Vaši vsupenku, prosím!

Rizikové povolání.
Vedle horníků, policajtů, hasičů a učitelů by jako rizikové povolání mělo být označeno i jakékoliv, kde je člověk denně konfrontován s lidskou blbostí. Takže vlastně každé, ale ty, ve kterých je ta blbost monotónní, zvlášť.
Takže ano, měla bych dostávat příplatek!
Protože... těm lidem je jedno, že od pokladny do hradu mají dvě cedule s překrtnutým foťákem a nezřídka jim také my osobně sdělujeme, že v hradě se nesmí fotit. Stejně za nimi do toho prvního patra musíme běhat! Což je doprovázeno jejich udivenými ksichty, jak jsme sakra přišly na to, že tam fotí... Přitom by si stačilo přečíst dvě cedule s upozorněním, že hrad je střežen kamerovým systémem, které jsou umístěné v rozmezí deseti metrů.

Ve druhé fázi, kdy jsou lidé napočtvté a teď už jako dovopravdy seznámeni s faktem, že v hradě se nefotí, případně jen za příplatek, často následuje reakce: "A proč?" případně něco na způsob pána, který mě rozhodně odrovnal: "Já vim, že chcete peníze, ale co by se stalo, kdyby tam někdo něco vyfotil? Ten hrad by se zbořil?"
Ad 1: Vy znáte nějaký hrad nebo zámek, kam si můžete přijít a normálně fotit? (Za předpokladu, že ten hrad netvoří tři polorozbořené stěny.)
Ad 2: Když v obchodě ukradnu jeden rohlík, taky to nikomu neublíží, že?
Nehledě na to, že to pak jsme my, komu z kasy vysílačkou volají, že někde se fotí, a my pak běžíme nahoru po točitých schodech, samozřejmě po užší části, protože tam jsou lidi, a jednou se zcela jistě zabijeme!

Vysíráci (chvilka etymologie: odvozeno od slova vysíračka=vysílačka) se samozřejmě najdou i v ohledech jiných. Třeba ti, co se diví, že za vstup do hradu se platí. Proč by se mělo platit, že ano, Hrad se přece opravuje a udržuje z drobných, které návštěvníci hází do sklepa, a my tam pracujeme za kastelánův milý úsměv. A čtyřicet korun je za zrekonstruovaný hrad s expozicemi taky nepřiměřeně vysoká cena. Že ano. Obzvlášť, když tohle jinde chtějí za ty tři stěny. A když se mezi ně vydrápete, tak tam najdete počítač, který vám za padesát korun dovolí přečíst si něco o historii.
Už jsme se mimojiné dozvěděly, že "To je na vstupenku, jo? Tak to ať si hrad trhne nohou!" nebo "A za co jako vstupný?"
Další z mnoha vysíráků a vysíraček byla jedna velmi chytrá blondýna. Za dvě minuty deset se přišla zeptat, jestli "to teda jako mají s výkladem, nebo co" (s výkladem to teda jako nemají, výklad je, když se trefí do času, kdy má proběhnout a sejde se aspoň pět lidí, nebo co. Jinak se výklad teda jako za pět korun objednává, nebo co.) Když jsem jí sdělily, že v deset hodin, poznamenala, že "každýmu jdou teda hodinky jinak." Po výkladu Kolegyně, ve kterém mimojiné hovořila i o tom, že "na páté bráně si můžete všimnout erbovní pověsti o uhlíři Vojtěchovi, zakladateli rodu Pernštejnů, jak vede před českého panovníka zkroceného zuba, a proto také Pernštejnové mají ve znaku černou zubří hlavu ve zlatém poli," se ta krasavice inteligentní zeptala, jestli byl zubr prvním znakem rodu Pernštejnů.
Když už jsme u zubra. Máme ho na klepadle, máme ho nad branou, máme ho na mostě... a lidi mu furt říkaj kráva, bejk, vůl nebo bizon. A dneska se mi o něm zdálo. Honil mě. Vlastně mě teda honil bejk, ale já jsem prostě věděla, že ve skutečnosti je to ten pernštejnskej zubr!
Jelikož na zubra, který je vlastně kráva, že ano, taky koukám osm hodin denně, tak
galahad může potvrdit, že včera, potom co Hrad kvůli řemeslným trhům navštívilo asi čtyřikrát víc lidí než obvykle, jsem na návštěvníky začala bučet. Konkrétně na ty, co neodpověděli na pozdrav.

Vedle toho, že bučím, dělám i jiné vtipné věci. Například se přeříkávám. Ačkoliv říct "na nádraží" místo "na nádvoří", nebo "Bílá hora" místo "Naše Hora" je dobrý, tak doposud nic nepřekonalo mé: "A v prvním patře můžete navštívit zbrojovku." Máme tam moc pěknou zbrojnici, fakt.
Pokudivu se mi ještě nestalo, aby mi něco z výše uvedeného zabránilo pokračovat ve výkladu, protože by mě skolil záchvat smíchu. Ale o důstojnost mě málem připravilo asi tříleté dítě, kter é si za mnou vylezlo (co, musíme být na vyvýšeném místě – zaprvé, aby na nás bylo vidět, a zadruhé, abychom demonstrovaly, kdo je tady hradí paní!) a začalo kolem mě dokolečka běhat. Při desátém kolečku jem to nevydržela a začala se smát a rodiče ho sundali.

Jo, ještě jsem u zubra zapomněla tematicky navázat na medvědy. Lidi je hledají v našem hradním příkopě, ale tam je občas maximálně tak údržbář. Evidentně si to pletou s Náchodem. Nicméně od zítřka začínáme s Kolegyní čárkovat, kolik lidí se bude ptát po medvědech.

Jinak svou práci miluju! Třeba když mi po výkladu tleskají. Nebo když se mě někdo na něco zeptá a já znám odpověď. Nebo když někomu něco tvrt hodiny vysvětluju a můžu se tvářit zasvěceně. A Kolegyně se mě pak zeptá: "On tě balil?"

A zejtra zas do práce.