Jak se snažím nebýt ženou

Vždycky jsem nesnášela takové ty laciné ženské triky, respektive ty postupy, které ženy používají, aby si například vynutily pozornost muže, aby muže potrestaly za nějakou domnělou křivdu, která se jim z jejich strany stala (například když šel na fotbal místo do kina na Sex ve městě), nebo aby naznačily, že muž provedl něco, co se jim nelíbí, a muži, teď si zjisti, co to bylo a usmiř si mě. Prostě takové ty věci, které existují pod nálepkou "typická ženská." Přišlo mi to nedůstojné pro obě strany. Poslední dobou si ale říkám, že tohle "typicky ženské chování" vlastně vůbec není inherentní, ale je výsledkem běžných interakcí mezi mužem a ženou. Myslela jsem, že tohle dokonce ani neumím, ale možná je to tak, že ostatní ženy se s tím taky nerodí, ale osvojí si to během života. Některá dřív, některá později. Chlapi, vždyť vy tohle chcete!

Hostujícímu profesorovi se podařilo mě během posledních dvou týdnů třikrát naštvat. Podruhé se urazil ještě kvůli větší kravině, než o které mluvím v posledním příspěvku. Takže jsem se urazila. A nemluvila s ním. Což mi vydrželo den a půl. Protože - jak říká Ness - je to chlap, jiný živočišný druh, pravděpodobně mu vůbec nedošlo, že udělal něco blbě. Takže jsem zase couvla, ozvala jsem se mu a naznačila (ano, já vím, chyba) svou nelibost. Naprosto se to minulo účinkem. Nicméně už mě přešel vztek, navíc se mu podařilo mě "podplatit" něčím jiným. Poslední kousek se mu ovšem povedl včera. V pět jsem mu psala, jestli dnes přijde. Odpověděl, že mu pořád není dobře. Jenže odpověděl v osm! Po třech hodinách. Ano, když si po sobě čtu, jak se vztekám, protože mi tři hodiny neodpověděl na zprávu, připomíná mi to, jak jsem se posmívala peťulce, že dělá hysterické scény, když jí boyfriend okamžitě neodepíše. Jenže je to pondělní večer, v úterý mám školu od půl dvanácté, kdyby mi odpověděl hned, mohla jsem si zařídit jiný program. Takhle jsem si místo toho otevřela tu flašku, se kterou jsem se táhla přes půl města, a překládala. Nejde o to, že nemohl. Jde o to, že ty tři hodiny, co neodpovídal, jsem si připadala přesně jako před čtyřmi lety, kdy jsem takhle o víkendech sedávala doma a hypnotizovala displej mobilního telefonu, protože jsem buď čekala, jestli se mi Lektor neozve sám, anebo jestli aspoň neodpoví na mou poníženou prosbu, zda by se se mnou tento večer nemohl vyspat. To znamená jako úplná kráva.
(A ne, já nevěřím, že zrovna ty tři hodiny Hostující profesor zmožen horečkou spal.)

Takže mi nedalo, abych nezačala analyzovat, proč to tři měsíce šlo jako po másle a proč to teď skřípe - dokud jsem si hrála na nedostupnou a že Profesor nemá nic jistýho, dokud jsem se mu nikdy neozývala jako první a zásadně to byla já, kdo ukončoval sms konverzaci, dokud jsem nikdy nereagovala na to, že se mu stýská a jak mi to sluší, prostě dokud jsem hrála tu typicky ženskou hru, že mi je vlastně úplně ukradený a můžu mít deset jiných, tak se nestávalo, že by buď náhodou nebo cíleně dělal tyhle věci, které mě tak vytáčejí! Já vím, že to zní trochu jako, že dokud tancoval, jak jsem pískala, tak jsem byla taková nekonfliktní. Jenže mě to nebavilo, já tohle ve skutečnosti v povaze nemám. Ale kdykoliv jsem už už chtěla zareagovat trochu vřeleji, protože mi bylo líto, že se tak snaží a já mu na oplátku v podstatě jen prokazuju tu laskavost, že ho pouštím k sobě do bytu, rozsvítily se mi v hlavě tři varovné kontrolky:
1. Je to Hostující profesor.
2. Vzpomeň si na Lektora. Restaurátora. Bruce.
3. Je to muž.

Bod dvě a tři mají jednoho společného jmenovatele: Podej prst a oni ti ukousnou ruku. Vzpomínám si na našeho prvního psa. Bylo mi asi sedm a jedla jsem rohlík, pes žebral. Tak jsem mu dala kousnout. Myslela jsem, že si jenom kousne a zbytek mi nechá. Samozřejmě mi vytrhl z ruky celý rohlík a sežral ho. A to samé se stalo, kdykoliv jsem u nějakého chlapa ustoupila z té typicky ženské pozice a něco nabídla.
Inu, chybami se člověk učí. Aspoň teoreticky. Hostující profesor se zeptal, jestli to můžeme odložit na zítřek. Tak jsem odpověděla, že na zítřek už něco mám. I když film s Rebekou by šel přeložit na kterýkoliv jiný den v týdnu.
Není to uražená ješitnost ani nějaká snaha ho potrestat. Naopak mi je líto, že se musím takhle chovat. Ale nesmí si začít myslet, že tady na něj čekám a jsem kdykoliv k dispozici. Prostě kdyby odpověděl dřív než za tři hodiny, mohla jsem ještě úterní věc přesunout na pondělí, takhle ale mám volno až ve čtvrtek, že ano:)
Jenže s touhle blbou paradoxní povahou, kdy jsem na jednu stranu samonasírací a na stranu druhou jsem schopná do dvou minut vyměknout takovým způsobem, že se půjdu omluvit někomu, komu jsem předtím vynadala za to, že mě kopnul do zadku, mi to samozřejmě začalo být přes noc líto - chudáčkovi se vrátila nemoc, bylo mu špatně, ty tři hodiny určitě spinkal a chtěl by mě vidět a já, mrcha zlá, mu z trucu napíšu, že nemůžu, i když můžu. Ale ne, nedám celej rohlík.
Ach muži, nebuďte takoví muži! Mě to nebaví.

Rebečina přednášející na jednom ze seminářů řekla: "Dělejte pro své partnery cokoliv, ale hlavně se z nich neposerte."
Až já se to naučím...

Co se stalo se společností?

Poslední dobou je na facebooku děsně in postovat koláže složené ze současných sexsymbolů, co mají míň než pětapadesát kilo, a sexsymbolů 50. - 60. let, co mají v průměru sice tak o pět kilo víc, ale holt nejsou vyfocené v bikinách a jsou umě naaranžované, aby jim vynikly zadky a prsa, protože se to v době, kdy nebylo tak úplně standardní se k první vedlejší filmové roli a prvnímu singlu vyfotit nahá, tak dělalo. Koláž je obvykle doplněná o sugestivní otázky typu, odkdy je tohle víc sexy, případně, co se to stalo se společností, že vůbec dopustila, aby to bylo sexy.

Nejsem jediná, kdo se v komentářích pod podobnými fotkami snažil poukázat na absurdnost argumentu, akorát já neumím s photoshopem:

Upřímně řečeno, pokud bych si měla vybrat mezi zadkem Keiry Knightley a stehny Marilyn Monroe, Keira vyhrává, nicméně to je věc vkusu. Například Marilyn Monroe se stala grafickou podporou populárních prohlášení "Já nejsem tlustá, já mám křivky." Mnoha dnešním děvčatům totiž uniká rozdíl mezi vypracovanými ženskými křivkami a vyžranými břichy a zadky. Ano, ženské boky a prsa jsou přitažlivé, rozkydlé zadky a špeky lezoucí z riflí nikoliv. Bohužel spousta děvčat, co si tyhle fotky hodily za zeď, nebyla případem křivek á la Marilyn, ale roztékajícím se příkladem dnešního životního stylu, co si ten potenciál na ženské křivky cvičí akorát tak přesunem z jednoho fastfoodu do druhého. 

Ale k tomuto tématu už jsem se narozčilovala dost na facebooku, teď bych ráda přispěla zase svou malou vlastní absurditkou, která mi přijde mnohem zajímavější, než se dohadovat, jestli je víc sexy Keira Knightley, Marilyn Monroe nebo Mona Lisa. (Když nejvíc sexy stejně byla Greta Garbo a Marlene Dietrich.)
Na nový internetový meme mi sice chybí technické schopnosti, ale tak týden dva zpátky na mě na idnes.cz shodou okolností vyskočily dvě upoutávky.
První: Porno našich pradědečků
Druhá: Nahá těhule prý pózující, aby uživila rodinu

První odkaz asi v dnešní době bude někdo těžko považovat za porno - pro mě to jsou akty, hlavně ale vkusné akty a to přesto, že tam jsou vidět zadky a prsa. (Nechť je toto prosím důkazem, že úvod článku neimplikuje, že jsem zaujatá proti ženám, co mají víc než padedát kilo.) Ty fotky mají nějakou atmosféru a modelky se na nich lacině nenabízí.
Druhý odkaz lze také stěží považovat za porno, i když nevím, jakým termínem je označit, když na nich jde vidět úplně všechno včetně frndy. Akty to nebudou. (Pravda, je to z módní přehlídky, takže to ani nebylo jejich účelem.)
Bývalá Miss Wales a její potomci prý nemají co do huby, tak se chudák misska musí i v osmém měsíci svléknout a všem ukázat, že plod se snad dobře vyvíjí. I kdyby ale byla výjimkou a skutečně to dělala za účelem stability rodinného rozpočtu, nikoliv proto, že se chce zviditelnit, případně žije v iluzi, že její břicho někoho zajímá, máme tu x dalších celebrit, co už od třetího měsíce s nablblým úsměvem pózují na obálkách časopisů a něžně si objímají bříško, co někdy ještě není ani vidět, spíš by čtenář řekl, že si holka k meníčku šoupla tři desítky. Byla to Demi Moore, která se jako první těhule nechala vyfotit a sundala si k tomu triko. Prý to přispělo k odtabuizování tématu (prosím vás, do kterého století že bylo téma těhotenství tabu?) a těhotným ženám to pomohlo získat sebevědomí a uvědomit si, že i když si připadají jako velryby, mohou jít v bikinách na pláž a nikdo je nebude vracet zpátky do moře. Což jenom schvaluju. Na druhou stranu to ale vedlo k tomu, že každá pseudohvězda by nám dneska svoje břicho nejradši nacpala div ne na plochu počítače, ale jakmile porodí, tak již před nemocnicí žádá ty ošklivé novinářské hyeny, aby "jí a děťátku dopřáli klid." U většiny z nich platí, že kdyby na sebe neupozorňovaly, nikdo po jejich březosti a slehnutí ani neštěkne. (No a ne, nejsem jediná, kdo si to myslí.)
Běžný plebs si poté řekl, že když může Hanychová, tak ony můžou taky. Dokud si rádoby erotické fotky ve svůdných pózách (jak to jenom v osmém měsíci těhotenství jde) nechávaly pro partnera, tak to šlo. Jenže pak dospěly k závěru, že by byla škoda se o ně nepodělit. Řekly si, že na obálku Vogue nebo aspoň Blesku to sice nebude, ale štěstí, že máme ten facebook! Začalo to dokumentací průběhu celého těhotenství od dvou čárek na těhotenském testu po šťastnou upocenou matku v porodnici. Dobře, osobně bych sice zkopala do kuličky každého, kdo by se ke mně od pátého měsíce přiblížil s foťákem, a v porodnici, ať si jdou vyfotit to nebohé červené a pomačkané dítě, co se nemůže bránit, ale rozhodně ne mě, nicméně proti gustu... Navíc po nějakou dobu na těch fotkách zůstávaly aspoň oblečené. Ovšem majstrštyk poslední sezóny jsou vánoční/narozeninová/sváteční fota těhulí navlečených například v průsvitné bílé košilce a bílých podvazkových punchočách, k jejichž břichu se něžně tulí manža. Na fotce jsou označeni všichni přátelé, kterým chce rodinka popřát k Vánocům/Velikonocům/jen tak, aby byl důvod dát tam tu fotku a objevila se na co nejvíc zdích. Ještě, že FB má teď tu funkci, kde každé otagování musím schválit.
Samozřejmě je tu ten argument, že je to přece přirozené a je to "zázrak zrození", tak proč to neukázat. Inu, sraní je taky přirozené a nikdo na internetu nevystavuje svoje hovno. (Aspoň doufám.) A zkuste například někomu po týdenní zácpě tvrdit, že ten bobek v míse není zázrak. Maminky, ukážete nám pak i fotky z nástřihu hráze nebo z klystýru? To je taky přirozené a součástí "zázraku zrození", ne?

Vím, že v dnešní době je takové prohlášení vysoce nekorektní a říkám si tím, aby mi mou netoleranci někdo omlátil o hlavu, nicméně - rozhodně je hezké, ba dokonce žádoucí, když partner a otec dítěte (nemusí být ale nutně otec, že) dává své partnerce najevo, že je pro něj přitažlivá, i když pomalu neprojde futry u dveří, a pokud je jedním z prostředků tohoto vyjádření nafocení polonahých fotek, tak prosím, ale mám za to, že takové fotky patří do šuplíku, protože těhotenské břicho se dá považovat například za něžné, případně ještě za hezké, ale dál v pozitivní škále nejdu - jestli to určitě něco není, tak to není sexy. Já vím, že bychom všechny chtěly, ale je to stejné, jako když se všichni shodneme, že úsporná opatření jsou třeba, ale nikdo je nechceme pocítit. Prostě když jsme těhotné, nejsme sexy. V průsvitých košilkách a punčochách snažící se s tím břichem o napůl erotické pózy jsme ještě navíc směšné.
Než tedy někoho napadne si udělat vánoční těhotenské přání na FB a označit mě v něm nebo si nafotit těhotenský kalendář a poslat mi ho k narozeninám, protože si na fotkách připadá neuvěřitelně sexy a esteticky, tak nechť si prosím vzpomene, že na mě to působí asi takhle moc sexy a esteticky:

  

Hlavou zeď neprorazíš

Hlavně první, co do té zdi narazí, je nos. A budeš pak smrkat krev, získáš sexy nosový témbr a budeš vypadat jako Barbra Streissand. Jako já.

Ve dvě ráno jsem se vrátila z plesu a dobře, nebudu tvrdit, že úplně střízlivá, ale vedle alkoholu v tom, co se stalo, musel svou roli sehrát i jiný faktor, buď vrozená demence nebo akutní zhoršení či spíš ztráta koordinace.  Jinak nechápu, jak jsem sama sobě mohla málem o stěnu přerazit nos. Vyšší level sebepoškozování, zahoďte žiletky. To jdu takhle z koupelny (což je důkaz toho, že jsem nemohla být zase tak opilá aneb tři stádia opilosti: 1. Neodlíčím se; 2. Nevyčistím si zuby; 3. Nevyndám si kontaktní čočky. V koupelně jsem toho večera udělala všechno.) a cestou si všimnu, že holky mají posunutou deku, která u nich v pokoji zakrývá skleněnou výplň dveří, a že teď mají mezeru, kterou prosvítá světlo, napravo místo nalevo, což jsem shledala velmi disturbing (nevíte, jestli se u mě třeba ještě teď nemůže projevit autismus?). Za chůze jsme to takhle zkoumala, a když jsem hlavu srovnala se směrem chůze, bylo již pozdě. Ještě jsem stačila se mírně uhnout vlevo, v rychlosti svižné chůze jsem to však nosem vzala o roh zdi. Všude plno krve a křiku (obojí moje). A zkuste zpochybnit, že se tohle fakt stalo! Minimálně týden teď nebudu moct nad nikým ohrnovat nos. Spát jsem tedy šla se studeným obkladem a vzpomínkou na babičku, která měla do dvanácti let, kdy se jí nepovedla stojka, taky krásný malý nosík. (A co, přece se vdala!) Ještě jsem Hostujícímu profesorovi poslala zprávu, že vedle toho, že umím upadnout, když jdu do schodů (shodou okolností jsem tuto historkou, ve které vystupuji já se sklenkou červeného vína a plátkovým sýrem v rukou, kterak stoupám do schodů a najednou upadnu a ve snaze způsobit co nejmíň škody si narazím obě kolena, červeným vínem ohodím stěnu a plátek sýra elegantně omotám kolem zábradlí, bavila toho večera náš stůl netušíc, že o pár hodin později budu mít ještě lepší historku), tak si taky umím sama narazit nos o stěnu a že jestli mě bude chtít tento týden vidět s tím frňákem, dostane bod. Napsal, že určitě, protože kdo jiný by se při pohledu na mě dokázal nesmát. Prostě buď bude koukat jenom na prsa a ne na obličej, anebo zhasnu.

Možná je to všechno ale jenom komplot přírody, která ví, co dělá, a proto se mě snaží zhyzdit, aby eliminovala počet potenciálních partnerů. Od profesora, se kterým jsme se ten den potkali na nepovinné přednášce, mi přišel email s odkazem související s tématem přednášky (říká se tomu "záminka", myslím). A mimo jiné taky telefonním číslem a že můžeme někdy zajít na pivo. K tomu mě nedávno mě můj vedoucí diplomky pohladil po zadku (já se pořád snažím sama sebe i všechny ostatní přesvědčit, že to nebylo naschvál!) a pozval na kafe. A na spinning. Ještě před rokem jsem byla ráda, když si na té katedře někdo zapamatoval, jak se jmenuju.

Overinterpretation vs. oversimplification

Nejdříve si ujasněme terminologii - já vím, že slova overinterpretace a oversimplifikace jsou děsná, ale přece to nebudu používat anglicky, a navíc, když existuje slovo overexprese, tak já si klidně můžu psát overinterpretace a oversimplifikace. Aspoň do doby, než někdo přijde s něčím lepším.

Takže,
bod 1: Overinterpretace:
Tedy ano, ženy, že. Která z vás neslyšela/kdo z vás nikdy neřekl: "Vy ženský všechno moc řešíte," tak se nikdy s opačným pohlavím nesetkal. (A ne, nebudeme místo termínu overinterpretace používat "vy ženský všechno moc řešíte," protože je to moc dlouhý a nezní to vědecky.) Podle tohoto obrázku si teď zjednodušeně vysvětlíme, jak k takové overinterpretaci dochází:

 
Abyste si nemysleli, že to bude zas tak jednoduché, ukážeme si teď dva protiklady takové ženské overinterpetace:
Příklad A: (Takový typičtější, omluvte nedostatek invence.)
Trvalo mu pět až deset hodin odpovědět mi na zprávu. Dvakrát! -> Někoho má. A celých deset hodin s ní souložil!

Příklad B: Sedl si vedle mě na obědě a hřbetem ruky, ve které držel nůž, se dotkl hřbetu mé ruky, ve které jsem držela vidličku. Dvakrát! -> Líbím se mu, miluje mě, pozve mě na večeři, pořídíme si baráček na hypotéku, zlatého retrívra a dvě děti. Dvojčata!

To by byly dva teoretické příklady, teď nějaké příklady z praxe. Mojí.
Lektora do toho počítat nebudu, neboť u něj jsem předvedla tak ukázkový příklad debility, že je to nad rámec jakékoliv interpretační teorie. Mé myšlenkové pochody se ubíraly asi podobnými cestami jako pochody lidí, co si myslí, že když umí obstojně jazyk a mají doma slovník, tak můžou přeložit knihu.
Vyberme třeba někoho méně podstatného z této sféry mého života. Například jednoho majitele italského baru v jedné evropské metropoli. Tak jasně, třikrát mi pošle sms, z toho dvakrát kolem třetí ráno, dvě se týkají mého výherního lístku ve slosování, třetí je přání šťastné cesty. Tak jo, určitě se mu líbím a v tom baru bych se vlastně mohla živit jako servírka, kdybych se rozhodla tam s ním zůstat, že jo. Navíc si s odstupem těch skoro tří let začínám myslet, že to, že je gay, nebyl vtip. Ale overinterpretovala jsem si to hezky.

Ve všech případech... Yeah, the curtains were fucking blue.

Viděli jste snad někdy, že by tohle dělal chlap? Skoro bych chtěla říct, jak výhodné by bylo být mužem, kdyby neexistoval

bod 2: Oversimplifikace:

Zřejmý opak overinterpetace. Muži jsou schopní z The curtains represent my immense depression and my lack of will to carry on udělat Yeah, the curtains are fucking blue.
Nejde pouze o to klišé, že ženy se mohou unaznačovat a muži našim signálům nepřikládají žádný význam a pak se na třídním srazu po dvaceti letech od maturity dozvíme, že "no, ty ses mi líbila už tenkrát na lyžáku, jak nás tvoje kamarádka přes noc omylem zamkla v tom pokoji, kde byla jenom jedna postel a jedna deka a nefungovalo topení," ale také o to, že konceptům, kterým lidé obecně (tím jako myslím, že ne pouze ženy, mám i čtenáře-muže, tak je tu také musíme brát jako lidi:p) přikládají jistý význam , ovšem muži je umí použít tak, že žádný význam nemají, akorát my si toho nevšimneme. Jinými slovy - odpusťme jim, neb oni nevědí, co mluví.

Když mi Hostující profesor poprvé napsal, že se mu stýská, byla moje první reakce úlek. Druhá reakce byla nutkavá potřeba mu udělit laskavou radu, ať tohle proboha žádný jiný ženský nepíše, protože by to taky mohl udělat třikrát a už by u něj stála přede dveřmi s kufry. Aby se mu nestýskalo. (S mojí overinterpretací ovšem teď, když mi to tři týdny nenapsal, docházím zase k jistým závěrům.)
S takovou se pak třeba takový Restaurátor nemůže divit, že když mi na Silvestra píše, jak se těší, až přijedu, tak jsem pak o měsíc později mírně překvapená, když mi napíše, ať nejezdím vůbec.
Ani jeden z nich pravděpodobně neví, že mi kdy něco takového řekli. A Hostující profesor má štěstí, že poučena Restaurátorem, Brucem a jinými, mám tendenci overinterpretovat spíše k minusovým hodnotám, takže si tam spíš představuju, že je zaneprázdněn nějakou mou spolužačkou a nekupuju ty zlatý retrívry (navíc už nikdy v životě nechci psa).

Ale chlapi, některá slova prostě nemají pouze fatickou funkci, tak mohli byste je laskavě tak přestat používat? Prostě jako nechat si ty kecy.

No, a co pak z ženské overinterpretace a mužské oversimplifikace máme? Takový interpretační clash. To, co vidíme všude kolem.

O, Brave Old Year!

That has such a people in it.
2011: Kopřiva má: nový titul, nové běžecké boty, nového milence i další věci. Ó, Kopřiva se má.

Pokudivu, že?

Pokudivu v pátek v menze nevaří kaši.

Mind the gap

in your head