Někdo má a někdo nemá

Vstupenku, kurva!
Od té doby, co jsem psala naposledy, se vůbec nic nezměnilo – procento analfabetismu v Čechách je stále stejně vysoké (asi 90%) a vztahuje se i na piktogramy, takže turisti i nadále fotí, protože cestou minou pouze dvě cedule s přeškrtnutým foťákem a v rozmezí deseti metrů pouze dvě upozornění, že objekt je střežen kamerovým systémem, tudíž jsou i nadále velmi udiveni, že víme, že fotí. Také si nepřestávají myslet, že když na Hrad platí z daní, nemusí si už kupovat vstupenku (což byl argument pána, na kterém bylo od pohledu poznat, že zrovna on se na těch daních moc nepředá) a ptát se, kde tu vstupenku mají koupit, je samozřejmostí, protože cedule s nápisem "pokladna" má jenom asi metr a je velmi špatně viditelná, protože je situována hned u vchodu. A i nadále se dle snížené ceny uvedené na vstupence česká populace z jedné poloviny skládá z invalidních důchodců a z druhé ze studujících rodičů. To vše ještě doplněno o dotaz "A co v tom hradě je?", případně o pobídnutí "Tak nám aspoň řekněte něco k historii" od těch, co právě zjistili, že do hradu by si museli koupit vstupenku, nenechavce, kteří se nám prostě musí podívat do úklidovky na košťata a následně ji zabouchnout, ačkoliv jsem tam připevnila viditelnou ceduli "Nezabouchávat!!!", a velmi vtipné návštěvníky, kteří předstírají, že vstupenku nemají, což je obzvlášť vtipné, když to za ten den vidíte už potřicáté, zcela ospravedlňuje mé pracovní krédo "Lidi jsou idioti a turisti ti největší, a proto se k nim tak musíme chovat." Což jsme s Kolegyní dovedly k dokonalosti, takže od jistého dne, kdy jsme v průměru z každého druhého schodu seškrabávaly rozšlapanou žvejkačku, jim i říkáme, aby ji před hradem vyplivli do koše, aby je to náhodou nelákalo vyplivnout na podlahu, jako to evidentně dělají doma. Šikana největší. Ovšem ne že by to pomáhalo. Něco se od minulého spotu přece jenom změnilo – ti lidi jsou drzejší! Anebo upadá má autoritativní aura.
Že chlap na moje upozornění, že v hradu se nesmí fotit, reaguje slovy "já ten foťák schovám" a následne před mými zraky tak učiní, načež o deset metrů dál, v rytířském sále před zraky kamery foťák vytáhne a začne fotit, to ve mně žádné pohnutí nevyvolává. Ovšem už trochu hůř se mi akceptuje, když chlap, který zřetelně slyší, jak po jiném chlapovi chci lístek, mě drze obejde a pokračuje do hradu. To samé ženská, která nereaguje na mou opakovanou výzvu k prokázání vlastnictví vstupenky a směle letí do hradu, mavájíc na své příbuzné stojící opodál. Ne že by mi předtím něco řekli, že ano. Zřejmě budu muset přibrat asi padesát kilo, abych zaplnila celý prostor brány a skutečně mě nemohl nikdo obejít. I když podle mě by to jednoduše vyřešilo, kdybych si mohla z rytířáku půjčit tu halapartnu, o kterou už asi od třetího pracovního dne žádám. Dyť já bych si to po sobě uklidila!
Abyste si ale nemysleli, že naše práce je jednotvárná – vedle toho, že chytáme fotografy, bezlístkáče (poznám bezlístkáče na dvacet metrů, ale na Kolegyni, která je pozná už na padesát, ještě nemám), odpovídáme na blbé dotazy, jako třeba jestli ten vodojem pod kopcem je bunkr, a sem tam si frkneme nějaký ten výklad k historii, nám práci občas zpestří Vysírák, se kterým si s chutí vyměníme názory. Tři nejhorší druhy Vysíráků jsou Cyklouši, Matky a Svatebčané.
Cyklouši: Jejich vysíravost budu demonstrovat na jednom příkladu za všechny. Přijel obyčený cyklouš (a bezlístkáč jednom), muž, cca 50 let, 180 cm, 80 kg a kolo přitáhl až ke vstupu do hradu. Cyklouši si mají kola nechávat v předhradí. Dožadoval se, abychom mu kolo, zatímco bude v hradě, pohlídaly, což jsme odmítly a vysvětlily mu, že kromě toho, že od toho tam nejsme, tak kdyby si u nás každý nechal kolo a kočár "na hlídání", za chvíli do toho hradu přes kola a kočáry ani neprolezou , nehledě na to, že kolo opřený o erb Pernštejnů fakt vypadá blbě. Pán nám vysvětlil, že každá slušná památka má obstaráno hlídání. Na což jsem mu odpověděla, že památka soukromá a památka, která má třeba takové státní dotace, že pokryjí i něco víc než roční spotřebu ironu na vitríny, zřejmě ano. Cyklouš nám začal vyprávět, že v soukromých lázních na Slovensku mu koleško pohlídali. Aby prozřel a spatřil rozdíl mezi soukromými lázněmi a státním hradem, toho jsme nedocílily, pouze jsme ho rozlítily, že začal vykřikovat, že to vůbec není o penězích a hledáme důvody, proč to nejde, místo toho, abychom hledaly cestu, jak to udělat. A tuto cestu nám samozřejmě osvětlil – tak abyste věděli, my tam přece vůbec nemusíme sedět dvě, protože přece vůbec není potřeba, aby tam jedna kontrolovala lístky, zatímco druhá honí po hradě kreténskýho fotografa, má výklad, anebo si dojde na záchod (přežitek, pořiďte nám plíny!). Místo toho má hlídat kola. A řešení druhé: ten chlap v pokladně je tam vlastně zbytečně, má ji zamknout a jít hlídat kola a do pokladny se vrátit, jdyž uvidí, že jdou lidi. My tam totiž máme maximálně tak deset lidí denně, víte. Jelikož "ten chlap v pokladně" byl zrovna kastelán, doporučila jsem cykloušovi, ať mu jde poradit. Cyklouš samozřejmě nešel, protože když si tam někdo na někoho otvírá hubu, tak na nás, nikoliv na výše postavené.
Jako já chápu, že se o to kolo bojí a nemám právo vymlouvat jim, že na Horu se většinou moc zlodějů se štípačkami, aby jim zrušili zámky, nešplhá... ale to by si pak na kole nemohli dojet ani do hospody.

Svatebčani: Každý víkend se na našem Hradě koná svatba. Nebo pět. Je to taková menší apokalypsa. Tedy předně, svatebčané si myslí, že když si za usmrkaných dva a půl tisíce pronajali sál, pronajali si i celý hrad. V ještě horším případě se domnívají, když si něco pronajali, můžou si to i zničit. Stručně řečeno, většina z nich se chová jako hovado. Aneb buranství svátečním šatem nezakryješ.
Když budoucí manželé chodí škemrat, aby si mohli sál pronajmout, naslibují slušné chování, dodržování návštěvního řádu a ano, samozřejmě, že do hodiny to stihneme, když začíná další svatba... Občas se jim podaří dodržet to poslední. Případně jediní, kdo dodržují ten zbytek, jsou oni dva, nikoliv už jejich hosté. Zbytečné říkat, že pro svatebčany platí stejná pravidla jako pro obyčejné návštěvníky. A věnovat byť jen jediný pohled ceduli? Ještě méně pravděpodobné než u zbytku našeho analfabetického národa.
Inu, skoromanželé si tedy s Kastelánem prohlédnou sál a podepíší smlouvu. Zbytek práce uděláme já a Kolegyně. Tedy připravíme a uklidíme rytířský sál, hlídáme, aby svatebčané nelezli, kam nemají, aby turisti nelezli, kam nemají, to jest do rytířáku, případně, zatímco svatebčané zaberou celé nádvoří a před branou se tvoří fronta návštěvníků, zařídíme, aby návštěvníci počkali a nešlapali nevěstám po šatičkách. A v případě, že si svatebčané vzpomenou se zbytky svatebních koláčků, dostane je... kastelán. Ne že by mi tohle svatební pečivo tak chutnalo, ale je to krásný příklad typické ironie, protože na nás se svatebčani akorát tak blbě koukaj, co jako oplendujeme na jejich svatbě a ještě jim kupříkladu zakazujeme házet rýži jinde než venku (nejradši bych to házení vůbec dovolila jenom těm, co budou vědět, proč se to hází... prej pro štěstí... to zase stoupne porodnost!)
Když vidím některé ksichty, mám občas chuť si tam sednout, dát nohy na stůl a nechat tak deset turistů, ať si během obřadu prohlédne rytířský sál, nevymést pavučiny, ať je nevěsta vymete vlečkou a neutřít ze židlí prach, ať ho dámičky utřou svými navoněnými prdelkami.

Matky: Zjistila jsem, že vlastně nemám nic proti dětem, jako spíš proti jejich rodičům. Konkrétně proti typu "Já jsem matka a kdo je víc." Já chápu, že neuhlídají, aby jejich poklady neošmatávaly vitríny (nejlépe celou plochou dlaně) (ovšem jak se na vytrínu v mučírně dostal otisk dětské nohy, to je mi záhadou doteď). Taky považuju za pochopitlené, že dítě občas začne brečet a shodou okolností zrovna během mého výkladu – v tomhle případě považuju za stejně pochopitelné, že někdo si s tím dítětem odejde dál, ne že zůstane se řvoucím děckem stát, takže neslyší rodiče, neslyší ani nikdo jiný a já jsem nasraná. Taky rozumím tomu, že dítě řve, protože má hlad nebo žízeň. V případě prvním mi nevadí ani to kojení ve vchodu do útrpného práva, ale mám dojem, že dítě lze nakrmit i bez toho, že ve věži zůstane dvacet obalů od sušenek. V případě druhém je z hlediska výše zmíněného procenta analfabetů v Čechách jasné, že rodiče si nevšimnou, že svým dětem nemají dávat do ručiček otevřené flašky. Takže si tak sedím venku na lavičce, do brány přijde chlapeček s otevřenou flaškou, chce si vyzkoušet klepadlo, a jak se natahuje výs a výš, otevřená láhev se obrací dnem vzhůru a já už jenom zoufale sleduju, jak se na podlahu lije šťáva. Na podlahu, na které zanechává fleky i obyčejná voda. (Z čeho to sakra stavěli?!) Čemu rozumím také, ale hodlám proti tomu bojovat do poslední kapky moči, to je venčení dětí před hradem. Víte, my tam celý den sedíme a taky jíme a jak je známo, tak moč většinou smrdí. Někdy hodně. A dlouho. A opakuji, my tam celý den sedíme a někdy taky jíme. A záchody máme.
Nic z toho ale nemá na takovou Matku s Kočárem (ano, je totiž kočár a Kočár!) Po vzoru Cykloušů Matky typu "Já jsem matka a kdo je víc" vyžadují – když už přece sedíme venku – hlídání svých Kočárů, což ze stejných důvodů, z jakých nehlídáme kola, odmítáme, protože všechny ostatní Matky typu "Já jsem matka a ostatní se z toho nemusí posrat" si kočáry parkují vevnitř na nádvoří. Ano, i v tomto případě chápu, že mají o kočár strach, a bylo by ideální, kdybychom do hradu zabudovali výtah a všechny původní podlahy nebo ty pocházející z rekonstrukce z 20. let minulého století nahradili linem, aby byl hrad přístupný kočárkům, bohužel i dnes musí každá Matka předpokládat, že hrady prostě obvykle stojí na kopci a obsahují schody.
Nejtragičtější je případ Matky, která byla zároveň i Svatebčankou a zároveň i blbkou. Již od brány slyším hlas Kolegyně, jak upozorňuje, ať si Matka Blbka zaparkuje kočárek na nádvoří, a samozřejmě i následnou odpověď Matky Blbky: "CO?! Tam jako nesmim s kočárem? No to si snad děláte srandu?! To jsem sem nemusela jezdit!" Nemusela, no – protože, opakuji: hrad, taková ta věc, jež se odnepaměti staví na kopcích, jsou v ní schody a také nezřídka bývá označovaná jako historická památka. Mezitím tu samou věc vysvětluji Otci, který se přišel otázat, zda se od doby, co je s kočárem do rytířáku nepustil sám Kastelán, něco změnilo, a v prostoru registruji Matku Blbku řvoucí na každého, kdo je i není ochoten poslouchat, jaká nehoráznost se jí děje. Po chvíli relativního klidu zaslechnu, jak Matka Blbka prohlašuje: "Tak tam nakonec můžeme!" Jdu se tedy otázat Kolegyně, zda jim to ona či Kolega Metroušek dovolili. Po záporné odpovědi je pozdě na něco jiného než na tichý vztek: Čůza Matrikářka. Ta samá, která se už minule domnívala, že my jsme tam zřejmě pro její pohodlí, a proto mezi jednotlivými svatbami blahosklonně pouštěla do rytířského sálu návštěvníky, pro které je během svateb sál k dispozici pouze k nahlédnutí. Jistě, ona tam potom neuklízí, že.
Během obřadu Matka Blbka vylezla ze sálu a jala se staršímu dítěti rozdělávat balíček piškotů v čokoládě, z nichž mu jich několik vrazila do pracky (podotýkám, že dítěti byly tak čtyři, to už by mohlo vydržet čtvrt hodiny sedět na prdeli a mlčet, ne?) Já jsem po Matce Blbce chtěla skočit a zdeformovat ji lebku mezi mřížemi od hladomorny (cedule, analfabetismus, bez komentáře), ale asertivnější Kolegyně mě se slovy: "To snad nemyslíte vážně, že tam bude jíst?" předběhla. Matka Blbka svou inteligenci nezapřela: "Ale my sedíme úplně vzadu!" ?!?!?!?!?!? Nám je jedno, že mlaskající dítě na svatbě je neestetické, nám jde především o čokoládu rozpatlanou na stěnách a na obrazech! Potom, co se za Matkou Blbkou opět zavřely dveře, veškeré zbytky asertivity ztratila i Kolegyně. Na Matku Blbku jsem si počíhala, až bude s kočárem (ve kterém její poklad ani nebyl) vycházet ze sálu, a abycho dokázala, že debily z nás teda dělat nebude, jsem na ni uhodila, kdo že jí to nakonec dovolil, ač jsem věděla, že Čůza Matrikářka. Velmi důrazně jsem poté dala najevo, že si nejsem vědoma toho, že matrikáři by byli správci hradu. Na Čůzu se bude posílat v pořadí již druhá stížnost. Hehe. Doufám, že ji tam potkám ještě v září, abych jí mohla vysvětlit, že ona tam je od toho, aby oddávala, a my se jí taky nesereme do práce.
Jinak Matka Blbka začala vykřikovat cosi o tom, jestli jsme v Evropské Unii nebo v Rusku. Tak vedle toho, že kdejaký Rusák se v tom hradě chová líp než ona, tak jsme právě v té EU, a ona se nedožaduje vstupu s kočárem někam do drogerie, ale do objektu z 15. století, o které se každý vyspělý stát snaží starat, že ano. Zajímalo by mě, kdyby se brali v kostele nebo na radnici, jestli by tam taky lezla s kočárem.
Jinak jsem poté vzadu v rytířáku našla drobky z piškotů. Matka Blbka už bohužel byla moc daleko na to, abych po ní hodila lopatku a smetáček.

A ještě poslední skupina Vysíráků, ale jen tak mimo soutěž. V podstatě devět hodin denně používám záchody, které používají i návštěvníci, respektive návštěvnice... Já opravdu nechápu, proč se říká, že co se záchodové hygieny týče, jsou větší prasata chlapi. Někdy se stane, že hradem projde šest set lidí, počítejme tedy, že půlka z toho jsou ženský, a záchody se i po zavření hradu stále dají pužívat. Jindy stačí dvě hodiny po otevření a je to na blití. Podívejte se, já přece chápu, že někdo občas počůrá prkýnko. Ale tak snad sakra vezmu toaleťák a utřu si to po sobě, ne? Vsadím se, že většina ženských, co tam po sobě nechcá pochcanej záchod, protože "ona už ho přece používat nebude, co na tom, že někdo tam chodí celý den", se doma může posrat, když na prknýnku najde manželův chlup.

Jinak pokud se do mě některá Matka typu "Já jsem matka a kdo je víc" chce pustit, nechť tak učiní co nejrychleji, neb zítra odjíždím, ačkoliv už teď jsem z toho nasraná a uvažuju, jestli něco takového mám vůbec dělat. Když do háje chcete říct "Ne", tak neříkejte "Uvidíme" a už vůbec mi to nevzkazujte přes někoho jiného. Včera mě tento fakt uvedl do takového stavu, že jsem nebyla schopna tenhle článek dokončit, neboť jsem chtěla , aby byl vtipný, ale náladu jsem měla akorát tak na to, abych odjela na Hrad, zabouchla se do úklidovky, nechala se najít až příští sezónu a moje kosti pak vystavit ve sklepení s dalšími archeologickými vykopávkami. Dneska už mám chuť pouze na zabouchnutí do té úklidovky.