1,2,3,4,5,6, Krška!

Ne všechny nadpisy musejí dávat smysl.
Pokusila jsem se najít zvěčnění loňské akce nazvané Sršatci a psí vojáci, ale našla jsem pouze záznam z Oškubaného Vejra, což znova potvrzuje fakt, že některé zkušenosti – obzvlášť pak ty zažité se Sockou, Sanchou, Adlétou, Kačátkou a Tolstolobikem – jsou nepředatelné a já dost moudrá na to, abych se je ani věrnému čtenářstvu nepokoušela předat (ještě bych si zkazila pověst). Kdyby existoval zápisek z Vejra 2004, kdy jsem ještě neměla blog, z Vejra 2005, kterého nejlíp ilustruje Bazén, z loňských Stršatců a psích vojáků, ze kterých existují kompromitující fotky z našeho tequila večera, podle kterých to vypadá, že se na naší chalupě natáčelo lesbické porno (to zas přijde z googlu návštěv) (zatímco my jsme likvidovaly první flašku stříbrné tequily, Tolstolobik si četl pánský časopis), bylo to vše jednodušší. Takhle tedy musím vyplýtvat další odstavec na to, abych vysvětlila, že Vejr původně býval ryze dámská záležitost (až na občasné pánské návštěvy, které nám chodily prokopnout bazén) konaná na chatičce Sanchiných prarodičů a nazvaná podle aktivity, který lze provozovat pouze v kulatých bazénech. Od doby, co nemáme k dispozici bazén ani chatičku Sanchiných prarodičů, jezdí se na naši chalupu bez bazénu, tudíž se akce již nemá po čem jmenovat Vejr, ačkoliv původně pro akci 2006 tento název zůstal, jenže v jejím průběhu nám okolnosti vnukly název Sršatci a psí vojáci (ne, fakt nechtějte znát původ) a od té doby se název vždycky odvíjí od náhodných zážitků, letos tedy 1, 2, 3, 4, 5, 6, Krška! Krška je Tolstolobikův olysalý medvěd, kterého měl i na maturitě a kterého jsme na chalupě týraly, jméno Krška mu dala opilá Barbie, která nás s Pomlčkou a Degenkou přijely na jeden den navštívit. Když jsme tedy hráli trapnou a pubertální hru, při které se určí číslo, jehož násobky a další čísla, která ho obsahují, se při počítání nesmějí vyslovit, ale mají být nahrazena jiným slovem, nad tradičním "bum" a Socčiným "chrleš" zvítězil můj návrh Kršky. K této hře nutno podotknout, že před padesát se nám podařilo dostat dvakrát a nejvyšší vyslovené číslo bylo 51, u kterého Adléta kohosi opravila, že to mělo být Krška, protože 21 je 7x13. Druhý den se opravidla, že je to teda 3x13. Hlavně že to maturovalo z matiky. Doporučila jsem jí, aby šla vrátit maturitní vysvědčení, což jsem doporučila i Barbie, která seděla nad křížovkou a ptala se na jméno českého reformátora na tři. "Hu" už tam měla.
Jistě jste si také ráčili povšimnout, že Vejr přestal být záležitostí ryze dámskou, ale přibyl i Tolstolobik, aby nám štípal třísky a otevíral konzervy (máme tam zkřivenej otvírák, a když jsme byly na superlírningu, vydlabávaly jsme hrášek z půlcentimetrového otvoru, protože víc to prostě nešlo), ale domnívám se, že přítomnost jednoho chlapa mi nebrání v tom, abych i nadála u koncovek minulého času používala y.
Letos se akce také vyznačuje absencí Sanchy, která dala přednost Karlovým Varům, ačkoliv ví, že v průběhu několika dní v naší společnosti vzniknou scénáře přinejmenším k pěti kvalitním celovečerním filmům s hvězdným obsazením.

A teď, jak to teda bylo. V pondělí jsme vyjeli pouze se čtyřicetiminutovým zpožděním. Hádejte, kdo zase zdržoval. Protože když se Tolstolobikovi řekne, že ho vyzvednete před třetí a nakonec dorazíte až ve čtvrt na čtyři, Tolstolobik stejně nebude stíhat.
Druhý den ráno bych si byla skoro jistá, že jsem těhotná, kdybych si z předchozího večera nepamatovala tu blbou, zasranou zlatou tequilu a plůtek z čárek u mého jména an etiketé od piva! Ovšem byla jsem velmi elegantní, pouze jsem dvakrát rychlým krokem opustila místnost (tak špatně, abych se snížila k běhu, mi zase nebylo) a poté posnídala tři kyselé okurky a kofolu. Odpoledne jsme měli vznešený cíl jít na procházku (k soutoku, znám zkratku, muhehehe), jenže čekali jsme na příjezd Barbie, Pomlčky a Degenky, které ho přislíbily odpoledne, ale konal se až večer, tudíž jsme den strávili hraním karet, kostek, pexesa se Simpsonovými (je to teda pěkně těžký pexeso), šipek a kulečníku. A otvíráním lahváčů. Holky večer přijely (se zpožděním, protože po telefonu jim nějaký debil poradil, že mají jet proti proudu řeky, a až když po půl hodině stále nepřijížeděly, došlo mu, že je to vlastně po proudu, nevíte, kdo to asi byl?), grilovaly, pojmenovaly Kršku, ráno mi Pomlčka udělala míchaná vyjíčka, odjely a u odpakového koše po sobě zanechaly tři prázdné flašky od ginu. Kde jsou ty doby, kdy jsme v prváku u Degenky na chalupě nalívaly krabicáka do panáků.
Onen den Tolstolobik dostal chuť na smažáka, a proto od rána navrhoval, že si zajedeme do blízké vesnice do hospody. A kde je hospoda, je i točené pivo, a proto jsem si prozíravě k těm míchaným vajíčkům otevřela lahváče, aby po mně nikdo nechtěl řídit, stejný nápad měl i Tolstolobik a Adléta, a jelikož Socka nemá řidičák, schytala to Kačátka. Pravda, je to pět kilometrů, mohli jsme jít pěšky, ale bylo mokro! Do hospody jsem s sebou nesli tajemnou puntíkatou tašku, ve které se ukrývaly prázdné pet lahve. Při našem odchodu už prázdné nebyly. Krátce na to znova ano.
Třetí den jsme i nadále plánovali výlet. Pršelo. Třetí den jsme se také rozhodli, že zůstaneme i na den čtvrtý. Den čtvrtý, kdy jsem se zřejmě teprve pořádně detoxikovala ze dne prvního, jsem si odpoledne náležitě užila, že jsem se pak šipkami trefovala všude mimo terč (ovšem Kačátku, která ty šipky do zdi rovnou zapichovala, jsem nepřekonala), a pak už jsem jen střízlivěla, abych mohla ráno řídit. Což nakonec bylo zbytečné, protože co jsem ztratila na promilích, jsem nabrala na probdělé noci. Byť jsme do postele (tři na velké letiště, dva na pec) uléhali už po druhé hodině, stejně jako každou noc nás Socka minimálně další hodinu usnout nenechala, protože s pokročilou hodinu se frekvence jejích dadaistických vět zvyšuje, tudíž jestliže průměrná žena řekne denně patnáct tisíc slov, Socka za těch pár hodin zvládne dvakrát tolik. Kolem půl třetí jsme se shodli, že slyšíme zvuky. Které bychom slyšet neměli. Jako kdyby někdo něco dělal nahoře. Nahoře, kde prokazatelně nikdo být neměl. Nakonec jsme se shodli, že to nahoře bouchá okenice. Což mě uklidnilo do chvíle, než jsem si uvědomila, že nahoře žádné okenice nejsou. Haha, hlavně, že jsem předtím chtěla, aby mi Tolstolobik převyprávěl obsah 3:15 zemřeš. Nicméně jsme si vsugerovali, že to jistě má nějaké logické vysvětlení, na které přijdeme třeba zítra ráno, a začali usínat. Což i docela šlo do chvíle, kdy nás Socka proudila s tím, že venku se rozsvítilo. Fakt. Následně zase zhaslo. Před očima mi proběhl Hannibal a představila jsem si, že psychopat v chalupě měl určitě v plánu, zatímco bychom v klidu spali, jednoho z nás vzít a za střeva pověsit z horního patra, aby na přeživší zbytek ráno čekalo hezké překvapení. Chtěl proto vypnout fotobuňku v chodbě, aby ho světlo neprozradilo, jenže zmáčkl špatný a vypínač a rozsvítil světlo venku. Já, Socka a Tolstolobik, ozbrojeni nožem, sekyrou a pohrabáčem, jsme se tedy vydali na průzkum chaty. Bez pozitivního výsledku jsme prošli každou místnost kromě sklepa, který jsme pro jistotu zamkli, takže jestli tam fakt někdo byl, příště tam najdeme jeho zapáchající tělo, protože ty dveře jsou poměrně bytelný a navíc se otevírají dovnitř. Tolstolobik se světlo pokoušel odůvodnit fotobuňkou a zajícem. Ovšem žádná z holek si nevzpomínala, že by se tam, když chodily na cigáro, kdy rozsvítilo světlo. Tolstolobik se mě tedy snažil převědčit, že je fotobuňka namířená jinam a že prostě zajíc. Ačkoliv už jsem byla pevně přesvědčená o Hannibalovi ve sklepě, šla jsem spát, což se mi podařilo až v pět ráno a v osm jsme vstávali. Druhý den jsem jak blbá běhala před chatou, abych zjistila, kde se fotobuňka rozsvicí. Byla vypnutá. Ale hlavně, že jsem ještě minulé léto uvažovala, že bych na chalupě zůstala na pár dní sama.
A pokud to nebyl ten Hannibal, byly to Bílé postavy. Minulý rok se Adléta bála chodit sama na záchod, protože měla utkvělou představu, že chatu obklíčili psí vojáci (a to si ani nic nešlehla), což je jakýsi pošahaný film. Letos jsem se po grilování chystala vyhodit kosti za kadibudku. Patnáct metrů přede mnou jsem zaregistrovala pohyb a pak zřetelně viděla bílý flek! (Tak zřetelně, jak to jen bez brýlí jde.) Dobrou minutu jsem stála na místě, koukala na něj a přemýšlela, jestli mám jít dál. Nakonec jsem si řekla, že nebudu praštěná jako Adléta a poběhla pět metrů mrskla talířem, že kosti lítaly všude kolem, a utíkala (to už fakt jako utíkala) dovnitř. O dvě hodiny později mi Socka s Adlétou sdělily, že na cigáru mezi dvěma stromy viděly bílou postavu. Tu poslední noc se nikomu nechtělo vstát a jít zhasnout světlo nad pecí. Někdo velmi vtipně poznamenal, že řekneme Bílé postavě. A o hodinu později... Cha! A teď mi to vymluvte!

Nicméně druhý den jsme tedy živí odjeli (Hannibal se nehlásil, že by chtěl pustit ze sklepa a Bílé postavy se objevují jen od půlnoci do svítání), já na schodech k peci zapomněla osmdesát stránek před koncem knížku, takže jsem teď začala číst tu půjčenou od Margarety a měla bych ji přečíst, než se vrátí z dovolené a sejdeme se, aby předala Socce kalhoty, které si zapomněla u ní na chalupě, abych jí ji vrátila společně s ostatními, s jednou výjimkou, která se mi totiž moc hodí, a přemýšlím, jestli si ji za těch 179,- sehnat, nebo okopírovat, nebo získat přisvojovacím hospodářstvím (= něco si půjčím a už si to nechám) a doufat, že Margareta zapomene, komu ji půjčila.

Takže tady máte asi tak... deset procent toho, co se tam dělo. A pokud vám připadá, že jsme tam nedělala nic jiného než hráli inteligenčně nenáročné hry a chlastali, tak jsme určitě dělali i něco jiného, jenom si zrovna nemůžu vzpomenout!

Jinak tedy na přání ještě musím podotknout, že minulou sobotu jsem se náhodou potkala s guano na nádraží, protože ona také chtěla jít na koncert, který by byl úžasný, kdy nezačal o víc jak hodinu později, nebyla zima a vedle nás netancovala dvě blonďatá děvčata, která své pohyby (ano, závidím, že někdo umí zkoordinovat pohyb rukou, nohou, hlavy i trupu) prokládala chytrými řečmi typu: "No, já si myslim, že je to dobře, když už jako nepřemejšlíš, co děláš, jenom cejtíš ten rytmus a necháš tělo, aby tančilo samo."
Poté jsme chtěly stylově zamířit do Cuba Libre, ale bylo plno, a tak jsme zalezly do nejbližší hospody, kde neměli nic teplýho pití, protože právě doplňovali zásoby (?), a tak jsem si dala hnusnou kolu s rumem, protože na pivo mi byla zima, a guano slečna přinesla džus s vodkou, ačkoliv objednávka zcela prokazatelně zněla zvlášť. Na jedné straně vedle nás seděl páreček, kde samečkovi velmi zřetelně šlo o to, aby dnes v noci dostal samičku do svého doupěte, ale dva kamarádi samičky, kteří si k nim přisedli, mu to kazili. Na druhé straně zase seděl páreček, kde samičce velmi zřetelně šlo o to, aby ji sameček vodil na večeře, do kina, požádal ji o ruku a oplodnil. Používala u toho slova jako "sexy, oduševnělý a inteligentní" a guano se jim smála.
Poté jsme šly pěšky domu, cestou jako obvykle pomlouvaly ostatní bloggery a v jednu jsme nechutně střízlivá dorazila domů. Když jsme procházely zahradou, na které bylo jedno jediné hovno od našeho devadesátikilového psa, hádejte, kdo do něj šlápnul. A to tak, že jsem od toho měla celou pravou botu i levou nohavici. Když mi tedy guano předávala dar s úžasným věnováním, kde bylo něco o pohledných čtyřicátnících, muselo se to obejít bez mých kalhot. Mimochodem, dar to byl takový, že pokud jste si mysleli, že místní dohady o tom, jestli sex s koněm (který mi sem z googlu přitáhne v průměru o tři lidi denně víc) měla Marie Terezie nebo Kateřina Veliká, je už vrchol nevkusu, tak jste se spletli. Muhehehe.


P.S.: Socka se včera vdávala. Určitě o tom blogne! (Nebo tohle ji přinejmenším donutí.)