Alibisticky jsem si vydupala, že za babičkou pojedeme už dneska. Protože na čtvrtek jsem měla program, kterého jsem se pro změnu sobecky nechtěla vzdát, a v pátek by mohlo být pozdě. A och, ty případné výčitky potom, že.
Vidět ji v posteli s hadičkou v ruce (naštěstí nepípala), kterou si nepřetržitě chtěla vyndat, pokudivu nebyl větší šok, než když mě před třemi lety poprvé nepoznala, nebo když si před rokem ani nevšimla, že tam jsem, jen mlátila rukou do zdi a brečela, že už chce umřít.
Možná byly moje představy ponurejší (nejhorší je to pípání), anebo jsem třeba už velká holka.
Každopádně momentů "mrkat, mrkat, ať nevidí, že chceš brečet" bylo tentokrát o poznání míň.
Jenom jsem moc nemluvila. Pořád ještě nevím, co mám říkat, když tomu, komu to mám říkat, úplně chybí těch dvacet let vzpomínek, které mám já. Ale ono už stejně asi nebude moc příležitostí naučit se to.
Metastáze ve slinivce a tak. Ale ono v jednadevadesáti se k tomu asi dá říct jen to, že na něco člověk umřít musí. Stejně se ale nikdo z nás doktora nezeptal kdy. Takže teď chvíli bude každé zazvonění telefonu znamenat letmou myšlenku, jestli už. "Můžete jít na moment s námi? Dáte nám vaše telefonní číslo," řekla sestra babičce a ve vzduchu zůstalo viset "My vám zavoláme, až umře."
Mám dojem, že člověk ví, co dělat se smrtí, ale neví, co dělat s umíráním. Jak pomoct člověku, který už nemůže dělat nic jiného než ležet a ptát se, kdy ho pustí. Ačkoliv jsem nepochopila, jestli ta její otázka měla znamenat, kdy ji pustí z nemocnice, anebo kdy ji pustíme definitivně.
Asi jsme někde něco udělali špatně. My všichni, jako. Druhá prababička po mrtvici kvůli proleženinám prakticky uhnívala zaživa. Dýchala sama, moc silné srdce dál trvalo na tom, že bude tělo držet při životě, a tak ji nemohli odpojit od přístrojů. Takže přístroje pípaly a tělo hnilo.
Až budeme umírat my, jestli to vůbec bude v podobném věku, uděláme to už důstojně, anebo taky spousta přístrojů a medicínských zázraků bude proti naší vůli lpět na našem životě?
A co mám dělat, abych si mohla vybrat?
(Sobecky. Zase jsem skončila u sebe.)
Pořídit si zbrojní pas...
OdpovědětVymazat...a až to bude hodně bolet...
Před půldruhym rokem jsme takhle čekali na telefon kvůli dědovi. Ten pak byl menším zlem, než to čekání. Děda celou dobu snad ani nic nevěděl, taky chtěl pustit a já taky nevěděl, co mu mám vyprávět, když jsem za nim přišel na návštěvu... Pojal jsem tehdy podezření, že to naučit nejde a dosud mi ho nikdo nevyvrátil...
OdpovědětVymazatgalahad: hmm... mam pocit, ze nejlepsi reseni je nevypravet, pokud to neni z nejakeho duvodu vylozene treba. Vlastni zkusenosti spocitam na jedne ruce, ale pokazde byl hovor to posledni, na co mel nekdo z nas pomysleni.
Jak se na to divate?
OdpovědětVymazatOno to čekání sice hrozný je, ale na druhou stranu - nebo aspoň u mě to tak je - je to taková forma přípravy, a čím jsi na něco připravenější, tím líp to pak vzládneš.
Frix: Někdy možná je lepší jenom držet za ruku nebo tam prostě líp. Ale zase máte se tři sejít u postele a koukat na sebe?
Já jsem zatím vždycky měla štěstí, že se mnou pokaždé by někdo, kdo to mluvení zvládnul za mě.
OdpovědětVymazatKopřiva: no, asi to nejde rict uplne pausalne, ale urcite existuji situace, kdy je mluveni potreba. Jenom jsem se s tim zatim nesetkal, ale to je dane samozrejme stavem klicoveho cloveka i lidi kolem neho...
Bud jak bud, rozhodne s tebou souhlasim ohledne pristroju, mediciny... receno kulantne, v zaverecnych fazich je to blbost. Z toho pochazi zkusenost nejcerstvejsi, s babickou - ktera dustojnost chce a nastesti to vsichni kolem dovedou respektovat. Problem je, kdyz to respektovat nehodla nejaka "zodpovedna instituce".
Hodne sily.
OdpovědětVymazatChtělo by se mi odpovědět, že nejlepší je sebevražda - to myslím samozřejmě na sebe, ne na tebe ani nikoho dalšího. Jenže vím, že bych to nedokázala a obávám se, že bych to nedokázala ani když už by nebyla vyhlídka na nic, jen na takový pomalý a nedůstojný konec. Taky jsem něco takovéhohle zažila s babičkou, ale v porovnaní s popsanými případy to byl slabý odvar, trvalo to jen měsíce a až na přístroje se nedostalo. Stejně jsem si z toho ale odnesla trvalou hrůzu ze stáří a takového pomalého umírání a přála bych si, aby mi TO přišlo náhle a rychle. Matka mi zase jednou svěřila, že když měl náš děda druhý záchvat mrtvice, na který taky zemřel, v nemocnici jí hned po převozu řekli, že pokud to náhodou přežije, už bude asi navždy ochrnutý a nejspíš i duševně v nepořádku. A že si přitom pomyslela, že to už by bylo lepší, kdyby umřel - jak se taky během pár hodin stalo. Právě proto, že ho měla ráda a nesmírně si ho vážila.
Vyjadřuji ti tichou podporu, co k tomu dodat...
OdpovědětVymazatNějak podobně to bylo u tety - kdyby se z toho dostala, bylo by to s trvalými následky. Byla by odkázaná na pomoc svojí nejstarší dcery, které je stejně jako mně. A snad sama teta by to tak nechtěla. Možná i kvůli tomu to nakonec bylo jinak.
Já nevím, jestli bych chtěla rychlou smrt. Možná bych preferovala, abych si nejdřív mohla srovnat svoje záležitosti a hlavně si uklidit, protože vedle toho, že by pozůstalým zůstal na krku děsnej bordel, tak by na mě taky vyhrabali spoustu věcí:o) Ale chtěla bych mít tu možnost skončit to v okamžiku, kdy jsem odkázána na cizí pomoc, když si potřebuju dojít na záchod, najíst se, vyměnit si spodní prádlo apod. a není žádná vyhlídka na změnu, kdy nemůžu číst, protože na to buď nevidím nebo si nepamatuju, co bylo v předchozím odstavci, kdy nemůžu poslouchat rádio, protože ho neslyším, kdy si nemůžu popovídat s rodinou, protože ji nepoznávám...
Takhle bych to chtěla u sebe. Na druhou stranu ale teď nedokážu říct, jak bych se na to dívala, kdyby tohle chtěla udělat třeba jeden z rodičů.
OdpovědětVymazatpodobnou situaci jsem taky zažila (jako asi skoro každý), přesně rok tomu je... děda umíral a hlavně nechtěl do nemocnice... říkala jsem si, jestli to od nás vlastně není nezodpovědné mu domlouvat, že tam musí, jestli by dědovi nebylo líp skončit dřív, ale doma... než ještě několik týdnů živořit na přístrojích, v nepříjemném prostředí, mezi cizími lidmi... jestli vlastně jenom nechceme, aby dotyčný nezemřel před našima očima, odklidit do nemocnice a pak jenom vzít ten telefon...
Ne, že bych o to zrovna v tomhle případě stál...
OdpovědětVymazat...ale mám možnost srovnání. Babička zemřela před necelými šesti lety. Těsně před Vánocema. Bydlela u tety v Příbrami a jednoho prosincovou neděli se ráno prostě neprobudila...
Děda si začátkem loňskýho roku zlomil stehenní kost. Odvezli ho na Bulovku, odoperovali, poslali na rehabilitaci. Jak ho připravovali na tu operaci bůh ví, protože na to, že má děda raka rozlezlýho po celym těle přišli až v tom rehabilitačnim centru, když měl děda problém udržet stravu a lékaři mu naordinovali celkový vyšetření. Následovalo několikaměsíční pendlování mezi domovem a nemocnicí. Neskutečně bolavý, neskutečně únavný...
Jinými slovy Kopřivo - to čekání není příprava na smutnej telefon. Je to takovej hnus, že ten telefon je pak vysvobození vlastně i pro ty pozůstalý...
OdpovědětVymazatKdybych si to přečetla už včera, možná bychom dnes mluvily o něčem jiném - a možná taky ne. Protože víš hodně a vidíš daleko a já nemám moc co dodat.
A tak jen nadhodím, že vlastně nevím, co je to důstojná smrt. Je to smrt, při které má ten, kdo umírá, pocit, že to má všechno ještě pořád pod kontrolou? Až do posledního dechu?
Nebo je to smrt a především umírání, v jehož středu je skutečně člověk - ať už mohoucí či nemohoucí - a jeho potřeby vnější i vnitřní?
OdpovědětVymazata to je přesně to, čeho já se bojím od babiččiných osmdesátin....
OdpovědětVymazatngvadi: Kdyby to podmínky dovolovaly, tak bych se snažila, aby člověk, kterého mám ráda, umřel tam, kde je mu líp, takže doma. Ale zase v tomhle případě, v nemocnici budou tlumit bolesti, což je to jediné, co má ještě smysl. Nevím, jestli existuje nějaká možnost, abychom to (respektive babička) stejně dobře zvládli i doma.
galahad: Ono to z toho asi nevyplynulo, ale tady už léčba nemá cenu, takže právě tohohle nás ušetří.
Danae: Já jsem ráda, že jsme si povídaly o tom, o čem jsem si povídaly;)
OdpovědětVymazatDát před smrtí všechny své věci do pořádku je určitě dobrá věc. Ale vážně nevím, jak bych se sžila s vědomím, že brzy umřu. Možná že po dlouhém a spokojeném životě na to jde opravdu nahlížet jako na další spořádané dobrodružství, ale zatím je pro mě ta představa děsivá. Zase na druhou stranu odejít a nechat po sobě nepořádek, něco nedodělaného a třeba neurovnané vztahy s rodinou a známými taky není to pravé.
Za důstojný konec považuju jednoznačně takový, kde je člověk do poslední chvíle při zdravém rozumu a s fungující pamětí a není plně odkázán na péči druhých.
Zase jsem si vzpomněla na jeden smutný případ - rodina s babičkou, která byla ke konci úplně ochrnutá a nemohoucí, ale hlavu měla v pořádku. A nesmírně trpěla tím, že je cele závislá na rodině a ani se nedostane na záchod. A tak se se svými blízkými dohodla, že to ukončí. Na rozdíl od jiných to mohla rozhodnout sama. Jak to pak bylo s rodinou, jestli si to nějak odskákala, to nevím.
OdpovědětVymazatSpořádané dobrodružství: to jsem samozřejmě popletla, chtěla jsem napsat: další dobrodružství pro spořádanou mysl. Jak jinak.
důstojnou
OdpovědětVymazatsmrt - takovou, aby si člověk mohl pamatovat sebe jako normálně fungujícího, jako tomu bylo po celý jeho dosavadní život, aby si vůbec mohl pamatovat svou rodinu a okolí v posledních chvílích, aby si nemusel svou smrt "vydřít" nekonečnými a zoufalými měsíci plnnými utrpení... možná tak nějak...
já osobně bych si snad ještě přál posledního jointa před cestou na druhý břeh... rád bych to skončil s úsměvem na rtech...
pecivále,
OdpovědětVymazatjoint je jistě zajímavej nápad, ale... měl by si z něj něco?
OdpovědětVymazatEsclarte: To je hezký popis a přála bych takový odchod každému, kdo si jej přeje.
Když jsem o té důstojnosti smrti dneska přemýšlela, napadlo mě zkusit přirovnat smrt k jejímu protipólu - k porodu. Jak si představujeme důstojný porod? Já asi tak, že se lidé budou k ženě, co rodí, a k dítěti, které přichází na svět, chovat s maximálním respektem a udělají pro ně, co bude v jejich silách. Ale v přirozeném běhu věcí je, že i ten v tomto slova smyslu nejdůstojnější porod budou provázet věci "nedůstojné", třeba krev, bolest nebo trocha křiku - ale většina těch věcí má v průběhu porordu svoji funkci a místo.
V tuhle chvíli nějak podobně vnímám i fázi odchodu. Jedna věc je vnímat umírajícího až do poslední chvíle jako důstojnou lidskou bytost, druhá věc je vyrovnat s "věcmi", které nám jako mladý m a zdravým přijdou v současnosti "nedůstojné". Třeba se ztrátou paměti. Nebo s nutností požádat někoho druhého o pomoc. Ale co když i tyhle věci mohou hrát nějakou roli?
OdpovědětVymazatDanae: Já nevím, jestli na tohle částečně neodpovídá "jeden rodič se dokáže postarat o deset dětí, ale deset dětí se nedokáže postarat o jednoho rodiče" v tom smyslu, že u dítěte ti nevadí vyměňování plen a čtyřiadvacetihodinová péče, protože vidíš pokrok toho dítěte a hlavně - když použiju nějakou frázi - světlou budoucnost. Když se takhle máš starat o starého člověka, je ti jasné, že stav už lepší nebude, případně se ještě zhorší a ten člověk potom umře.
Podobně bych to asi vnímala i v případě rozdílu mezi narozením a smrtí. U porodu je ta budoucnost vesměs pozitivní, u smrti by šlo pozitiva brát asi jen z hlediska jistého vysvobození.
OdpovědětVymazatEsclarte: Mathilda ti rozuměla;)
"Na rozdíl od jiných to mohla rozhodnout sama."
Možná právě v tom, že o sobě pořád můžeš sama rozhodnout, je ta důstojnost.
pecivál: Když teda požitkáři do poslední chvíle, tak já chci jedno vychlazený pivo, na stav jater nehledě.
OdpovědětVymazatMáš rozhodně pravdu, že v emotivní a psychologické náročnosti péče a o dítě a péče o starou nemohoucí osobu je zásadní rozdíl. Kromě tebou zmiňovaných fakt také možná proto, že děti jsou obvykle roztomilé, staří lidé obvykle ne. A možná i proto, že děti nám odkazují do šťastné minulosti, kdežto stáří nám ukazuje naši budoucnost, s kterou často nejsme srovnáni. Proto je tolik nadací a podpůrných programů a sbírek týkajících se dětí (Přispěěějtééé na děti s rakóóóvinou!) a tak málo podobných iniciativ týkajících se lidí starých a nemohoucích, přestože péče o ně je v ČR v mnohem zoufalejší situaci.
V mnohém mé přirovnání příchodu a odchodu člověka kulhá, ale v jednom ne: je to nedílná součást lidského života, kterou neokecáme. A proto není vůbec od věci se zajímat o to, jak možná jednou umřeme, už v našich -ceti. A tím nemyslím uzákonění eutanázie, ale tlak na sociální systém. Na rozvoj asistenčních služeb, podporu domácí péče, paliativní medicíny a hospiců. Protože když je nám -cet, ještě můžeme něco změnit. Až nám bude -sát, sklidíme to, co zaséváme teď.
OdpovědětVymazatKopřiva a Mathilda vyjádřily dokonale i můj názor. Ta beznaděj je v péči o staré nejhorší. Nebylo by ještě tak zle, kdyby to byla péče o nemocného, který se může ještě uzdravit a potom zase jakžtakž žít. A když je to blízký člověk, je ještě k tomu strašné sledovat, jak je to s ním stále horší.
K tomu, co bychom měli podporovat a zasazovat se o to, bych ještě přihodila vědecký výzkum - nemyslím pokusy prodloužit život, ale boj s rakovinou, pány Parkinsonem a Alzheimerem a podobně. A je svatá pravda, že iniciativa se motá pořád kolem dětí. Mně už to hlásáni, abychom přispěli na děti s rakovinou atd. nějdy rozčilují. Je sice smutné, když to dostane někdo už v osmi, ale tohle je jako by rakovinu a leukémii měly jen děti.
OdpovědětVymazatČtu vás, ale nestačím odpovídat. Zachovejte prosím věrnost;o)
OdpovědětVymazatEsclarte, k podpoře výzkumu léků na choroby, co dělají ze stáří tu skutečnou hrůzu, se mohu jen přidat. Dík žes to připomněla.
OdpovědětVymazatKdyž ono je to celé o tom, že aby se realizovalo všechno, co jste zmínily, musel by se změnit celý náhled společnosti na tuhle problematiku.
Jak už tady zaznělo, přispět na děti je "in", přispívat na důchodce je přece zbytečné. Nic nám to teď (v našem produktivním věku) nepřinese a navíc to není vůbec hezké. Když třeba půjdete na stránky DMS - http://www.darcovskasms.cz/ - můžete se podívat kolik jich za rok dostane taková Nadace Terezy Maxové a kolik hospicy, které jsou v programu DMS taky. Samozřejmě, že to, co pro děti dělá, je výborné, jenže ona díky svému jménu sežene spousty sponzorů, organizace zabývající se péčí o staré lidi ne, protože líp vypadá fotka, kde je celebrita s dítětem s leukémií a bez rodičů, než kde celebita drží za ruku devadesátieltou paní.
Neřekla bych, že je v něčích silách donutit lidi, aby si uvědomili, že jich se to taky jednou bude týkat. Můžeme to maximálně tak naučit naše děti.
OdpovědětVymazatOno je asi velmi přirozené, že se o tuhle problematiku začne zajímat teprve ten, koho se v životě trochu dotkne. Ale když se podívám na to, co se v téhle oblasti za posledních deset let změnilo, jsem opatrný optimista. Hospicy ani pečovatelské služby sice asi nikdy nebudou ve stejném "charitativním ranku" jako péče o děti, ale přesto je dost dobře možné, že se časem objeví celebrita, které bude stát za to propůjčit svou tvář i důstojnému stáří a odchodu z tohoto světa.
No a naší nadějí je, že můžem začít s tou převýchovou už o generaci dřív - sami u sebe ;)