Pokudivu, že?

Pokudivu v pátek v menze nevaří kaši.


Takže prdel ze mě máte, jo?!
Asi tak před rokem, když jsme řešily lexikální... ehm, když jsme řešily různé výrazy v různých nářečích, tak mě Balička cigaret upozornila, že místo kupodivu říkám pokudivu. Půl roku jsem si ani nemohla zapamatovat, který slovo to říkám blbě, a několikrát jsem se jí na to ptala. Pak už jsem si to pamatovala, ale nemohla jsem si nikdy vzpomenout, která varianta je správně, takže mi vysvětlila pomůcku, že je podiv – ku + podiv, takže kupodivu. No, sice nevim, proč by to i přesto nemohlo bejt pukodivu, ale už si to pamatuju.
Včera jsem se sešla s Jennifer, která mi napsala přes blog (víme, že s anonymitou se můžu jít zahrabat) (mimochodem, Delfína tu má na víkend chlapa, a když jsem odcházela, tak jí vařil večeři!!! Říkali, že toho mají tak pro deset lidí, tak ať moc nevečeřím. Jenže to jsem myslela, že budu tak do osmi doma, ale když jsem se o půl jedenáctý vrátila, ragú už nebylo), a jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že vedle toho, že se někdy směje i obsahu blogu, tak ta forma je taky vtipná, protože překlepy (je to dlouhý, mě to nebaví číst, ale výjimečně to teda píšu nejdřív ve Wordu) a protože... píšu pokudivu místo kupodivu! A že na to vždycky čeká, až se to tam objeví!
Netvrďte mi teď, že jste si toho nikdy nevšimli! A pět let mě necháte klidně psát pokudivu místo kupodivu! Mě, takovýho čeština! Je klika, že v těch překladech nejsou konstrukce jako „Studie pokudivu neprokázala, že...,“ protože to už bych asi neměla práci.

Jinak (pokudivu) se toho za ten měsíc stalo dost a (pokudivu) toho zase většinu nenapíšu, protože Jennifer dostala odkaz na blog od někoho ze druháku z anglistiky (mimochodem, když jsem na ni čekala před vinárnou, zpoza rohu se vynořila moje studijní referentka a jo, lekla jsem se), takže určitě chápete, proč se nedozvíte o mé akademické korespondenci, ani o procesu, který vedl k tomu, že jsem konečně pořádně zanalyzovala, proč mě nikdy nepřitahovali vrstevníci a co takový vrstevník musí splňovat, aby dosáhl opaku (například mi v šest ráno poté, co pro ty, kteří na naší Activity night vytrvali až do konce, udělám míchaný vajíčka (Delfínina), pomůže bez říkání uklidit – a to jsem s nim fakt nespala!) Doufám, že aspoň do státnic můj blog neobjeví vedoucí katedry. I když částečně v podstatě jde jenom o to, aby to nikdo neobjevil příliš brzy, protože jednou stejně napíšu tu knihu, kde to všechno bude. Ještě nemám obsah nebo nějakou dějovou linku, ale už mám název. A spoustu materiálu. Akorát to budu muset začít zapisovat – dřív k tomuto účelu sloužil blog, teď už to jaksi nejde a s tím se ztrácí i spousta hlášek a momentek.

Minule jsem slíbila, že až to bude vhodné, představím novou spolubydlící. Nevím, jakou jí vymyslet přezdívku, protože nechci vypadat zaujatě. Takže jí říkejme třeba Slovena. Slovena se nastěhovala v srpnu a s ní přišel bordel. Slovena je prostě prase. Tak velký jako nebyl žádný z mých dvaceti tří spolubydlících. Začalo to nádobím. Nakonec se nám celkem podařilo (asi po měsíci) jí vysvětlit, že nemůže nechávat tři dny na sporáku dva špinavý hrnce a pánvičku a že fakt, že je ze sporáku přesune do dřezu, neznamené úklid, ale pouze to, že tam toho nádobí bude tolik, že nikdo jiný už si neumyje ani svoje nádobí a vzápětí si nenatočí ani vodu do konvice bez toho, že by její nádobí zase musel vyskládat zpátky na sporák. Pak se ve dřezu objevila skořápka od vajíčka. Po dvou dnech Balička zahájila takzvanou lístečkovou metodu a přilepila ke dřezu cedulku, že laskavě prosí o odstranění skořápky. Když už s tím začala, tak jsem přidala vlastní lísteček, že já pro změnu prosím o odstranění skoro dva týdny staré ovesné kaše ze sporáku, protože ta plotýnka už při zapnutí sporáku začíná hořet. Slovena se tvářila nasraně (jako že nasraněji než obvykle, protože ono u ní není moc poznat, jakou má náladu, tváří se nasraně pořád), ale uklidila. O týden později jsem ve dřezu našla obal od mozzarely. Když tam po dvaceti čtyřech hodinách stále byl, přilepila jsem lísteček, že koš je o dva metry vedle. Obal zmizel a na lístečku na dřezu byl položený sáček od čaje. Lísteček jsem zpod sáčku přesunula na něj. Sáček také zmizel, takže lísteček jsem odstranila. O týden později jsem dvakrát našla posraný záchod. Když se to večer stalo potřetí, přilepila jsem na dveře lísteček, že prosím, aby si po sobě záchod uklízely. Balička ráno Slovenu slyšela, jak se Delfíny ptá, co to zas má znamenat. Tak vzorek jsem z toho nebrala, abych zjistila, že ten zbytek hovna opravdu patří Sloveně, ale vzhledem k tomu, že za dva roky se tam nic takovýho nestalo, mám poměrně silné podezření. Někteří lidé jsou tedy takoví méně chápaví. Takže jsem vytvořila poměrně dlouhý seznam, který vedle pouček jako například „Nádobí má dvě strany“ obsahoval také dodatek, že na záchodě byl lísteček proto, že ten záchod byl už zase posranej, a že štětku máme. Tento týden v úterý byl záchod posraný znova, takže od té doby nám tam visí tohle. Záchod zatím čistý, ale obávám se, že to je proto, že Slovena ve čtvrtek odjela. Jestli se to stane ještě jednou, dovedu ji k tomu záchodu za ruku a názorně předvedu, co civilizovaný člověk udělá, uvidí-li po spláchnutí v míse hnědou čáru.
Jestli se mi někdo chystá říct, že přece není problém, abych skořápku a obaly od sýrů tahala ze dřezu sama a taky po někom uklízela posranej záchod, tak problém to teda je. Protože při spolubydlení musíte mít neustále na paměti jednu důležitou poučku: Umyješ – rozmazlíš.

Když už jsme u uklízení, tak Balička tady měla ve čtvrtek na noc mámu. V pátek ráno šla do práce a maminku tu nechala s námi. V kuchyni jsem se potkala s Rebekou, která do pokoje nesla smeták s tím, že maminka tam chce Baličce uklidit (Balička tam den předtím uklízela asi dvě hodiny). Jelikož jsem o jejím přístupu k uklízení slyšela mnohé (obvykle v souvislosti s větou „Zase jsem se pohádala s matkou“), pouze jsem Rebeku požádala, ať jí případně zabrání, aby uklidila i můj pokoj, a odešla jsem. Když jsme si večer šly s Rebekou prohlédnout výsledky maminčina snažení, tak mi ta čínská polívka (ragú nezbylo, že jo) smíchy lezla i nosem. Nejenom, že maminka Baličce uklidila (všechno – včetně obsahu kabelek a skříní), dokonce jí i přeorganizovala nábytek. Myslím, že nejlepší vylepšovák, který udělala, je, že nízkou stěnu s poličkami posunula dál od postele a blíž ke stolu a dvoumetrovou skříň, která byla ve výklenku, kde jsou dveře mezi pokojem Baličky a Delfíny, přestěhovala Baličce k posteli a dala na ni lampičku. Balička to asi má mít jako noční stolek. Možná bych měla přehodnotit, jestli o svojí matce budu ještě někdy tvrdit, že je psychopat (Baličko, promiň). Vídáme se sice tak jednou za dva týdny maximálně (já jezdím míň domů a ona je teď busy, protože bude pracovat jako pedagogická manažerka – bude hlídat v zábavním centru děti) a trvá nám tak deset minut v jedné místnosti, než se pohádáme, ale nechodí mi domů stěhovat nábytek, to se jí musí nechat. Nicméně asi před měsícem jsem přijela domů a táta se mě ptal, kdy že se to budu stěhovat. Máma se totiž na kosmetice (a odtamtuď se drby šíří rychle, že) nechala slyšet, že prej bychom se k ní nejradši nastěhovaly, protože s tátou se nedá vydržet a musíme pořád něco dělat na baráku a vařit:D No a že vlastně s tátou jsme proto, že nás uplácí, to víte, ne? Ví to i celá široká rodina z máminy strany, akorát jí to žere jenom strýc, se kterým se posledních patnáct let vídala jednou ročně na silvestra na chalupě, ale teď jsou jedna ruka, neboť strýc, který se nemůže vymanit z manželství s Hydrou, protože nemá předmanželskou smlouvu, ji obdivuje, jak to krásně rozsekla, a navíc teď potřebují držet při sobě proti dědovi, protože se ve velmi příhodnou chvíli, kdy je babička po dvou mrtvicích, rozhodli, že je na čase začít si léčit křivdičky z dětství.
No a jinak tedy nechci nic říkat, to já nikdy, ale když jsme u uplácení, tak já nevím, kdo tady ségru zásobuje takřka nenošeným oblečením, a když řekla „Mami, mně se rozbil mobil, nekoupila bys mi novej?“, tak dostala telefon za pět tisíc:o)

A na závěr – občas mi tak trochu chybí něco italského (mimochodem, Restaurátor má na facebooku novou fotku – vlasy mu dorostly a prošedivěly a... ale ne, v Miláně už jsem byla, když tak si počkám, až se přestěhuje do Říma), takže jestli vám taky, doporučuju restauraci Little Italy v Olomouci. Když to zrovna nevychytáte a u vedlejšího stolu nebude na obědě sedět pět Italů, tak se aspoň dobře najíte. S Baličkou jsme si ale řekly, že finančně to musíme někde kompenzovat, takže jsme zase po dvou letech začaly chodit do menzy (dala jsem jí opět šanci, protože se mi poslední dobou nechce vařit a protože jsem tam ochutnala kančí guláš...). Šla jsem tam i v pátek a chtěla jsem si dát vepřový plátek s bramborovou kaší... A oni v pátek pokudivu nedělaj bramborou kaši! Tak jsem si ho musela dát s hranolkama.