**bez titulku**

Už podle toho, jak zaklepala na dveře, jsme s babičkou poznaly, že nám přišla říct, že umřela.

Když předtím chodila, aby nám řekla, že ji ještě neprobudili, nebo že otok na mozku se nezmenšil, klepala jinak. Možná silněji.

Když pak ale mluvila o tom, že její dcera umřela, hlas se jí ani jednou nezlomil. Představila jsem si, kolikrát to ještě bude muset zopakovat, a styděla jsem se, že já mám strach jen z toho, že to budu muset říct tátovi. Na to jsem v duchu myslela a hledala výmluvy, proč bych to nemohla udělat, třeba proto, že táta najednou nebude doma, mineme se a pak půjde za babičkou a řekne mu to ona. Ale jenom do chvíle, kdy mě požádala, abych to doma řekla já, hlavně tátovi, když si se svou sestřenicí jako dítě hrál u nás na zahradě.

Pak říkala, že když její vnoučata volali příteli její dcery, nechtěla, aby mu řekli, že má přijet proto, že brzo umře, měla strach, aby nespěchal a nevyboural se.
Taky říkala, jak jí je líto M., který taky umřel, když mu nebylo ani padesát, ale kterého půlku života pronásledovali komunisti a který na deset let skončil ve vězení a nikdy neměl ani děti. A jak její dcera mluvila o tom, že měla krásné mládí a úžasné děti.

Pohladila mě, jako bych to byla já, kdo potřebuje podporu, a vteřinu po tom, co ruku odtáhla, jsem ji za ni chtěla chytnout a aspoň chvíli držet.

Když jsem šla domů, styděla jsem se, protože jsem si strašně přála, aby tátovi mezitím zavolala teta a řekla mu to ona. Doma jsem šla na záchod, jako že to snad pomůže, vysmrkala se do toaletního papíru, pak šla za tátou do obýváku, řekla jsem jednu větu a dál stejně nemohla mluvit.

Nemohla jsem usnout s trapným pocitem, že já nemůžu usnout, když o padesát metrů vedle jsou tři děti – a i ve dvaadvaceti a devatenácti jste pořád děti – které přišly o mámu, a o dvě stě metrů dál jsou rodiče, kteří přišli o dceru, a přitom ty děti, vlastně skoro stejně staré jako já, k mému údivu dál normálně chodí a mluví a starají se o tu nejmladší a ti rodiče svému dítěti zařizují pohřeb.

Víte, tenhle příspěvek vlastně neměl být tak moc o mojí pratetě. Jenže dneska jsem se musela znova stydět za každý ksicht, který jsem vytvořila, když se mě ptala, jak se mám a co dělám, za to, jak jsem její zájem o rodinu považovala za pletení se do života, protáčela oči vsloup, když dvakrát denně chodila navštěvovat svoje vnoučata, jak jsem se jí snažila vyhnout, hlavně aby se mě na nic nevyptávala. Aby se nezajímala. (Hlavně že my máme tak strašně moc normální rodinu, že se necháváme tak v klidu žít, že už vlastně celkem dlouho toho o sobě moc nevíme.)

Člověk často slyší, že někdo umře v pětačtyčiceti, ve třiceti, nebo že umřel jeho bývalý spolužák. A neřekla bych, že si myslí, že jeho se to netýká. Ale když se to trochu víc přiblíží, takřka se otře o nohy, ten strach jaksi dostane jasnější obrysy.
I když s ní vlastně nejsem tak blízká příbuzná, ani se tak dobře neznáme, tak bych ještě chtěla mít příležitost chytnout ji za tu ruku. Protože mám pocit, že kdybych měla jen desetinu její síly, tak se bojím o něco míň.

Tady na blogu už se určitě někde vyskytla, zřejmě v souvislosti s tím, s jakým mě zase otravovala dotazem. Pořádnou přezdívku nemá. Ani mě žádná adekvátní nenapadá. Nicméně Mathilda nechává některým lidem vzkazovat, že by sedla na roli paní Longbottomové, takže asi bude Augusta.