Osahávat halapartnu.

Bod zlomu se blíží.
Tak teda. Ano, nebloguji, neboť (právě se mi dvakrát za sebou podařilo napsat neboď) se mi nedostává času, neboť (teď už napoprvé) pracuju. Teda pracuju... jak se to vezme. V porovnání s mou bývalou prací (to měl být odkaz, ale nemůžu to najít) to vlastně ani není práce a v porovnání mou bývalou prací (tady měl být další odkaz) za to taky dostávám plat, kterého si pak na účtu i všimnu. Každý den kromě pondělí ráno vstanu o půl sedmý (až se rodiče vrátí z dovolené a já se nebudu muset starat o dva psy, nevylezu z postele dřív než v sedm), dojedu pod Horu a vyškrábu se na Horu na Hrad. Tam z úklidovky (kterou nám několikrát denně turisti otevřou, protože jsou zvědaví, co tam je, a když tam najdou pouze smetáky, tak nám zabouchnou dveře, které pak páčíme lžičkou) vytáhnu hadr a iron a vyleštím vy(?)tríny od sklepení s archeologickými vykopávkami po věž s fotografem Pírkem (který je vždycky ošmataný nejvíc). Jakkoliv se tato činnost může zdát nudná, je to většinou ta zábavnější část, neboť mě zřejmě nikdy nepřestane fascinovat, kde všude a v jakém množstvím jsou lidé ochotni a schopni zanechávat svoje otisky a dětičky otiskávat své dlaničky. A včera jsem v mučírně našla na skle otisk dětské nohy.
Poté se s Kolegyní posadíme buď ke stolu v Hradě (kde je až do tří hodin, kdy se nám svíťák začne opírat do okna, tak o deset stupňů míň než venku), anebo na lavičku před Hrad a podle počtu návštěvníků buď občas utrneme lístek, občas lidem vysvětlíme, že prohlídka Hradu opravdu není zdarma a lístky se kupují dole v kase, povídáme si, hrajeme karty a čteme si, anebo častěji utrneme lístek, častěji lidem vysvětlíme, že prohlídka Hradu opravdu není zdarma a lístky se kupují dole v kase, povídáme si, hrajeme karty, čteme si a jedna z nás jednou za hodinu udělá výklad o historii Hradu, který pokaždé zajímá asi tak tři lidi (podle velikosti skupiny). Občas se vysílačkou ozve, že jedna z nás má doběhnou do rytířáku/zbrojnice/věže(!), protože někdo tam fotí, ačkoliv cedule se zákazem focení je u kasy, před Hradem a ještě jim to zvlášť říkáme při kontrole vstupenek, případně provádí jiné nekalosti, například sahá, kam nemá (hláškou "V rytířáku osahává halapartnu" nás počastoval sám Kastelán, jinak to tak vtipné není).
S tím čtením je to ovšem mírně problematické, protože Kolegyně by si radši povídala a já bych si zase radši četla. Ne že bych si s Kolegyní neměla co říct, ale já opravdu neumím mluvit osm hodin v kuse.
V pět se zavírá pokladna, o půl šesté hrad, proto milujeme lidi, co si za dvě pět koupí lístek a za jedna pět dorazí do Hradu a jsou v něm opravdu až do nejposlednější minuty, abychom tu otevírací dobu jó dodrželi. Já vím, že si ti lidi zaplatili, ale my chceme jít taky domů.
Na závěr vyběhnu (jako fakt vyběhnu, ne vyjdu, protože domů chceme všichni, takže musím být rychlá, takže opravdu nevím, proč si na tuhle práci vybrali mě) sto třicet čtyři schodů do věže, abych zkontrolovala případnou přítomnost mrtvol či živol, což mě vyčerpá natolik, že ačkoliv jinak celý den nic nedělám, tak domů dorazím unavená. Můj velký pracovní úspěch bude, až jednou dole pod Horou nasednu do auta a při sešlápnutí spojky se mi nebude klepat noha. Jinak to ale dělám s radostí dál, protože vždycky zavřu oči a myslím na Ang... na svůj zadek a stehna.
Samozřejmě také denně zažívám spoustu zaznamenáníhodných zážitků – například nám už tři dny ve věži chcípá holub a dneska se po ceste k nějakým lidem připojilo černé kotě, které jsme hlídaly a pokoušely se neúspěšně identifikovat jeho pohlaví. Pocítila jsem touhu si ho nechat, když po mně lezlo a strčilo mi tlapku do podprseknky (je to chlap a dost nenáročnej, teda), nicméně lidé si ho pak odnesli.
A bla bla.

Jinak ano, narozeniny jsem taky měla. Ano, už nejsem náctka a mám třicítku na krku, tak se z toho neposerte, no! Opět mi přicházely velmi vtipné sms od (řádově o několik měsíců) mladších kamarádů, ale vedle toho, že mě upozorňovali kupříkladu na zhoršení motorických schopností (což – jak poznamenala Sancha – nebude v mém případě příliš markantní ztráta), mi také začali doporučovat koupi krému proti vráskám, masti na klouby, popřípadě francouzských holí.
Narozeniny budu slavit až v srpnu a Kastelán mi k nim dal zmrzlinu. Což mi připomíná, že když si všimnul on, tak si jdu sepisovat seznam lidí, co zapomněli, a pomstím se! I když jinak teda samozřejmě vůbec nechci, aby někdo věděl, kolik mi je!

A teď sdělení nejdůležitější. Zeptejte se Mathildy.
Vychází poslední díl Knihy knih (jasně, Nejnovější zákon). Nezapomeňte připojit něco o fuj fuj komerci a knížkách pro děti. Nicméně, pokud se všechno bude podobat scénáři z prázdnin dva roky zpátky, tak nás tu teď nějaký čas neuvidíte. Minulý rok nás to paralyzovalo na víc než měsíc. Teď si sice totální vypovězění všech ostatních funkcí, které neslouží k otáčení stránek, vyhledávání neexistujících slov ve slovníku a ťukání do klávesnice, abychom své zaručeně trefné teorie sdělily ostatním, podobně postiženým, nemůžeme dovolit, ale... nebudeme mít asi chuť, no. A mimojiné si taky v příštích dnech nebudeme stříhat a lakovat nehty, mýt hlavu (mýt celkově se budeme jenom proto, že je horko), holit si nohy ani cokoliv jiného a sem tam se zapomeneme najíst.

Takže někdy v srpnu.
Nashledanou v postpotterovských časech!
(Chápete, že svět už nebude jako dřív, že jo?! Je to něco jako když se rozpadli Beatles! (Dobře, já nevím, proč mě napadlo zrovna tohle, ale znělo to efektně.))