Kdo smí klást zakázané otázky

Tak já vám to teda řeknu.


I když nechci, protože ještě pořád můžu něco zakřiknout, neb má virtuální realita není právně závazná, a já posledních čtrnáct dní pravidelně o půl deváté vyskakuju z postele (a praštím do větráku, protože se mi zamotá hlava, a potom zakopnu o desetikilovou cestovní tašku, naplněnou knihami, které se mi tady nahomadily během roku a které se chystám poponést o padesát metrů vedle do naší rozsáhlejší knihovničky. Ta taška se mi tady válí už čtrnáct dní. Je to druhá taška. První vážila jedenáct kilo a tu už jsem odnesla.) a jdu v županu otevřít listonošce. Dřív bych spala dál. A listonoška mi už čtrnáct dní samozřejmě nic nenese.

Ale vzhledem k tomu, že už přestávám mít přehled, komu jsem řekla všechno, komu jenom něco, komu nic a komu jsem lhala, budu se tedy spoléhat na virtuální věrohodnost a na oplátku očekávám, že budu větu: "A co přijímačky?" moct vymazat ze seznamu zakázaných otázek. (Ne proto, že už se můžete ptát, ale protože už nebudete!)

Tak tedy pravilo město, kde zavraždili posledního Přemyslovce:

Fakulta: Filozofická fakulta
Studijní program: Filologie (B7310)
Typ studijního programu: Bakalářský
Forma studijního programu: Prezenční
Studijní obor / Kombinace oborů: AF-ŠF
Rozhodnutí: přijat na základě přijímací zkoušky

Otázce "Proč nechci jít do města, po kterém se od 18. století jmenuje zhruba každý třetí uzavřený mír?" nedovolím ani vyvstat (tedy, ona už vyvstala asi šestkát, ale to stačí).
Praha tedy pravila, že:
SP-pís. 40
SP-úst.
SP-poř. 10
SP-ano 1
Celkem
Tomu jsem sice nerozuměla, ale tohle už jsem pochopila:
Celkový výsledek: Postupuje do druhého kola
Tohle taky:
2. kolo / jednokolová přijímací zkouška ústní
datum: 20.06.2007 v 08:00
budova: FF UK, nám. Jana Palacha 2, Praha 1
místnost: 115

Což bylo zhruba před sedmi hodinami, že ano. Jenže to bych nesměla: zaprvé dát si včera s Laurou čtyři piva, zadruhé mít panickou hrůzu z mluveného projevu o něčem, o čem vůbec nic nevím. Jako když něco nevím písemně, tak mi to tak nevadí, protože nevidím, jak se mi ti lidé smějí, že ano, ale netoužila jsem vidět ty výrazy, až by zjistili, že s výjimkou Kuby vím o historii Latinské Ameriky asi tak... nic. Tedy pak ještě kromě toho, co mi říkala Sancha, která o tom měla celou maturitní práci, totiž že někde ve Venezuele chtěli postavit sochu Cortéze, ale pak si to rozmysleli, a tak ho přivezli do Limy, kde stojí jako Francisco Pizzaro. Nebo to taky možná bylo naopak, anebo taky úplně jinak, prostě v zámořských objevech mám ještě hodně co objevovat.
Nicméně s mezerami ve vzdělání by se dalo něco dělat (týden před přijímačkami, mezi druhým předmaturitním testem a maturitním projektem nebyl čas, zdravím našeho geniálního profesora Quasimoda), kupříkladu jsem profesorku Pittovou obrala o půlku knihovny a z té městské si odnesla Cílkovu (kterého miluju od jeho Holocaustu) Krvavou předehru (čímž jako myslí španělskou občanskou válku), a kdyby nezasáhla olomoucká moc, tak to snad stihnu i přečíst.
Co je ale nejpodstatnější... víte, ano, já znám v Praze hodně lidí, asi tak desetkrát víc než v Olomouci (kde znám celého jednoho), taky se mi tam líbí, dokonce se tam začínám trochu orientovat (trefím z hlavního nádraží do Bohnic) a – jak může potvrdit guano – minule jsem na první pokus identifikovala Národní divadlo. Jenže když Karlovka otvírá pošahaný obory jako vietnamistika a koreanistika, ale nic, s čím bych si mohla a zároveň dokonce třeba i chtěla zkombinovat tu španělštinu, tak se na to můžu vysrat. Jak už jsem někde řekla (a jsem na toto přirovnání náležitě hrdá), když mi Olomouc za nižší cenu nabízí all inclusive, tak co bych platila těžký prachy za polopenzi v Praze. A ne že bych teda chtěla rejpat, ale narozdíl od Olomouce jsem na UK už dlouho neslyšela nic pozitivního, kromě toho, že má jméno. A víte jak, můj bývalý ústav měl tak jméno. A my, co jsme zahlédli, co se za jménem skrývá, zase tolik netoužíme vidět to ještě jednou.


Co se týče osob, které mají to pochybné privilegium tázat se na několik zakázaných otázek (konkrétně na "Co přijímačky?", na "Máš někoho?" nikoliv), tak dneska jsem si byla ve škole pro potvrzení o studiu, načež jsem na tuhle otázku odpovídala třikrát v rozmezí patnácti metrů, které dělí vstupní dveře od kanceláře, jednou profesoru Slinovi, poté Otci Třídnímu (který tvrdí, že s námi zítra nemůže jít do hospody, protože "teď už fakt musí být s rodinou", což tvrdil i v pondělí v sedm večer a v devět mi volal, kde jsme) a nakonec markraběcí manželce v kanceláři, která říkala, že se tam určitě mám někdy zase stavit, tentokrát zadarmo.
Ale zajímalo by mě, co bude s tím účtem na jedenáct tisíc za ty pozlacený chlebíčky.