Čekání na euforii

Godot dnes nepřijde. Možná zítra.
(Ale spíš ne.)
A já se asi oběsím na maturitní šerpě.

Ačkoliv by to byla škoda, když jsem teda přes všechny roz – vrhy, Miss a jiné spolu – žáky přežila náš ústav bez hospitalizace na psychiatrii a záznamu v trestním rejstříku, dokonce jsem po jedné slabé chvilce veleúspěšně odmaturovala (součet čtyři se teď se mnou jakožto kaňka na pověsti vleče, dobře vám radím, děcka, pořiďte si aspoň jednu symbolickou dvoječku) a i bez znalosti Alexandra a Toni jsem si hodinovým škrábáním po stolečku, jenž byl menší než rozměry papíru se zadáním a neustále mi z něj padala náhradní tužka (půjčená od Sanchy), jsem si vynutila status studenta na příštích pár let. Tak tedy čekám na příchod euforie z mé nově objevené geniality (a sprostého štěstí) a přitom mám chuť jít zaklepat na dveře ředitelny, kanceláře a jednotlivých kabinetů a zeptat se, co mám jako dělat teď? Zjistili jsme tedy, že i po maturitě něco existuje, ale nějak nám všichni mezi subjuntivem plusquamperfekta, třetí podmínkou, komplexními čísly a S.K. Neumannem zapomněli sdělit, co s tím máme dělat. Nebo to neměli v osnovách? Každopádně bychom si zasloužili doučování, už jenom proto, že jsme za poslední půlrok zaplatili plné školné, i když jsme byli o jeden měsíc okradeni. Občas nějaké to doučování probíhá v hospodě či přes emaily a o víkendu jedno mohutné doučování (i s hasičskou slavností) proběhlo na chalupě profesorky Pittové (jsem strašná vtěrka. Ale se Sockou nás fakt pozvala ona sama, nepozvaly jsme se samy!) Tedy, když s někým čůráte schovaní za autem, protože jediná kadibudka má počůrané prkýnko, které je tak vysoko, že s výškou 156, 158 a 159 cm prostě nejde nad ním při čůrání stát, není to už pak profesorka Pittová, ale například Margareta, což se k ní ale vůbec nehodí, takže budu muset vymyslet něco lepšího. Kromě toho, že to byl od maturity jeden z nejhezčích víkendů, tak z doučování také vyplynulo, že prostě shit happens a ve většině případů lidem, kteří si to teda nezaslouží, a že zvěsti lhaly a její manžel nevypadá jako Brad Pitt, ale jako Jiří Langmajer. Spíš o něco líp. A já nekoukám na Ordinaci v růžové zahradě! Taky odtamtuď mám spoustu drbů, které by mi – kdybych ještě chodila do školy – zajistily titul Drbna roku, jenže vedle toho, že nevím, co všechno čte můj blog, mám pokudivu i zábrany morální. A navíc jsem ten titul nikdy nechtěla. A taky jsem drbna shromažďovatelka, nikoliv šiřitelka. To znamená, že musím vědět všechno, ale nikomu to neřeknu.

Margaretu jsme pak včera se Sockou potkaly na divadelním festivalu a pozvala nás na dnešek do hospody, kde bude se svými studenty z jazykového kurzu a kam se jí také vetřel onen lektor, co je podobný Antoniu Banderasovi. Socka je v práci, tudíž bych se tam měla dostavit sama, jenže zaprvé bych byla nerada, kdyby si Margareta začala myslet, že chci, aby mě adoptovala, a zadruhé jsem se zapomněla zeptat, kolik tam bude lidí, a jestli jich tam bude víc než pět, tak zase neřeknu víc než tři věty a bude to trapné. Ale to nevyprávím proto, že chci, aby někdo z vás Margaretě zavolal a nenápadně se jí zeptal, jestli jí skutečně nebude vadit, když za ní a jejími studenty z kurzu přijde jedna nejmenovaná bývalá studentka, anebo jestli ji pozvala jen z lítosti, a jestli by případně nevadilo, kdyby se bála promluvit, ale říkám to proto, že i přesto, že i nadále jsem natolik stydlivá, že neznámí lidé si o mně myslí, že jsem retardovaná, tak ještě před čtyřmi roky bych se s jakýmkoliv profesorem bála mimo hodinu i promluvit a ani bych neuvažovala o tom, že bych šla do hospody za spoustou neznámých lidí, co navíc pravděpodobně budou hovořit španělsky a pravděpodobně líp než já. Takže mě ta škola přece jenom asi něco naučila. A to tak, že o prázdninách budu celý měsíc pracovat s živými lidmi (brigáda v márnici nevyšla), dokonce na ně i mluvit a, ó hrůzo, asi i odpovídat na jejich otázky. Nicméně už samotný fakt, že jsem tuto práci získala, svědčí o jisté schopnosti některých lidí z mého nemožného ústavu udělat z asociála relativně normálně se projevujícího člověka, protože při pohovoru s kastelánem se mi povedlo udělat ze sebe jen minimálního debila (při vyplňování smlouvy), takže mě neodmítl rovnou, ale asi mě vyrazí až po pár hodinách.

Ale vlastně vám vůbec nechtěla povídat prakticky o ničem z výše uvedeného. Jenom říct, že ne, nechtěla bych se vrátit do školy, jenom nechápu, proč si nemůžu lidi, které jsem za tu dobu poznala a zamilovala se do nich, sbalit do kufru, tahat všude s sebou a v případě potřeby vytáhnout. Ano, mně se prostě stýská. Stýská se mi po profesorech, kteří už pro nás nejsou profesory a vyšlo to povětšinou z jejich iniciativy, protože svůj problém "jsem asi vtěrka" jsem tu už nastínila, stýská se mi po spolužácích, mezi kterými mám většinu kamarádů a kteří jsou rozstrkaní po celých východních Čechách a za chvíli se rozprchnout po celé republice a následně i mimo ni. Ano, já vím, že budou jiní lidé, do kterých se zamiluju, jenže nemám nafukovací čas, a tudíž "jiní lidé" nahradí tyhle lidi, a já nechci nikoho nahrazovat, chci si je nechat všechny. Což nepůjde, když mi na všechny ty lidi "původní" budou zbývat akorát víkendy, které budu muset přerozdělovat mezi ně, rodinu a lidi nové. A nakonec to dopadne tak, jak řekla Sancha při shánění podnájmu ("Prosim tě, přestěhuješ si tam i svoji postel, doma si rozložíš gauč, stejně se tam ukážeš jednou na čtvrt roku) a my se pak potkáme za dvacet let a akorát si budem ukazovat pleše, břicha, silikony, celulitidu, rozvodové papíry a děti.
Jo, a sestru, rodiče (nebo při nejmenším otce), babičku, psy, koupelnu a vlastní pokoj si taky chci vzít s sebou, protože jsem rozmazlená a období revolty jsem si odbyla, když mi bylo čtrnáct a nechtěla jsem jezdit na chatu, tudíž nemám potřebu unikat z rodičovského dosahu.