Taky vám tvrdili, že jízda na kole, sex a pití piva se nezapomíná?

Tak to vám lhali.

Minimálně s tím kolem.
To bylo tak. Byli jsme pozváni na oslavu padesátin tátova kamaráda Plachoně, s jehož synem jsem chodila do první třídy, kde ho učitelka zmlátila pravítkem potom, co mu nešlo z čítanky přečíst na konci věty tečku a na její páté "Tečka!" zareagoval: "Máma mele maso tečka." Matka (ta moje) ovšem dala přednost svým uječeným kamarádkám a jakési oslavě narozenin, která narozdíl od padesátin nebyla avizovaná šest týdnů dopředu. Otec tedy prosil, abych za matku suplovala (což prý, prosím pěkně, budu dělat i příští týden v hodinách angličtiny.) Nejdřív se mi nechtělo, neboť představa padesáti lidí, z nichž jich znám deset, je jedna z mých nočních můr, a taky jsem si chtěla číst Dona Quijota, ačkoliv se právě nacházím v básnické části posmrtného fňukání nad milostným odmítnutím, což mě teda nebaví. (Mimochodem, šokovalo mě, že ve vydání z roku 1924 je Rocinante chlap!) Nicméně, zřejmě mě přesvědčila slova: "Bude tam točený pivo – a zadarmo!" I svolila jsem, že tedy na dvě půjdu. Ve čtyři hodiny jsem na ty dvě vyrazila a vrátila se v jednu.
Ovšem, vyrazila jsem na kole! Na této věci jsem naposledy seděla v páté třídě na školním výletě. Při příležitosti, kdy jsem z garáže vyváděla matčina oře, otec pravil onu lživou větu, že jízda na kole, sex a pití piva se nezapomíná. Jistěže zapomíná! Ovšem skutečnost, že se mi nepodařilo na kolo usednout, byla zapříčiněna faktem, že matka je sice o pouhé tři centimetry vyšší, nicméně hnáty má asi o deset centimetrů delší. S pokřikem "trpaslík! trpaslík!" mi otec sedlo posunul níž. Jak nejníž to šlo. Přesto to bylo stále moc vysoko, tudíž dnes následkem zuřivého opírání se do šlapek, kdy jsem se zoufale snažila vyjet kopec asi tak o rozměrech většího krtince, nemůžu pořádně sedět. Nechápu, jak na kole můžou jezdit chlapi.
Na druhý pokus jsem se s pomocí sloupu a otce do sedla vydrápala. Otec jel několik metrů přede mnou a kontroloval ostatní vozidla, neboť já jsem musela držet rovnováhu, tudíž jsem nemohla moc hýbat hlavou. K velkému překvapení mému, otcově a zajisté i vašemu mě cestou potkala jediná kolize a to, když jsem se na mostě lekla protijedoucího vozidla a elegantně se i s kolem opřela o zábradlí. Pokudivu jsem i bez pomoci sloupu či plotu dokázala zastavit originálním postupem, kdy jsem si přibrzdila, seskočila ze sedadla a ladnými poskoky vpřed jsem se snažila uniknout z dosahu sedla, aby mě nepraštilo do zadku. Doufám, žě mě nikdo nenatáčel.

Na oslavě jsem se také stihla zasnoubit s dlouholetým rodinným kamarádem, jediným volným. Poutá nás k sobě hlavně dotaz: "A už někoho máš?" Ačkoliv mě se poslední dobou tázají častěji. Teď se vše jeví tak, že otec si to naštěstí nepamatuje (naše zásnuby jsme ohlásili hlavně proto, že jsme chtěli vidět, co by dělal.) Doufám, že si to nepamatuje ani můj snoubenec, protože jsem mu zapomněla říct, že už vlastně vdaná jsem. V pěti letech jsem si vzala svou první lásku, Tomáška. Na zahradě nás oddala jeho sestra. Bylo to velmi romantické a nikdy jsme se nerozvedli, ačkoliv už spolu nejsme, protože Tomášek šel do školy, zatímco já jsem měla odklad, a zřejmě bylo pod jeho úroveň chodit se školkačkou! I když jsem byla v Delfínkách, což byla samozřejmě ta nejlepší skupina.

Mimo to jsem se také blýskla svými dějepisnými znalostmi, když jsem zaslechla, jak se někdo baví o tom, že Marie Terezie souložila s koněm. Musela jsem je vyvést z omylu, protože z této aktivity není podezřívána Marie Terezie, nýbrž opět Kateřina Veliká, o níž dokonce kolují drby, že na následky pohlavního styku s koněm zemřela. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, jestli se to náhodou neříká i o Marii Terezii, ale myslím, že ne, protože zaprvé bych to určitě věděla, zadruhé, kdybych to nevěděla já, určitě by to věděla guano a ta by mi to řekla, a zatřetí by byla moc velká náhoda, kdyby dvě takto slovutné státnice měly stejnou zálibu v koních.

Ná závěr jsem byla přešťastna, když mě otec označil za výborného chlastacího parťáka, protože se se mnou pije líp než s matkou, která, jakmile pije něco jiného než ty svoje míchanice, je hned opilá a pak bájí ještě víc než za střízliva.

Nicméně o tom jsem původně psát nechtěla, jenom o tom kole, abyste byli varováni, že lidi lžou, jenže vy byste zase vymrzovali, že chcete vědět, jak to bylo dál. Nesnáším své čtenáře! Mimochodem, jestli zjistím, že kromě radyho a Ness ještě někdo používá tu modrou verzi, tak ji zruším! Teda, poprosím radyho, aby ji zrušil.
Jinak jsem chtěla psát o čtvrtku (jenže to kolo mělo poutavější nadpis), kdy jsme se Sanchou na pozvání profesorky Pittové šly podívat na přednášku Antonia Banderase, který teda s trochou fantazie jako Antonio vypadá, jenom kdyby si ale sundal tu fialovou čelenku a růžové triko. Fuj. Vypadá jako fotbalista, takže děvenkám se bude zajisté líbit. Po přednášce, kdy jsme čekaly na profesorku Pittovou, jsme se s ním mírně daly do řeči a nakonec nás s ním profesorka Pittová posílala do hospody, kam bychom i šly, jenže měly jsme už hospodu domluvenou s Hroudou. Profesorka Pittová říkala, že by nám s ním klidně ve vši počestnosti domluvila v hospodě konverzaci. Zajímalo by mě, jak chce docílit té vší počestnosti, když nás už po třech minutách nazval "gatos".
Ještě jsme stihly vyzvednout z naší třídy Beneše (jako zarámovanou fotku), kterou tam donesl VV, protože jsme nechtěly, aby Beneš skončil jako bedničky u počítače, které tam taktéž přitáhl VV a ze kterých se během prázdnin stal školní inventář.
Poté jsme se tedy ještě profesorkou Hroudou vydaly do blízké hospody a profesorka Pittová přislíbila, že se možná staví. Kromě toho, že jsme asi tak po třinácté strhaly Quasimodův projev na slavnostním ukončení (a rvaly jsme ho se stále stejnou vervou), dozvěděly jsme se i nové drby, protože bez toho to s Hroudou nejde. Tak kupříkladu Mary, nasraný ksicht z Washingtonu, bude příští rok učit v Istanbulu, protože se tam zamilovala. Údajně už do Čech přijela s cílem seznámit se tady a většinu volného času trávila na internetových seznamkách, kde se se svou zhruba osmdesátikilovou nadváhou, která jí, když měla vyjít schody do patra, takřka znemožňovaka učit, smála ostatním, jak blbě tam vypadají. V Čechách svou životní lásku nepotkala, ovšem na dovolené v Turecku za ní prý z obchodu vyletěl jeho majitel, aby jí sdělil, jak je krásná a pozval na čaj. Poté jí pozval i na příští dovolenou a pak zařídil práci. Každý svého štěstí strůjcem.
Po prvním pivu mě jak Hrouda tak Sancha proradně opustily. Jestli něco nemám ráda, tak když mě někdo rozpije a pak uteče. Přiznávám, že si neumím dát jenom jedno pivo – to docílím akorát toho, že mám chuť na další a jsem frustrovaná, když si ho nemůžu dát. To už radši kolu, než jenom jedno pivo. Tak jsem si dala ještě jedno sama a nešťastně přemýšlela, co dál. Zkusila jsem zavolat Socce, jenže ta vedle angíny měla i nějakou vodu v kotníku, či co. Jak jsem věděla z předchozího telefonátu, Tolstolobik právě odjel mimo Hradec. A všichni ostatní se nácházeli v padesátikilometrovém okruhu kolem Hradce. Zkusila jsem tedy poslat zoufalou sms (španělsky!) profesorce Pittové, že jsem tu strašně opuštěná a že by měla přijít, ačkoliv je to trapné, když nutím profesory, aby mi dělali společnost v hospodě. Po několika dalších sms, ve kterých jsem si občas slovesa tahala až kdoví odkud, jsem se i s Benešem zvedla a vydala se za profesorkou Pittovou na druhý konec města, při čemž jsem zjistila, že co se orientace v jízdním řádu týče, jsem skutečný dement. Proto jsem taky první dva autobusy nechala odjet s tím, že tam nejedou.

Profesorka Pittová mi do hospody přinesla několik knih a Literaturu španělsky mluvících zemí, ve které jsem pak doma shledala, že je velmi tristní, kolik španělsky píšících autorů neznám, ovšem velmi povzbuzující, že rozumím ukázkám! To ale nic nemění na tom, že bych strašně potřebovala, aby mi do 13., kdy se mám dozvědět výsledek 1. kola, napsali z města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, že mě chtějí. Prosím! Prosím! Prosím! Protože by to znamenalo, že i kdyby mě v Praze chtěli na 2. kola, tak bych tam nemusela jet, protože ať by dopadlo jakkoliv, byla by to značně traumatizující zkušenost. Mně zase tolik nevadí, když ze sebe dělám idiota písemně, protože to pak aspoň nevidím, jak se mi smějí. Ale tohle... buďme k sobě upřímní – k požadovaným desíti titulům od španělsky píšících autorů mí chybí ještě tři. Stihnout je přečtu, jenže už jejich obsah jaksi nedokážu propojit s s kulturním a historickým kontextem, když z dějin Latinské Ameriky znám trochu víc jenom Kubu. A už vůbec to nezvládnu ve španělštině. Já vím, že by to nebylo naposledy, co bych musela něco takového provozovat, ale prostě pokud se můžu jakémukoliv ústnímu vystoupení před lidmi vyhnout, tak se mu vyhnu. Jsem pohodlná. Stresující faktory je třeba eliminovat. A beztak by mi to druhé kolo měli odpustit – na základě tohoto usvědčujícího důkazu, který visí přímo na swebových stránkách:
Počet bodů, od kterého včetně byly přijímáni uchazeči ke studiu na FF UK v ak. roce 2006/2007