Sleduje tě kavka

Pracovní nasazení.


Minimální.

Minulou sobotu jsem se po třech týdnech navrátila do pracovního procesu. Naštěstí už jenom do víkendového – řeknu vám, že pracovní dny ku volným dnům v poměru 2:5 přispívají k pozitivnímu myšlení mnohem víc než v poměru 6:1.

Po třech týdnech volna jsme očekávala brutální nápor na psychickou imunitu, už jenom kvůli čtyřem svatbám. Nicméně Svatebčané trhli rekord a tři svatby za sebou se chovali normálně! Což ovšem musela vykompenzovat svatba poslední, kdy si dva xindlové prostě museli zapálit před sálem, ačkoliv v areálu celého hradu je zákaz kouření (a to jim to před hradem ještě tolerujeme, šikanujeme je jen v případě, že si vajgl neodnesou do deset metrů vzdáleného koše, ale hodí ho na zem nebo do příkopu – aby se nám dobře sbíral). Měli štěstí, že je chytla o něco míň agresivní Kolegyně a ne já. Protože odnaučení kuřáci, ti jsou nejhorší;o)
Jeden z kuřáckých xindlů pak i přes poměrně výraznou ceduli "zákaz vstupu" vylezl na zvoničku, kde zvoníme my, když svoláváme na výklad, a novomanželům zazvonil. Vedle toho, že to znělo jako umíráček, tak zaprvé se ani jedné z nás nezeptal, jestli teda může, protože ta cedule by tam taky mohla být pro všeobecné obveselení, že, a zadruhé mi řekněte, co by asi ten debil dělal, kdyby ten zvon byl exponát? Respektive, myslíte, že teď už by mi půjčili tu halapartnu?
Neděle probíhala v poklidu, převážně díky tomu, že jsme neměly ani jeden výklad. Tedy takhle – v hradě asi dvakrát sešlo tolik lidí, že by se ten výklad snad i býval dal udělat, ale... z pokladny nám nevolali, tak jsme si četly dál.
Ovšem jeden nenápadný detail, který mě měl rozzrušit, se přecejen naskytl. Když jsem leštila vitrínu s modelem ("A před vstupem na věž si můžete prohlédnout model hradu, jak vypadal před rekonstrukcí.") na okno se postavily dvě kavky, kterých tam bydlí tuze mnoho, a koukaly na mě. To bych ještě nepovažovala za tolik pozoruhodné, jenže v sobotu jsem z modelu utírala čtyři ptačí hovna a oknem mě zase pozorovaly dvě kavky! A včera, ano, včera už to bylo děsivé! Čekala jsem před bránou, než mi někdo přijde otevřít, a na bráně... seděly dvě kavky a koukaly na mě!
Hitchcocka znáte, ne?

Ale samozřejmě na práci shledávám i pozitiva! (Měla bych napsat "vedle peněz", ale vzhledem k tomu, že Kastelán na mě jaksi zapomněl a výplata za srpen mi přijde až v listopadu, neudělám to. Ale nevadí, Kastelán je teď na mě velmi hodný, pokaždé, když procházím kolem jeho kanceláře, nabízí mi pivo, medovinu nebo fernet, a taky budu mít hezké překvapení před Vánoci.) Tak například včera jsme si povídali s jedním vozíčkářem, který si narozdíl od Matek s kočáry nestěžoval, že s vozíčkem se dostnane jenom na nádvoří. Potom si jel poslechnout výklad a věnoval nám za to, že má vstup zdarma, sto euro. V čokoládě. A vysvětlil nám, že když nám to dal až na odchodu, není to úplatek. Já vím, že bych si nic neměla brát od cizích lidí, ale tahle čokoláda je hrozně dobrá (nebo přinejmenším ta korunová vždycky byla). (A tady vidíte, že nejsme tak zlé, když nám dávají čokoládu. A když už jsme, není to naše chyba!)