Jsme v prdeli a potřebovaly bychom se dostat domů

Tak to máte daleko.

"To už stěhujete peřiny? Tak to je vážný," pověděla mi Socka na icq v předvečer dne, když jsme se Sanchou a Kačátkou měly autem Kačátčina otce převézt do města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, věci, které by vlakem táhnout nešly. Respektive šly, ale bylo by to vtipné. Velmi. Ne pro nás. Jako ovšem nebyly ani věci, které se děly posléze.

Kačátka vzala stěhování velmi zodpovědně – kam se mé nádobí, narychlo vyhrabané po letech ze sklepa hrabe na její fíkus! Nutno ale také podotknout, že Sanchin a Kačátčin Žlutý pokoj teď s fikusem, knihami a fotkami vskutku vypadá obyvatelně až útulně (ale to sdělá ta žlutá!), což se o mém Modrém, který svou estetickou stránku změnil pouze tím, že tam teď má mnou povlečenou postel a ve skříni mu visí můj župan, říct nedá. Chce to kaktus. Či jinou pokojovou rostlinu. O kterou by se mohla starat spolubydlící, protože mně velmi rychle umírají i ty kaktusy. (Ačkoliv nedávno mi jeden vykvetl! Nicméně teď se tváří, že to asi bylo poprvé a naposledy.)

Povlíkla jsem tedy svou postel, do skříně pověsila svůj župan, pak jsem chvíli pozorovala holky, kterak si do poliček rovnají slovníky a knížky a na stůl fotky v rámečku, a poté jsem se usadila ke stolu a začala hrát hada. (Splnil se mi sen, který jsem měla asi od sedmé třídy. Mít Nokii s hadem. Když jsem v deváté třídě jako odměnu za přijímačky dostala Nokii, byl to pravděpodobně jediný typ, který hada neměl. Po víc jak čtyř letech, kdy stále sloužila, pouze s výjimkami, kdy odmítla reagovat na stisk klávesy s dvojkou, a když se vypla, tak občas nešla delší dobu zapnout, sestra s otcem prodlužovali smlouvy, sestra si koupila telefon s věcmi jako mp3 atd., já jsem na dotaz, zda-li nepotřebuju nový telefon, v předtuše nejhoršího (totiž skonu věrné Nokie) požádala o nejlevnější Nokii. Stála korunu a přítomnost hada jsem ani neočekávala. Na hry jsem vlastně najela jen náhodou. A byl tam! Dokonce třikrát – klasický, moderní a tažení. Tažení už jsem dohrála do konce a můj rekord je 1668. Zpočátku jem hrála hada po probuzení, před spaním a někdy taky, když jsem se uprostřed noci probudila.)

Pak jsem vařila polívku (divím se, že mě bez obav o svůj život pustily k plynovému sporáku. Ale nakonec je možná při vaření nezabiju. Jenom jsem zjistila, proč se to má zapalovat sirkou a ne zapalovačem) a poté jsme se vydaly zkoumat, kde budeme trávit většinu času. Totiž prozkoumat hospody.
Kousek od bytu jsme potkaly non-stop a samoobsluhu, která nese jméno bývalého profesora na biologii. V centru jsme potkaly spoustu hospod a nakonec zakotvily v té, která nás upoutala již během přijímaček, protože vypadá jako naše lepší Pošta, ale má ještě lepší ceny, a taky se jmenuje jako náš bývalý chemikář.
Z Pošty se zamířilo hledat hospodu s plátnem kvůli fotbalu (pro tuto příležitost jsem do tašky přibalila Mistra a Markétku). Cestou jsem konečně na vlastní oči spatřila tu kašnu se želvičkou! Jak málo stačí ke Kopřivině radosti. A představte si, že jedna želvička byla ve vodičce a druhá na suchu a lezli po né želvátka a na tu jsem si mohla sednout a vyfotit se! (Další plastika želvy je k radosti nejmenších obdivovatelů díla umístěná na sousedním prostranství vedle nádrže.) Ehm. A o kousek dál se rozprostírá monumentální sloup.
Vůbec mají v Olomouci kvalitně a kvantitativně uspokojivé kašny. To jenom my v Hradci za milion postavíme nerezovou kašnu, která vypadá jako bazén, takže se do ní cikání chodí v léě koupat, a která do roka zrezivěla.
Jelikož žádnou volnou hospodu s plátnem jsem nenašly, vrátily jsme se k televizi k Bývalému chemikáři. Holky sledovaly fotbal, já si četla a občas se otázala, zda tam už zase dva hráči metr od sebe proběhli a jeden z nich se už zase zhroutil k zemi, kde válel sudy a držel se za koleno, načež ho dotáhli za čáru, kde se zvedl a běžel zpátky do hry.
Cesta zpět probíhala v pořádku. Až do okamžiku, kdy jsme vstoupily na sídliště. Představte si změť asi třiceti paneláků, změť proto, že architekt je umístil zřejmě podle plánu "kde se ráno po kalbě probudím, tam postavím barák", aby sídliště nepůsobilo tak depresivě, jsou tyto socialistické skvosty nově namalovány veselými barvičkami, převládá kombinace oranžová+červená, fialová+šedá, zelená+jiná zelená, modrá+modrá jako toaletní papír. A teď v tom před půlnocí hledejte ten správný. Ten jediný a správný červeno-oranžový. Trvalo nám to asi půl hodiny. Mám dojem, že některá místa jsme prošly aspoň třikrát. Náš barák ale prostě někdo ukrad! Kolem půlnoci jsme narazily na tabuli s mapou. Na tomto místě si přeji, aby bylo zaznamenáno, že já jsem říkala, že ta mapa je nějaká divná a šla bych přesně na opačnou stranu, než nám radí. Vydaly jsme se ale tam, kam nám řekla. A za chvíli nejenom, že nikde nebyl náš červeno-oranžový panelák, on nikde nebyl ani žádný jiný panelák. Vrátily jsme se zpátky k tabuli a při této příležitosti se znovu pokochaly adi třetinou setmělého sídliště. Sancha uvažovala, že si zavoláme taxíka a necháme se těch asi tři sta nepřekonatelných metrů dovézt. Poté, že aspoň zavoláme na informace s prosbou, že jsme v prdeli a potřebujeme se dostat domů.
Od mapy jsme na druhý pokus vykročily opačným směrem, který jsem navrhovala už předtím. A jistěže tam byl! Na stejném místě, jako když jsme odcházely!
Za denního světla jsem mapu, která se nacházela sto metrů od našeho bytu stejně jako ulice, kterou jsem asi pětkrát prošly, znova navštívily, abychom se jí pomstily. Ale... některým věcem prostě nedokážete ublížit, ani když strašně chcete. Například mapám, které jsou obráceně.