svalovci bych měl připomínku... Pod metrákem nefunět nejde. Věř mi.;-)
    Nicméně tvou "zálibu" v tělocviku chápu. Máloco je otravnější, než běh na jakoukoliv vzdálenost... možná yperit nebo celkem oblíbený strichnin by mohl být, ale jinak mě nenapadá nic...

    OdpovědětVymazat


  3. Zahanbeně přiznávám, že jsem zkoušela píklás... ale po ujištění se, že po půlhodině dřepů moje pravý koleno sténá naprosto nahlas a následně nejde ani ohnout bez toho, aby mi vyhrkly slzy bolestí, jsem toho naštěstí nechala... Posilovna je dost trapná, ale horší je spinning... to je teprve úchylárna...

    Kdepak, nad aikido není..

    OdpovědětVymazat


  4. cha chá, zlatá naše škola, které po několika nasraných generacích, které byly mučeny na plavání v hygienicky nevyhovujícím bazéně a dvouhodinovce klasického tělocviku, došlo, že když nás nechaj si vybrat z několika druhů sportu, tak aspoň nebudou takový šílený procenta absencí, menstruací, doktorů a zapomenutých věcí na plavání...
    a tak už druhým rokem si užívám na volejbale, kde se převážnou část oné dvouhodinovky nic neděje :)))
    zbylá hodinovka byla bohužel vyhrazena nacvičování předtančení...

    OdpovědětVymazat


  5. hahá. no my jsme nikdy takovéhle věci nesháněly a na těláku jsme se za vlády zlé češtinářky E.T. flákaly. ale pak přišla mladá holka a s tou jsme chodily plavat: vždycky dva bazény (dohromady 50 metrů) a čtvrthodina pomlouvání ve sprše. jo, to byly časy :) (nejlepší bylo, že tuhle nabídku jsme využívaly dvě až tři a zbytek raději blbnul na érobiku... slepice:)

    OdpovědětVymazat


  6. U nás na škole chození do posilovny v tělocviku bylo nejlepší. Byl to takovej malej kumbál bokem, tak sme se tam rozvalili na ty lavičky, dospávali, kecali, hráli karty... jen jeden, teď voják, tam semtam mimochodem zvedl 130 na bench, jinak flákačka :)
    když sem ale vyrazil do posilovny kdysi poprvé "navážno", nemohl jsem se pak tři dny ani pohnout. Na pár let sem toho zanechal a teď se k tomu postupně vracím a ačkoliv chápu proč vám to připadá zvrácený (mně taky), snažit si udržet aspoň poslední zbytky kondičky a síly není vůbec od věci...

    OdpovědětVymazat


  7. Mě se na gymplu bohužel podařilo sehnat jen částečnou výmluvenku, takže jsem trpěl jak zvíře.

    OdpovědětVymazat


  8. Já na běhání třítisícovky vzpomínám s láskou, protože endorfiny, endorfiny jsou skvělá věc!!

    OdpovědětVymazat


  9. Fuck endorfiny..kdo takovou blbost vymyslel ? A já teda ze sportu endorfiny nemám...akorát tunu imaginárních a opravdových zdravotních problémů. A neurotických taky :D

    OdpovědětVymazat


  10. Jéje, co já jsem se na gymplu naulejvala z těláku! Bylo to tam děsný, nesnáším kolektivní a míčový hry, vždycky mi odněkud spadl balon na hlavu. Zato teď chodím dobrovolně na aerobic ana jógu a docela mě to baví - nikdy bych tomu nevěřila :-)))

    OdpovědětVymazat
  11. Porcelain Doll28. 10. 2006 16:25:00



    O józe jsem taky uvažovala. Kdysi. Teď se vymlouvám na nedostatek času;)
    Hlavně žádný sport, kde se ode mě vyžadují rychlé pohyby a nadšení pro úspěch kolektivu;)

    OdpovědětVymazat