Paničelka

Tak timhle se teda živit nebudu.

Jelikož máteř dostala na tento týden tři suplované hodiny angličtiny ve druhé třídě a jelikož neumí anglicky a jelikož já jsem učinila hloupý vtip, že to za ní půjdu odučit, a jelikož tonoucí se stébla chytá, dneska dopoledne jsem skončila na své bývalé škole, tentokráte za katedrou. /Mimochodem, nemám tušení, jestli za těmi "a jelikož" mají být čárky./

Do školy jsem dorazila ke konci velké přestávky, když se děti zrovna venčily na dvorku. Začala se mě zmocňovat panika. Bylo jich tam... tak strašně moc. Křičely. Běhaly. Strkaly do sebe. A za matkou přišla holčička se dvěma zlomenými prsty.

V deset jsem s matkou vstoupila do třídy s vědomím, že mi určitě budou strašně ubližovat, neboť děti jsou sice malé, ale kruté. A je jich hodně. Asi po třech minutách, co jsem se schovávala za matčinými zády, jsem tedy vylezla a z připravených kopií dala dětem vybrat, jestli budeme nejdřív dělat obrázky nebo křížovky. Vzhledem k tomu, že bezprostředně poté vznikla naprostá anarchie, musela jsem do jejich kolektivu zavést jistý demokratický prvek, totiž hlasování, v němž těsnou většinou zvítězily obrázky. Mimochodem, byly to obrázky jídla, ke kterým se z nabídky měl připojovat jejich název, a byly strašný, protože nebylo poznat, co je jogurt a co marmeláda, co je čokoláda a co sladkosti a těstoviny mi museli poradit.

Potom, co jsme každé slovíčko zvlášť prošli a vyzkoušela jsem je z nich, skoro jsem se začínala radovat, že jsem v sobě objevila opravdu hodně hluboko ukryté pedagogické schopnosti, jenže přišla rána:
"Tak, než si to vyplníte, máte ještě nějaké otázky? Nějakému slovíčku pořád nerozumíte?"
Holčička v růžovém tílku s brýlemi: "Já nevím, co je bis... bis..."
"Biscuits? To jsou sušenky."
Chlapeček ze zadní řady: "Já nevím, co to je chicken?"
"Kuře."
Holčička v zelením tričku: "Já nevím, co to je bread."
"Chleba."
Holčička s růžovým penálem: "A biscuits?"
Opravdu velký chlapeček: "A chicken?"
"A bread?"
"A chicken?"
"A biscuits?"

Před koncem hodiny, když mi přinesli své výtvory k opravě (jednu holčičku jsem málem rozplakala, když jsem správné odpovědi odfajfkovávala, protože si myslela, že to má špatně), holčičky mě musely pohladit po vlasech, prohlídnout si řetízky a osahat náušnice, to vše bez mé asistence, jeden chlapeček se mě zeptal, jestli jsem byla v Americe, když umím tak dobře anglicky (potom, co mě slyšel říct biscuits, chicken a bread) a druhý – který se jmenuje stejně jako Ota Pavel ve skutečnosti a který měl tu smůlu, že seděl v první lavici – třetímu šeptal, že bych se mu líbila, ale mám moc velkej zadek (?!... no tak dobře, ale další informace až v kapitole "Jak jsem začala sportovat. Trochu. Nebo o tom aspoň uvažovat.")

O přestávce za mnou přišla malá Žluvová, což je vnučka Žluvy, bývalého zástupce ředitele a učitele zeměpisu, který mimo to, že je úchyl a smrdí pitralonem, také vedl chovatelský kroužek (který musel být kvůli hygieně zrušen) a zeleninu a ovoce, které dětičky zviřátkům nosily, si bral domů k vlastní konzumaci a ve sborovnách vykrádal ledničky. Něco asi mají něco v rodině, protože malá Žluvová si zase myslí, že je kočka. Vedle toho, že tak chodí, umí skvěle mňoukat a občas přijde do školy s namalovanými fousy, se taky jednou vrhla na spolužáka a poškrábala ho. O přestávce mi tedy přinesla ukázat plyšovou kočičku v košíčku a na mou otázku, jak se kočička jmenuje, odpověděla Thank you. Nutno podotknout, že ještě předtím jsem říkala, že číča je really cute.

Kromě toho, že jsem zjistila, že učitelka na základce opravdu nikdy nebudu a že radši ani nebudu mít děti, protože to bych si na svědomí nevzala, přimělo mě to i zavzpomínat, jestli jsem někdy taky poskakovala na židli a mávala rukou ve vzduchu jako tady polovina třídy (jinak jsem to viděla asi jenom u Mirky) a došla jsme k závěru, že ne. Zřejmě na mně zanechala následky učitelka v první třídě, která mou zvednutou ruku okomentovala slovy: "Ježiši, Kopřivo, co zase chceš?" Od té doby razím názor, že když po mně ten profesor něco chce, má se mě zeptat přímo! (Ovšem v páté třídě mi to vyneslo toto slovní hodnocení: Dokáže pracovat svědomitě a pečlivě, ale i bez zájmu, aktivity a sebeovládání. Je to sice dlouho, ale mám dojem, že mi to zůstalo dodnes. Ve všem.)

A teď nerušte, mám tu na opravování písemky!


A ještě jedna věc: představte si, že si jdete sednout do hospody s několika bývalými spolužáky a pár profesory. Jdete si sednout na chvíli a vrátíte se ve čtyři ráno. Kocovinu sice máte jen mírnou, ale je tam. A v děvet vám přijde sms s otázkou, kdo u nás vládnul v roce 1720. Takže už mi to nikdy nedělejte! Ale mám dojem, že to byl Karel VI.