Čí je to asi busta?

zeptala jsem se. A mozek významně mlčel.


Ale nejdřív o těch Američanech. Asi hlavně pro Ness, která to chtěla, protože – jak mi pak došlo – to asi špatně pochopila. Fakt mi z Ameriky nepřijel nápadník, ani se tam nechci vdát, protože bych nemohla žít v zemi, kde běžně lejou pivo do třetinek a ještě vymrzujou z vízama, ale radar, ten by chtěli. Navíc jediné místo, které mě kdy na Americe zajímalo, je New Orleans, a od té doby, co půlka uletěla, tak vážně nevím, co bych tam jako dělala.
Tak teda do školy, kde máma učí a ségra se učí, sem tam zavítá nějaká ta kultura. Třeba z Ameriky v podobě jakého Miami Children's Theatre. A aktéři kultury někde musí nocovat, že ano. Aktivní matka, která neumí slovo anglicky, se samozřejmě nabídne, že jasně, ona si jednoho Amíka vezme. A dva dny předem oznámí dceři, že tu na dva dny bude mít Američana a má se o něj postarat. Hm.
Jednoho amerického divadelníka už jsme tu měli (a nejsem si jistá, jestli to bylo tenhle podzim nebo podzim před tímhle podzimem) a tenkrát jsme ho v rámci kulturní osvěty vzaly se Sanchou, Sockou a mám dojem, že i s Adlétou, do hospody. Jenže měl alergii na lepek, takže nemohl pít pivo, tudíž z té kultury zase tolik neměl, ale whisky s kolou, nebo co za příšernou kombinaci si to objednal, mu prospěla taky. Taky znal Kafku a Kunderu a navíc to byl Žid, jehož prapředci někdy v devatenáctém století emigrovali z Ruska, takže vzhledem k tomu, že jeho kořeny byly ještě evropštější než kořeny většiny Američanů (s výjimkou Indiánů, Afroameričanů a Asiatů), nemohl to být špatný člověk. (Dobře, to byl pokus o vtip, ale smajlík by to shodil!)
V rámci objektivity bych tedy měla poznamenat, že ani tentokrát se nekonalo nic jako Sedmé nebe nebo Beverly Hills, tudíž bych teoreticky neměla Američanům vytýkat nic kromě toho, že mají ten podivný zvyk sprchovat se ráno, ale večer klidně vlezou do postele špinavý, občas si i dvakrát za sebou zvolí divného prezidenta (ovšem, když se tak koukám na českou vládu, tak bych předchozí větu asi měla smazat), bili černochy a točí příšerné historické filmy – asi před půl rokem jsem viděla jeden, kde vybrali skupinu Američanů, kteří měli předstírat, že jsou Němci a zabít Hitlera. Seděli v letadýlku, už byli kdesi nad Berlínem a najednou jim došlo, že jeden z nich je černoch... Jak to dopadlo, nevím, protože následkem akutního nedostatku kyslíku, jenž byl způsoben záchvatem smíchu, jsem omdlela a probudila se až u titulků.
Ale tak Američan tedy ve středu přijel, vyzvedla jsem si ho na nádraží, kde mi v podstatě byl přidělen zástupkyní ředitelky, protože matka předem avizovala – třejmě v domnění, že m provdá do Ameriky, že prý chci domů jedině kluka. Což je ale vlastně dobře, protože ty Američanky (ano, já vím, jak je mé hodnocení povrchní!) vypadaly strašně nesnesitelně (až na jednu, která byla evidentně počata Asiaty). Všechny koulely očima, dělaly rozmáchlá gesta a hlasitě se projevovaly.
Doma jsem Američanovi dala najíst, zeptala se ho, jestli už měl český pivo, jestli mu chutnalo a na základě odpovědí jsme s ním a Sanchou vyrazili do hospody, kde se naučil slovo "opilý" a neustále nám vnucoval, že my dvě jsem "opilý". Už po prvním pivu. A mezitím nám vysvětloval, jak velký je americký pivo a že obvykle vypije tak dvě (v tu dobu už v sobě těch amerických měl asi čtyři), ale že samozřejmě ještě ne v hospodě, protože to by bylo illegal, ale třeba někdy na party u friends. Když jsem odešla na záchod, tázal se Sanchy, kolik tam třeba v hospodě vypiju beers. "Hm, tak five." "To ale pak musí bejt absolutely drunk, ne?" "Hm, ani ne." "Nevěřim!" Říkám, že bych v té zemi žít nemohla. Navíc, když by mě hned měli za alkoholika.
Když nám začal opakovat, že jsme "opilý", ačkoliv půllitr vyprázdnil rychleji než my (a předtím si ještě svého podmíráka vyměnil za mého nadmíráka), radši jsme si objednali už jenom malý, neboli americký, a poté se odebrali domů.
Měla jsem obavy, jestli ráno Američan vůbec půjde probudit, když vypil asi tak třikrát tolik amerických piv, než na kolik je zvyklý. Ale vstal sám a dokonce i jedl.
O půl osmé ráno jsem mu zamávala s tím, že ho uvidím až v šest večer, protože mezitím jsem matce objasnila, že naše původmí dohoda zněla, že se o něj budu starat ve středu a čtvrtek večer (och, to zní úchylně) a žádná odpolední několikahodiová prohlídka historického centra, které se dá prohlédnout za hodinu jednu, ve smlouvě nebyla, a proto to matka hodila na sestru a její kamarádky, které sightseeing v centru plus prohlídku muzea (není tam nic, zajímavější je koukat na to zvenku, jsou tam sochy od... no, od toho... teď nevím, jestli od Suchardy nebo Šalouna, ale jeden z nich to bude, ten druhej má zase sochy před Galerií moderního umění) musely absolvovat zase se svými Američany. Už to skoro vypadalo, že Američana neuvidím ani večer, protože se domlouvali, že půjdou na bowling, jenže tam bylo plno. A žádný jiný "plans with your riends" (nebo aspoň "with your girlfriend", i pokoj bych jim půjčila) neměli. "Tak jim třeba běžte ukázat okolí, kde bydlíte. Vás by taky zajímaly baráčky v Americe," radila zástupkyně. Hm, tak vedle toho, že by mě to nezajímalo (až teda na New Orleans před tím, než uletěl), tak it happens, že zrovna bydlíme ve čtvrti, kde je nejstarší dům starý pět let a půlka lidí se rozhodla postavit si baráček po vzorku amerických rodinných domků.
Vzhledem k tomu, že den předtím jsem byla označena za alkoholičku už po třech pivech, hospoda se nejevila jako dobrý nápad. Navíc podle očitých svědků, Američani v hospodě strávili půlku odpoledne, protože sightseeing po centru samozřejmě zvládli za tu hodinu. V kině všechno, co mluvilo anglicky, byla moc velká kravina i na Američany, Piráty z Karibiku viděl už v Olomouci a Ošklivé kačátko a já jsem se neodvažovala navrhnout. Tak teda DVD. Jenže vzhledem k tomu, že polovina... asi devadesát procent našich DVD jsou nelegální kopie, tak první dvě, které si vybral, jaksi nenabízely anglickou verzi. Trefil se až u Pianisty. Při té příležitosti se rozptýlily mé pochybnosti, že by to snad nemusel být Američan, ale nějaká jiná nastrčená národnost čekající, jestli to poznám, protože když chtěl přeložit, co je napsáno na obale DVD, nemohla jsem si vzpomenout, jak se řekne Varšava, tak jsem se ho na capital of Poland zeptala. Naštěstí, když už mlčel skoro dlouho, vzpomněla jsem si.
Před koncem filmu přišla veškerá má snaha nedělat ze sebe alkoholika vniveč, neboť jsem prostě nedokázala ignorovat vychlazeného Kozla v lednici. "Dáš si pivo?" "Sure." Hm, pak kdo tady má problém. Já u zdroje zůstanu, ale co bude v Americe dělat on...
Po Pianistovi jsem mu ještě chtěla tematicky pustit dokument, co jsem si koupila v Osvětimi, ale to už byl very tired, a tak šel spát. (A jasně, že se sprchoval zas až ráno. Ale tak my se zase přezouváme, že jo.)
Ráno jsem mu zamávala znovu, tentokrát navždy a on se vydal vstříc zážitkům z českého loutkového divadla a české hromadné dopravy. Věnoval mi oranžového medvídka s nápisem "Ohio" a pohled s obrázkem Cincinati, tudíž jsem se dozvěděla nejenom, že Cincinati je v Ohiu, ale taky to, že Američané nepocházeli z Miami na Floridě (takže i mé naděje, že bych mohla ubytovat kubánského emigranta byly marné), jak jsem si celou dobu myslela, ale z městečka kdesi v Ohiu. To je další důvod, proč bych tam žít nemohla – u nás, když se něco jmenuje Pardubice, tak je to prostě předměstí Hradce a ne nějaká vesnička u Ostravy.

V pátek odpoledne jsme se Sanchou stavily v našem bývalém ústavu na domluvenou schůzku s Vondrou za účelem získání kopie mé maturitní slohovky a vrácení rok půjčených kazet o EU (ty jsem stejně zapomněla doma). Měly jsme mírnou obavu, jestli to není trapné týden po maturitě už oplendovat ve škole. Načež jsme se dozvěděly, že někdo už tam byl ve středu a potkaly jsme další dva bývalé spolužáky. Mám dojem, že teď se ve škole vyskytuje víc oktavánů než během řádného studia. Mluvily jsme i s profesorkou Pittovou, která nám sdělila, že se jí stýská a rovnou nás pozvala na španělský superlírning sext, kde bude mít ve čtvrtek přednášku budoucí lektor, co prý vypadá jako Antonio Banderas s brýlemi, a ukázala program "Španělsko 2007", takže nikam nepojedu o prázdninách, ale až v říjnu, a taky to znamená, že fakt, že mi nevyšla ani jedna ze tří brigád, už neznamená, že "tak teda nebudu pracovat", ale že musím někde ukrást pár peněz. Nechcete mě někdo zaměstnat? (U vás bych nekradla, fakt. Kdybyste mi slušně platili. Co nabízím: neumím nic, ale je na mě legrační pohled, když se to snažím naučit.)
Stavily jsme se za Hroudou, se kterou jsme se nerozloučily, protože jsme se domnívaly, že dorazí na maturitní večírek, kam zbaběle nedorazila. V anglickém kabinetě nám otevřela Mary, Nasraný ksicht z Washingtonu, a za pět minut nám přivedla Hroudu (předpokládám, že těch pět minut Mary trvalo, než přešla třímetrovou vzdálenost od dveří k Hroudině stolu), která se zaradovala, jenže vzápětí nám sdělila, že teď mají spoustu práce s opravováním rozřazovacích testů budoucích pokusných králíků markraběte a Quasimoda, ale máme se stavit na kafe příští týden, kdy mají sexty ten superlíring, takže bude spousta času.
Profesorka Vondra nám poté, tentokrát ne písemně, ale ústně, sdělila, že se jí taky stýská a je to tady bez nás divný. Pak jsme spolu šly do hospody. Zajímavé, jak jsme tam dřív ty profesory museli tahat a teď se nám sami nabízejí! V hospodě jsem se dozvěděla tolik nových drbů a informací, že asi spíš než román napíšu absurdní drama. Až se k něčemu (aneb tajný projekt) dokopu, budu přesně tenhle druh informátora potřebovat. Muhehehe. Jestli se k tomu dokopu.

Včera jsme se Sanchou a mým otcem nacházeli ve městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, abychom pár tamějších lidí přesvědčili, že nepřijmout nás ke studiu by byl životní omyl nejen celé katedry anglistiky a amerikanistiky, ale vůbec celé univerzity!
Nevím, ale ještě předtím, než nám rozdali zadání testu, mi bylo jasné, že je asi nepřesvědčím. Seděla jsem a koukala na bustu proti mně. "Kdo to asi je?" zeptala jsem se v duchu. V mozku bylo chvíli ticho. Potom mi řekl: "Ty krávo, seš na Univerzitě Palackýho, tak asi Palackej, ne?" Na tisícovce vypadá jinak, no.
Když jsem pak otevřela zadání příjímaček, můj pocit, že si mě tam nebudou chtít nechat, se ještě prohloubil – je strašně deprimující, když hned první věc nevíte! A vzápětí hned další – Malta – vytvoř jazyk, jakým se mluví na Maltě. Měla jsem chuť jim tam napsat, že anglicky, nakonec jsem to vzala podle vzoru "Japanese" a skoro jsem se trefila. Ale jenom skoro. Taky nevím, jestli za to, že o tomhle a o téhle jsem slyšela poprvé v životě, se mám stydět já, mí profesoři, anebo jestli vy taky? Aspoň, že jsem nezaškrtla, že Alexander Pope byl jediný papež pocházející z Anglie. U Toni Morrison jsem zaškrtla správnou odpověď, abych ji nakonec nahradila za možnost "d" – žádné z výše uvedeného. Kdybych to bývala byla udělala naopak, že ano... Ovšem otázkovou perlou z části kulturního přehledu byl dotaz, jak se jmenuje fiktivní městečko, kde žije rodina Simpsonů. Pope i Shakespeare ať se jdou zahrabat.
Chci, aby mě tam chtěli! Oni mě tam sice už chtějí na španělštinu, jenže já jako správný schízák chci ty jazyky oba a nemůžu se rozhodnout, kterýho jazyka miluju víc.
A prostě vůbec. Představte si, že jenom v okruhu asi padesáti metrů od školy jsou čtyři hospody a v každé točí jiné pivo! A v jedné taky kofolu do trojky za patnáct korun! Já jsem to totiž vydržela a pivo jsem si dala až po zkouškách, víte.
Kdo by to nebral...