Jak se snažím nebýt ženou

Vždycky jsem nesnášela takové ty laciné ženské triky, respektive ty postupy, které ženy používají, aby si například vynutily pozornost muže, aby muže potrestaly za nějakou domnělou křivdu, která se jim z jejich strany stala (například když šel na fotbal místo do kina na Sex ve městě), nebo aby naznačily, že muž provedl něco, co se jim nelíbí, a muži, teď si zjisti, co to bylo a usmiř si mě. Prostě takové ty věci, které existují pod nálepkou "typická ženská." Přišlo mi to nedůstojné pro obě strany. Poslední dobou si ale říkám, že tohle "typicky ženské chování" vlastně vůbec není inherentní, ale je výsledkem běžných interakcí mezi mužem a ženou. Myslela jsem, že tohle dokonce ani neumím, ale možná je to tak, že ostatní ženy se s tím taky nerodí, ale osvojí si to během života. Některá dřív, některá později. Chlapi, vždyť vy tohle chcete!

Hostujícímu profesorovi se podařilo mě během posledních dvou týdnů třikrát naštvat. Podruhé se urazil ještě kvůli větší kravině, než o které mluvím v posledním příspěvku. Takže jsem se urazila. A nemluvila s ním. Což mi vydrželo den a půl. Protože - jak říká Ness - je to chlap, jiný živočišný druh, pravděpodobně mu vůbec nedošlo, že udělal něco blbě. Takže jsem zase couvla, ozvala jsem se mu a naznačila (ano, já vím, chyba) svou nelibost. Naprosto se to minulo účinkem. Nicméně už mě přešel vztek, navíc se mu podařilo mě "podplatit" něčím jiným. Poslední kousek se mu ovšem povedl včera. V pět jsem mu psala, jestli dnes přijde. Odpověděl, že mu pořád není dobře. Jenže odpověděl v osm! Po třech hodinách. Ano, když si po sobě čtu, jak se vztekám, protože mi tři hodiny neodpověděl na zprávu, připomíná mi to, jak jsem se posmívala peťulce, že dělá hysterické scény, když jí boyfriend okamžitě neodepíše. Jenže je to pondělní večer, v úterý mám školu od půl dvanácté, kdyby mi odpověděl hned, mohla jsem si zařídit jiný program. Takhle jsem si místo toho otevřela tu flašku, se kterou jsem se táhla přes půl města, a překládala. Nejde o to, že nemohl. Jde o to, že ty tři hodiny, co neodpovídal, jsem si připadala přesně jako před čtyřmi lety, kdy jsem takhle o víkendech sedávala doma a hypnotizovala displej mobilního telefonu, protože jsem buď čekala, jestli se mi Lektor neozve sám, anebo jestli aspoň neodpoví na mou poníženou prosbu, zda by se se mnou tento večer nemohl vyspat. To znamená jako úplná kráva.
(A ne, já nevěřím, že zrovna ty tři hodiny Hostující profesor zmožen horečkou spal.)

Takže mi nedalo, abych nezačala analyzovat, proč to tři měsíce šlo jako po másle a proč to teď skřípe - dokud jsem si hrála na nedostupnou a že Profesor nemá nic jistýho, dokud jsem se mu nikdy neozývala jako první a zásadně to byla já, kdo ukončoval sms konverzaci, dokud jsem nikdy nereagovala na to, že se mu stýská a jak mi to sluší, prostě dokud jsem hrála tu typicky ženskou hru, že mi je vlastně úplně ukradený a můžu mít deset jiných, tak se nestávalo, že by buď náhodou nebo cíleně dělal tyhle věci, které mě tak vytáčejí! Já vím, že to zní trochu jako, že dokud tancoval, jak jsem pískala, tak jsem byla taková nekonfliktní. Jenže mě to nebavilo, já tohle ve skutečnosti v povaze nemám. Ale kdykoliv jsem už už chtěla zareagovat trochu vřeleji, protože mi bylo líto, že se tak snaží a já mu na oplátku v podstatě jen prokazuju tu laskavost, že ho pouštím k sobě do bytu, rozsvítily se mi v hlavě tři varovné kontrolky:
1. Je to Hostující profesor.
2. Vzpomeň si na Lektora. Restaurátora. Bruce.
3. Je to muž.

Bod dvě a tři mají jednoho společného jmenovatele: Podej prst a oni ti ukousnou ruku. Vzpomínám si na našeho prvního psa. Bylo mi asi sedm a jedla jsem rohlík, pes žebral. Tak jsem mu dala kousnout. Myslela jsem, že si jenom kousne a zbytek mi nechá. Samozřejmě mi vytrhl z ruky celý rohlík a sežral ho. A to samé se stalo, kdykoliv jsem u nějakého chlapa ustoupila z té typicky ženské pozice a něco nabídla.
Inu, chybami se člověk učí. Aspoň teoreticky. Hostující profesor se zeptal, jestli to můžeme odložit na zítřek. Tak jsem odpověděla, že na zítřek už něco mám. I když film s Rebekou by šel přeložit na kterýkoliv jiný den v týdnu.
Není to uražená ješitnost ani nějaká snaha ho potrestat. Naopak mi je líto, že se musím takhle chovat. Ale nesmí si začít myslet, že tady na něj čekám a jsem kdykoliv k dispozici. Prostě kdyby odpověděl dřív než za tři hodiny, mohla jsem ještě úterní věc přesunout na pondělí, takhle ale mám volno až ve čtvrtek, že ano:)
Jenže s touhle blbou paradoxní povahou, kdy jsem na jednu stranu samonasírací a na stranu druhou jsem schopná do dvou minut vyměknout takovým způsobem, že se půjdu omluvit někomu, komu jsem předtím vynadala za to, že mě kopnul do zadku, mi to samozřejmě začalo být přes noc líto - chudáčkovi se vrátila nemoc, bylo mu špatně, ty tři hodiny určitě spinkal a chtěl by mě vidět a já, mrcha zlá, mu z trucu napíšu, že nemůžu, i když můžu. Ale ne, nedám celej rohlík.
Ach muži, nebuďte takoví muži! Mě to nebaví.

Rebečina přednášející na jednom ze seminářů řekla: "Dělejte pro své partnery cokoliv, ale hlavně se z nich neposerte."
Až já se to naučím...