Prvňáček

Oproti minulým situacím, ve kterých jsem se vyskytovala jako prvňáček, jsem zaznamenala jisté změny.

Tak kupříkladu, když jsem šla do první třídy, šli se mnou i rodiče a fotili mě při tom.

Když jsem šla do prváku, šla se mnou Socka a ped vstupem do budovy jsme si daly cigáro.

Rozhodně si nevzpomínám, že bych při nějaké z těchto předchozích příležitostí táhla kufr, notebook a tašku a to do a ze schodů dvou vlaků a do a ze schodů tří nádražních hal. Taky si nejsem jistá, jestli jsem přitom stála v chodbě vlaku, protože si nebylo kam sednout, což bylo obzvlášť roztomilé, když jsem průvodčímu platila příplatek 60 Kč, neboť to bylo EC. Průvodčí byl ale milý a mně a spolustojící paní (která mě trochu uklidnila, protože toho táhla tolik, že jsem nevěřila, že někde nemá rezervní končetiny) prozradil, že poslední vagón je skoro prázdný. Jelikož jsem, zatížena svým nákladem, byla poněkud imobilní, neriskovala jsem nejisté pozlátko volných míst a zvolila vidinu dvouhodinového stání, když to ale říkal i průvodčí... při cestě do posledního vagónu jsem zjistila, že neumím otevírat vlakové dveře a na okamžik jsem zůstala uvězněna mezi dvěma vagóny, dokud mi milá slečna, kterou jsem – mám ten dojem – zahlédla i ve škole, dveře z druhé strany neotevřela.
Na nádraží mi kvůli mojí poctivosti (kupovala jsem si jízdenku, protože tady je tak levná, že je mi narozdíl od Hradce trapné jezdit načerno) o dvě minuty ujel autobus. Další jel za tři čtvrtě hodiny a nebyla jsem si jistá, jaké číslo má ten druhý, který k nám jede (a opět kvůli imobilitě jsem potom nepátrala), navíc jsem měla podezření, že se jedna o tramvaj, kterých se ještě stále bojím (představte si, že tramvaje tady jezdí asi metr od chodníku, který je ve stejné úrovni jako silnice a bez obrubníku. Dopadnu jak Gaudí.) Sancha mi tedy poslala číslo na taxislužbu a hodný pan řidič mi dokonce pomohl s kufrem a dal mi kartičku, díky které budu mít po devíti jízdách s jejich firmou tu desátou zdarma! Po schodech mi s kufrem pomohl jeden z dělníků, kteří ještě stále dělají fasádu našeho domu. Majitelka říkala, že mají skončit v říjnu, ale nezmínila se, kterého roku.
Nicméně na kufr zbyla už jen ošklivá vzpomínka v podobě namožených svalů na celé levé půlce těla.

Ano, tak tohle se mi tedy, když jsem byla prvňáček minule a předminule, nestalo. Ale minule jsem kupříkladu musela svádět lítý boj o strategická místa v lavici (aneb jak jsem poznala Tolstolobika: "Bude ti vadit, když si k tobě s kamarádkou sednem? Nebude, viď? Dík.") Tentokrát ne, protože jsem nemohla ani najít učebnu, do které se mám dostavit. Když jsem nakonec zamířila k vrátnici, nebo jak se tomu říká, zrovna se na to samé ptaly tři postižené stejným oborem, a tak jsem se k nim přidala a tvářila se strašně chytře, že vím, kam jít.

Včera na mě byli všichni hodní. Vedle toho, že to možná bylo proto, že jsem se ještě nestihla studijně projvit, to taky bylo tím, že půlka předmětů nám odpadla, což jsme zjistili, když jsme se na ně dostavili. Ono je sice hezké, že to je na nástěnce, ale když to není na internetu a je to v pondělí, tak jako... Ale s bývalou i nynější spolužačkou Isabel (hele, nemůžu pořád vymýšlet originální přezdívky. Řekněme, že tahle má jistou spojitost s Chile, tak se bude jmenovat po Isabel Allende.) jsme zkonstatovaly, že zkušenosti z našeho bývalého ústavu máme aspoň příležitost zužitkovat. Tím, že se nebudeme cítit překvapeně či naštvaně. Ke stejnému závěru jsme dospěly i dnes, když jsme se my a další dvě spolužačky dostavily na španělskou konverzaci a na nástěnce uzřely papír, že informační schůzka se konala v 9:45. Ovšem jeden z náhradních termínů byl od půl dvanácté. Čekaly jsme tedy čtvrt hodiny před učebnou, až ta nejodvážnější z nás zaklepala na otitulované dveře. Narozdíl od našeho bývalého zbožňovaného ústavu nás nikdo neposlal do prdele, ani se na nás nekoukal jako na idioty, nýbrž nám sdělil, co jsme vědět potřebovaly (to je taky značný pokrok oproti bývalému ústavu. Tam mi většinou říkali, co jsem vědět ani nechtěla.)
Také mi byla objasněna minulá záhada, na níž jsem se nechtěla nikoho mailově ptát, neboť jsem se bála odpovědi. A jistěže Kopřiva by si neměla zapisovat termínky pro jednooborové studium! (Hlavně že STAG to povoluje.) Ale "neměla by" neznamená "nesmí." Prý záleží na domluvě. Což bude velmi traumatizující zážitek, protože vedle toho, že se tady ještě pořád každého bojím, tak zrovna tenhle chlap napsal knížku, ze které jsem čerpala při tvorbě mé otřesné maturitní práce. A kdyby ji někdy v životě viděl, tak nejenom, že mi nikdy nedovolí chodit na jeho přednášku a seminář pro jednoobor, ale taky mi zakáže studium na jakékoliv vysoké škole tady i v zahraničí!

Jinak je můj rozvrh skvostný. Narvala jsem ho do čtyř dnů. Úterý mám volné. A v pátek od osmi do čtvrt na osm. Jupí.