Mind the gap

in your head

Tak já vim, že to je takovej slabší rým a lingvisté podotknou, že to vlastně ani rým není, ale tak pro jednou...

Místo v mozku, kde se má nacházet centrum pro nějaký social skills, stanovení priorit nebo aspoň určení toho, co vlastně chci, u mě zeje prázdnotou. Jinak si neumim vysvětlit, proč dělám to, co dělám.
Rozdíl mezi minulým pondělím a minulým čtvrtkem spočíval v tom, že jsem se nechala Němcem opět doprovodit na noční autobus, ale na tomto místě věta nepokračuje a "neudělala jsem vůbec nic." Nicméně nabídku vydat se opačným směrem k němu jsem odmítla a jela domů spát s tím, že se uvidíme zítra. Zítra jsem pak strávila tím, že jsem se sama sobě snažila vysvětlit: "Kopřivo, nemůžeš na zastávce líbat chlapy, který líbáš jenom proto, že jsou podobný Brucovi, a pak jim říct, že už se neuvidíte, protože se ti zrovna ten den Bruce ozval." No ale stejně jsem to udělala a pak jsme se civilizovaně sešli na oběd v den jeho odjezdu, kdy z něj vypadlo: "A ještě ti musim něco říct... I have a girlfriend." Jako taky to moh říct hned, abych se nemusela dva dny stresovat, že si chudák myslí, že něco bude a já si to pak rozmyslim. (No, jako ještě by mi chybělo, abych s někym spala, protože mi ho je líto, vopravdu.) Následně jsem obdržela zprávu, že jsem žena snů, protože cestuju, netancuju a nemám ráda zvířata. (Jeho girlfriend totiž chová králíky a morčata, který on nesnáší.)

Na nedostatek v logickém uvažování poukazuje i fakt, že sem odjedu mimo jiné proto, abych nevídala Bruce (na La Manche Murphy nemá) a pak s ním strávím několik hodin virtuální komunikací. Balička cigaret pokládá blbě logické otázky, proč se tam teda připojuju, když nemusim... Ale tak prostě!
Takže si do půlnoci píšeme o kravinách, usmívám se u toho jak kretén, druhý den napíšu Němci, že se neuvidíme, a jsem tam, kde jsem byla před měsícem. A kde budu, až přijedu domů? V prdeli budu.

A teď takovou spolehlivou zábavnou vložku – Španělé. Jsou tu všude. Zbývá mi tady týden a mé společenské vyžití se zřejmě smrskne na jízdu autobusem, protože hodlám styk se Španěly omezit na nutné minimum. Nepomáhá ani Guinness. Ani čtyři. Nechápu, jak jsem mohla přežít půl roku ve Španělsku. Trpělivost mi došla při středečním výletu na Arthur's Seat. Výjimečně bylo počasí bé, totiž "neprší." Myslela jsem, že budeme vyrážet tak ve dvě. Španělé čtyřicet minut seděli a mluvili. Když jsem řekla, že už bychom mohli jít, tak jsme dalších deset minut stáli a mluvili. Potom měli hlad, takže si šli koupit oběd. Dalších dvacet minut. Pak se jeden Španěl musel jít na něco zeptat do obchodu s cédéčky. Pak Španělka dostala chuť na čokoládu. Pak potřebovala čůrat. A mezitím jsme se courali rychlostí přibližně půl kilometru v hodině. Když jsme s Němkou nasadily ostřejší tempo, neznamenalo to, že oni taky zrychlí, ale že se nám prostě ztratí. Bylo to jako s bandou malejch dětí. Na Arthur's Seat jsme vylezli v pět (kdy už jsem plánovala být doma) – přesně v ten moment začalo chcát.
Další věc je, že nesmím říkat, že umím španělsky (doteď jsem považovala za bezpečnější to radši přiznávat, abych se snad nedozvěděla něco, co nechci), protože vedle toho, že přestanou mít potřebu mluvit anglicky, tak všichni vyžadují "tak něco španělsky řekni", aby následně zkonstatovali, jak to je děsně funny slyšet cizince mluvit jejich jazykem. Ano, slyšet někoho, jak se snaží vyslovit "řeřicha," je taky k popukání. Naposledy mi jeden ze Španělů sdělil, že mám ruskej přízvuk a že to je děsně funny – a to mi říká někdo, kdo vyslovuje "Shakespeare" jako "sexbeer." No jako fakt – šli na fotbal Madrid – Barcelona do hospody, která se jmenuje "Shakespeare's",
a s Brazilkou jsme nejdřív rozuměly "Six Beers", což následně snaživě vylepšili na "Sexbeer." Jako ten spisovatel, víte.
Pocit, který zde mám, když slyším španělštinu, už se na stupnici nasíravosti nepohybuje u bodu "lezete mi na nervy," ale u bodu "nenávidím vás." Doufám, že mě to zas přejde, protože těžko dostuduju s názorem, že Španělé jsou nejretardovanější národ na světě a jeho světlé výjimky žijí v zahraničí. (Žijí, neprovozují turismus, nejlépe s deštníkem.)
Vrcholem ovšem bylo, když jsem včera udělala v angličtině španělskou gramatickou chybu. Ne, už je nechci ani vidět.

Na závěr bych si dovolila aktualizovat informace o deštnících a poskytnout jednu novou observaci týkající se autobusů.
Ad deštníky – správný Skot nad ostatními lidmi, potažmo turisty, a nad vodou stékající do bot z deštníku vlastní i cizí provenience vyzraje tak, že si pořídí ten obrovský deštník s hodně zakulaceným okrajem, takže voda nestéká na něj, ale na všechny okolo. Což je úplně nejlepší, když někdo okolo má metr padesát osm, že jo.
Ad autobusy – počáteční nadšení, že mi od baráku jezdí čtyři autobusy a cesta do centra trvá mimo špičku deset minut a ve špičce dvacet, mě přešlo, když jsem začala bližší pozornost věnovat digitálním tabulím, které oznamují za kolik minut přijede další autobus. Vedle mílí a liber má Velká Británie zřejmě ještě jiné časové jednotky, ale rozhodně jimi nebudou minuty, které by měly šedesát sekund. Jinak nevím, jak je možné, že na tabuli deset minut svítí čtyřka.
A jestli si stěžuju, že doma dva autobusy, které jezdí prakticky stejnou trasu, jedou dvě minuty po sobě a pak půl hodiny nic, tak tady ze druhé strany silnice, zatímo čekám na červené, pozoruju, jak mi ujíždí tři autobusy najednou (v libovolné kombinaci – někdy se číslo opakuje i dvakrát) a na další čekám deset minut.

Jinak jsem byla v Glasgow, v Severním moři (po kotníky a na lodi), pak jsem se ještě trochu pobrodila zálivem, když jsme tak úplně nestihli odliv, zítra uvidím hrad a Kennedyovou a chtěla bych si odvízt hrozně moc kabelek z H&M, protože jsem si skoro jistá, že v Čechách je mít nebudou, a nemám, kurva, místo!