Delfín je savec

Hazte más allá.
Nejde mi to.
Jsou to přesně čtyři roky a dva dny, co jsem na těch praktikáblech stála já a pěla – respektive klapala pusou, protože jsem v tom měla čtyřletou praxi – Život je jen náhoda, Paralelu a Pátou. Jak by pravil blahé paměti profesor Jabko, krásně jsem se zacyklili, protože před chvílí na své Akademii dopěla sestra (mimojiné také velmi překvapivě Život je jen náhoda.)

Mám dojem, že od naší Akademie, která byla samozřejmě historicky nejlepší díky scénce "9.C po padesáti letech", jejíž autorkou jsem byla shodou okolností já, byla tahle povedená nejvíc. Nejen proto, že má sestra hrála Popelku!
Jen Bohumila by po těch letech mohla dostat rozum. Abyste tomu rozuměli, Bohumila je učitelka hudební výchovy (že hudebka je nejdůležitější předmět, snad zdůrazňovat nemusím), která proslula především svým veleúspěšným školním sborem Jitřenka, familiárně zvaným Vytřenka, který se proslavil kostýmem vyblité barvy, který měl zřejmě ochraňovat mladé dívky před znásilněním a mladé chlapce před pohlavními nemocemi, a který rok od roku navštěvovalo míň lidí, takže letos se z Vytřenky stalo "improvizované pěvecké uskupení", protože asi přestaly zabírat jak Bohumiliny výhružky, tak její přísliby benefitů ("Není pravda, že tomu, kdo chodí do sboru, nadržuju. Ale má u mě imunitu.") I mě Bohumila po čtyři roky "učila" hudební výchovu a donutila mě se první dva roky uchylovat ke zbabělým metodám přežití, jako třeba když jsem deset minut před hudebkou náhle ztratila hlas, abych nemusela zpívat (stejně mě nutila tleskat od rytmu, nebo ťukat do dřívek). Ovšem měla jsem důvod, protože v šesté třídě mi přivodila tu hudebně nejtraumatičtější zkušenost (horší nebylo ani mé sólové vystoupení se zobcovou flétnu), když mi se spolužákem Jonášem, kterého jsem nenáviděla a který zpíval v Boni Pueri a jezdil do Japonska, donutila zazpívat duet "Ráda, ráda." Vzepřela jsem se až v deváté třídě, když jsem jí zarapovala Zelené háje. Dostala jsem čtyřku a na vysvědčení potom dvojku. Vedle toho po nás Bohumila také házela klíči, křídami, houbou i třídnicí a oslovovala nás "žežuličky." Od té doby, co jsem byla v páté třídě, se o Bohumile říká, že jde do důchodu. A tedy tato Bohumila každoročně organizuje závěrečnou školní akademii deváťáků, tzn., že Bohumila vám řekne, co máte říkat a dělat a cokoliv nad rámec si musíte těžce vybojovat (dodnes nechápu, jak mi můj scénář mohl projít (mimochodem, za účelem naší scénky jsem si z přírodovědného kabinetu vypůjčila kostru ruky a ještě stále ji mám v šuplíku)), proto už asi patnáct let má dvojice vybraných moderátorů z řad studentů stejný projev, který obsahuje již tradiční "a díky našim učitelům už nikdy nezapomeneme, že delfín je savec a ve slově babička se nepíše y." A fakt nekecám, že tohle se tam objevuje, co pamatuju (a že Akademie sleduju už nějakých osm let). Vedle delfína a babičky nesmí moderátor také opomenou sdělit, že "když já sám v šesté třídě poprvé viděl Akademii..." a ehm, letos to byla sakra moje Akademie, kterou on viděl v šestý třídě! (A ta scénka byla fakt dobrá! Říkali to všichni učitelé a říkali to i několik let potom!)
Jsem já tak stará? Oni tak mladí? A já vám jim tak závidím. Ačkoliv součástí každoročního projevu (mohla bych to jmenovat jako jednu ze svých životních jistot) je i formule o tom, jak na roky na základní škole budou všichni s láskou vzpomínat, tak si troufám říct, že nejsem jediná, kdo by se pod to nepodepsal, protože většinu komplexů, frustrací, fóbií a neuróz jsem si díky spolužákům (čest výjimkám), učitelům (čest výjimkám) i okolnostem (čest výjimkám) odnesla ze základky a v průběhu střední – a vlastně doteď – se jich snažila zbavit. Nicméně jim závidím to, co je čeká teď. Je sice možný, že někdo narazí na blbý spolužáky, na blbý profesory, na blbou školu, nebo se pořádně posere někde něco jinýho, ale za sebe bych asi měla říct, že mám pocit, že ta nejlepší léta jsem si právě odbyla. Já vím, že nevím, co mě čeká dál, ale – jak Margareta řekla o chlapovi, já říkám o posledních čtyřech letech – laťka je vysoko.
Každopádně sestře přeju minimálně drobnou paralelu (ona ví;)). Protože i když pak dopadne jako já a několik měsícům stráví pofňukáváním, neschopná hnout se z místa, protože pořád bude čekat, jestli aspoň něco náhodou nepůjde ještě vrátit zpátky, tak ty nejlepší roky asi někdy ořvat musíme.

Vzpomínkami na Bohumilu jsem tedy potlačila záchvat hysterického pláče (chystám se ještě na večerní Akademii, kde si už budu moci dovolit dojmout se, protože kolem mě nebudou ti oškliví cyničtí, teprve loňští absolventi), ke kterému teď inklinuju zhruba dvacet hodin denně (no fakt, pravidelně se totiž probouzím mezi půl čtvrtou a pátou a pak dvě hodiny nemůžu usnout a chce se mi brečet), třeba když vidím mrtvou ploštici a tak podobně. Jelikož mi včera Socka volala, že nejde do práce a potřebuje mluvit s Margaretou, protože si u ní na chalupě nechala kalhoty (jediné dlouhé), vypravily jsme se nakonec za ní do hospody s tím, že jsme tam na hodinku a od půl osmé jdeme na představení. Samozřejmě to dopadlo podobně jako předevčírem, kdy viděly půlku Sevillského svůdce, a protože to představení bylo skoro velmi hrozné, byla zima, pršelo a obě jsme potřebovaly kurevsky čůrat, dopustily jsme se kulturního barbarství, v půlce představení se zvedly a utekly do blízkého vinného sklípku, kde jsme si chtěly dát jeden džbánek a pak vyrazit na další představení. Nakonec jsme se domů vracely po dvou džbáncích a půlce jednoho představení. Včera jsme pro změnu deset minut po začátku představení zjistily, že začalo, tudíž jsme s Margaretou, Antoniem a posléze i Ekvádorcem a skupinou z jazykovky, která nakonec mluvila míň a styděla se víc než my (ačkoliv Socka si po třech letech španělštiny celou cestu trénovala "Me llamo Socka") pozdržely v hospodě, kde byla obsluha výjimečně extrémně pomalá, což bylo vlastně dobře, protože jsem (zas!) platila i za Socku a příliš pozdě jsem si vzpomněla, že jsem vlastně v hospodě byla taky včera a předevčírem.
Vzhledem k tomu, že jsem ten večer nakonec řekla víc než tři věty, mimojiné i tu, že hodlám studovat anglickou a španělskou filologii, Antonio (který hovoří také anglicky, francouzsky, italsky a za tři čtvrtě roku se sledováním Večerníčku naučil česky líp než já španělsky za čtyři roky) si teď musí myslet, že u nás může studovat filologii každej debil. Dostali jsme se k mému oblíbenému tématu markraběte a Quasimoda a od toho zase k jeho oblíbenému tématu jeho současné zaměstnavatelky a tázal se mě, co o ní vím. Chtěla jsem mu převyprávět Socčin pohnutý příběh, což mi španělsky vskutku moc nešlo, tudíž jakmile se Margareta se Sockou vzdálily na cigárko, přešla jsem do angličtiny, ovšem ze španělštiny jsem si nechala to slovo director jako výraz pro ředitele a marně přemýšlela, jak je ten tvar pro ženskou, když přece vím, že existuje! Eh. No vale la pena, stejně pořád měl ten fialovej šátek:o)