ZaCyklení

Víte, já si opravdu myslím, že když člověk nemá co říct, měl by mlčet. Proto jsem taky pak Ta nekomunikativní, případně Ta arogantní, co se s námi nechce bavit.

Pak je tu ta druhá skupina lidí, která ma pocit, že mlčet a jenom poslouchat není normální.

A pak je tu ještě jedna skupina, která si myslí, že jenom mlčet není normální. Dala bych jí i za pravdu, jen to nesmí být ten nesnesitelný typ, kterému nestačí ani velmi explicitní vysvětlení, že se vám zrovna mlčet chce, a má i nadále potřebu rozvíjet konverzaci a to nejlépe pomocí otázek jako "A mluvíš někdy?"

Ale hezky chronologicky.

Tolstolobik včera slavil narozeniny. Během odpoledne jsme mu se Sanchou a Adlétou vyrobily dar, o kterém snad ani nemusím psát, že byl geniální a slovy nepopsatelný! Poté jsme se vydaly poznat jeho kamarády, o kterých jsme od prváku pouze slýchaly, ale nikdo je nikdy neviděl. Možná u toho mělo zůstat.
Tolstolobikovi kamarádi jsou inteligentní a vtipní. A kdybych taky byla jejich spolužačka, nebo jenom prostě patřila do stejného okruhu lidí, nepochybně se celý večer bavím. Nicméně historky o tom, kterak Tolstolobik ke všem přezdívkám přišel, na celý večer nevystačí (zase tolik jich nemá).
Za Adlétu a Sanchu mi ze začátku bylo trapně. Chápu, že si musely sdělit zážitky, jak se někdo zeblil na vesnický diskotéce, ale snad kvůli tomu nebylo potřeba ignorovat zbytek stolu místy se pokoušející o navázání kontaktu. A pak že moje social skills jsou v nepořádku. A když oslavenec ostatní pozve na panáka, tak se obvykle čeká, až ho před sebou budou mít všichni, byť tequila, kterou si neplatíš, je nesmírně lákavá, že ano.
Pak už se tedy dámy přestaly věnovat samy sobě, lépe řečeno začaly se věnovat těm, kteří je zvali na panáka, a mám dojem, že jednu chvíli v tom byla zainteresována i Sanchina prsa. Adlétě zase evidentně nevadilo, že... ale co, to je jedno, mně taky říkají, že mám strašnej vkus na chlapy.
Potom, co jsem si od jednoho z Tolstolobikových kamarádů vyslechla, že o španělštinu není zájem, protože je lehká, a že jestli chci pořádně umět jazyky, měla jsem jít na zemědělku (on to ví, má interní informace), cítila jsem se značně doraženě a nechtěla jsem nic jiného, než ho párkrát praštit půllitrem přes hlavu a jít spát.
Mezitím mě začali pozorovat dva nově příchozí a dotazovat se, proč se nebavím a proč nemluvím. Tři půllitry jsem u sebe bohužel neměla. Spát se mi ale chtělo pořád.
Když nás v jednu vyhodili a začalo se diskutovat o tom, kam dál, s napětím jsem pozorovala Sanchu, Adlétu a Kačátku, jestli se třeba z diskuze odtrhnou a – vzhledem k faktu, že u mě měly všechny tři spát – se zeptají, co mám v plánu třeba já. Jelikož tak neučinily, ani já jsem se neptala, kam že to jdou a nehýbala jsem se. Jeden z oněch dvou nově příchozích podotkl, že patnáct lidí se stejně nikam nevejde a že jestli na mě mají holky číslo, zařídí se podle toho. Skončili jsme tedy na pivu v nejbližším nonstopu, ačkoliv předchozí věta byla bohužel poslední inteligentní, kterou řekl, pak už následovaly jen otázky, jestli mluvím a jestli mluvím, když nejsem unavená. V nonstopu mě vypátrala Sancha a následně přivedla i zbylé dvě nocležnice, pokudivu i Adlétu, která předtím prohlásila, že se u mě ráno staví pro věci.
Možná bych jim měla dát vlastní klíče... anebo... víte, mě to vážně nasralo. Kdyby řekly, že by ještě chtěly chvíli zůstat, zůstanu taky. Ale aby mě někde nechaly stát a předpokládaly, že já prostě udělám všechno pro to, abych je mohla spokojené uložit do postýlek, to ne. Něco mi to připomíná, akorát teď už jsem moc velká holka na to, abych si to nechala líbit. Následky už taky znám a vím, že je zvládnu.
Nicméně, snad ještě není potřeba se uchylovat k... ehm, krajním variantám. Jenom mám pocit, že jsme se – jak by řekl blahé paměti profesor Jabko – jaksi zacyklily (i když profesor Jabko by řekl fafiklily). Mám dojem, jako by se pořád pohybovaly v tom samém kruhu, který se postupem bude zužovat, a mám panickou hrůzu z toho, že bych v tom jejich kruhu mohla zůstat taky a už by mi nešlo dostat se ven. Možná běhám ve stejném kruhu a jenom "pocit vlastní výjimečnosti" mi nechce dovolit připustit si to, ale při nejmenším se z toho svého kruhu chci dostat ven. Nezůstávat v těch mantinelech stanovených hospodou, akcí u kamaráda a hnusnou vesnickou diskotékou.
Chtělo by to změnu. Nemyslím tím , vyměnit staré kamarády za nové, ale prostě pustit do kruhu někoho, kdo by rozšířil obzory. Jinak se jedna ze druhé zblázníme.
Každopádně tím, že se Sanchou a Kačátkou budeme v jednom bytě, zřejmě nejsme na dobré cestě.
Ačkoliv pokud se ze "třetí neznámé" vyklube růžovka a kluci ráno na hodinu obsadí záchod, mohlo by nám to stmelit kolektiv;o)