Bloggeři v ofsajdu

Většinou o našich výletech a trecích moc nepíšu, protože se na nich nic zajímavého obvykle neděje.

Jedna výjimka je akce zvaná „Imodium“ z loňského července, kdy jsem si den předtím šla s Baličkou cigaret, co už dávno kouří elektronický, sednout na „jedno“, nicméně to opravdu byly jen dva – dva aperoly. Proto mě zarazilo, že na Bílou Opavu dole vstupuju s mírnou kocovinou a nahoře se málem pobliju. Posledních několik kilometrů na Červenohorské sedlo jsem dokonce Přídeho nechala, aby mi nesl batoh (samozřejmě na dohled od chaty už jsem si ho zas nasadila). V osm večer v chatě ulíhám s teplotou a v noci se budím na střídačku se zimnicí a zpocená. Ráno mi je relativně dobře až na to, že ještě před snídaní stihnu jít třikrát na záchod. Balička mi píše, že má od včerejšího večera teplotu a průjem. Odmítám Přídeho nabídku sjet ze Sedla autobusem a jet domů a vydáváme se na posledních osmnáct kilometrů, při čemž já na sto metrů dopředu detekuju vhodná křoví, kdyby to přišlo. Když těsně před Keprníkem zamířím preventivně do kleče, Příde se nesměle ozve: „Víš, já jsem zapomněl, že s sebou mám vlastně Imodium.“ Uvědomil si to už pět kilometrů zpátky a celou tu dobu uvažoval, jestli je horší neříct mi to vůbec nebo se přiznat, že už to ví těch pět kilometrů.

Víkendový výlet je výjimka, protože se na něm staly dvě výjimečné věci: ta první byl nedělní blogový teambuilding na Suchém vrchu, kterého jsem se účastnila já, galahad a IK. Psice z něj zbaběle vycouvala a vymlouvala se, že když máš rodinu, musíš se o ni starat nebo tak něco. Vzhledem k časovým možnostem a k tomu, že jsem potřebovala vyzkoušet, jestli mi na posledním přespání venku byla taková zima kvůli blbé karimatce, takže nová musela projít testem (a těmi časovými možnostmi myslím to, že to byl poslední volný víkend, který by se v noci ještě příliš nevzdálil mé komfortní zóně) jsme tedy trasu nenaplánovali po horách, ale po hřebečských důlních stezkách. 

 

 

Ceduli „Mladějov“ míjím v autě přibližně posledních třicet osm let a nikdy mě nenapadlo, co všechno se tam může skrývat. Stejně tak jsem poprvé silnici u tunelu Hřebeč viděla svrchu:

 

Příde chtěl jít prozkoumat štoly, mně stačilo deset metrů od vchodu od té první a její fauna:  

 

Tohle je měsíční krajina, kde měla IK první rande, kde novému muži vyjmenovala, s čím vším nemá počítat:

Měsíční krajina, kterou tvoří navezená hlušina

 

Na ubikaci jsme došli už před čtvrtou:

 

A co tam, bez wifi a Netflixu, že jo. Mladějov byl jenom dva a půl kilometru daleko, takže jsme se rozhodli zkusit, jestli je tam nějaká hospoda, kde bychom si dali pivo.

Mladějov je malebná vesnice s fotogenickými jablky a vilkami nabízející i služby:

 

Hned obyvatel prvního domu u lesa nás odkázal na fotbalové hřiště, kde se konal zápas Mladějov vs. Polička. A to je ta druhá výjimečný věc, která tento výlet dostala na blog.

Polička si evidentně vypůjčila autobus od FC Hradec Králové:

Ptala jsem se švagra, který jako jediný fotbal sleduje, jestli Hradec sestoupil z ligy. Tak prý reprezentační pauza.

Primárně jsme tam přišli kvůli pivu s úmyslem posedět nenápadně v koutku a nenechat se zmlátit místními hooligans. Na otázku, komu fandíme, jsme měli dle rady galahada připravenou odpověď, že domácím (navíc hostům byl vyhrazen sektor na trávě bez střechy) a trekové hole. Nepoznám sice ofsajd, ale že něco není Radegast, jak nám tvrdili, jo. Nebo bych nechtěla vidět ty trubky.

 

Naše pozornost se tedy začala přesouvat od půllitru k zápasu, takže jsme si museli koupit vstupenky: „Muži třicet korun, důchodci dvacet, ženy a děti nic!“ hlásala výběrčí.

Polička byla o dvacet let a dvacet kilo někde jinde než Mladějov, navíc měli hráče ze zahraničí (z Vietnamu). Mladějov v prvních šesti minutách inkasoval dva góly. Nicméně podle mě první poločas kluci jen trénovali, druhý už hráli a dotáhli Poličku na 2:3.

Jak jsme později zjistili, nejen autobus, ale ani dresy neměla Polička svoje, protože na nich měli napsáno „FC Rohozeň“. Což byla i jedna z urážek, kterou jsem na ně křičela, když jsem se v druhém poločase nechala strhnout poté, co mi Příde zakoupil mladějovský fotbalový merch, a já se tak stala novou skalní fanynkou Mladějova:

 

Dvě minuty před koncem dostal brankář červenou kartu a v bráně ho zastoupil hráč číslo 13. Správně – ten, jehož dres ode dneška zaujímá čestné místo na příčce u mého kancelářského stolu mezi fotkou Sucháče a papírkem, co všechno se má hlásit Švýcarům.

Mladějov bohužel ani přes rozšířenou fanouškovskou základnu nedorovnal a zápas skončil 2:3. Nicméně si myslím, že rozhodčí byl stejně piča.

Ubytovali jsme se ještě za světla a navečeřeli.

 

Jasně, že si to foťák domyslel a takhle to nevypadalo.

 

Tady bych dovolila takovou malou vsuvku o čůrání v přírodě. Mám úchylku na vybírání míst, kde se dobře čůrá. Aby tam nebylo odnikud vidět, aby to nebylo ve vysoké trávě, aby mě nepíchaly větvičky do zadku, abych nepočůrala broučka (skóre špatný). Strašně mě to baví a jsem ochotná kvůli tomu sejít i několik set metrů z cesty. Mimochodem, vždycky po sobě odnáším kapesníky a ukládám je do igelitového sáčku a vyhazuju v civilizaci. Tady bylo v lese dost dobrých míst. Když jsem ale začala elaborovat nad tím, že si budu muset zavázat povolené boty, abych si nepočůrala tkaničky, Příde navrhl, abych se zkusila vyčůrat na koleje s každou nohou na jedné kolejnici (nedíval se). Na úzkorozchodné mladějovické dráze to jde! 

Co se týče testu karimatky, tak i v zimním péřovém spacáku s komfortní teplovou -15 °C, dvoustovkovém merinu a mikině mi je při šesti stupních v noci zima. Konec příběhu, prostě ne, pozdějc než v září venku spát nebudu a ne, nepůjdu ani na žádný zimní přechod se spaním ve stanu. Což jsem říkala i o spaní venku v kterémkoliv ročním období. Nebo o spaní ve stanu. Nebo o chození někam. Každopádně mě aspoň nebolela záda.

 

Ráno jsem se RegioSpiderem vydala na sraz.

Tak tady by čůrat nešlo.

 

 

 

Co by tady asi tak mohlo jezdit jinýho než Regio Spider.

V České Třebové jsem přestoupila na vlak do Ústí, ve kterém jsem sice vystoupila, ale o zastávku dřív. Na svou obranu bych chtěla podotknout, že jsem na nádraží v Ústí byla teprve asi pětkrát, naposledy před dvěma týdny, kdy jsem tam přestupovala na autobus přesně na místě, kde jsem sebevědomě navrhovala, že se sejdeme s galahadem a IK. Jsem si říkala, že prostě ty osobáky asi staví na jiný koleji, no. Když jsem IK volala, že jsem sice v Ústí, ale na špatném nádraží, nezněla vůbec překvapeně. Aspoň jsem si prohlédla pěknou historickou budovu nádraží v Ústí nad Orlicí – město, ze které vede podchod na parkoviště, který mi IK musela pomoct najít. Tolik asi k tomu, proč nemám funkci navigátora.

O co psice přišla? O vděk za to, jak dobře si vybrala životního partnera. Nikdy nepohrdnu sdílením best practices pro jednání se substandardními ex, se kterými máme dítě (primární špatný výběr otce dětí), a výměnou historek, jestli je bizarnější jejich žádost rok od rozchodu přespat s vaším dítětem u vás bytě, protože on má u sebe návštěvu, nebo otázka na váš well-being formulovaná: „A nevadí ti, že jsem tě opustil kvůli mladší?“ Tímto se omlouvám galahadovi, a pokud se příštího teambuildingu zúčastní i psice, přenecháváme slovo ke sdílení zkušeností z manželství, která pro změnu vyšla.

O co dál psice přišla? O tip na křížovou kontrolu toho, jestli je váš zubař skutečně zubař. Můj bývalý zubař mi například léčil paradentózu. Když jsem se na první prohlídce u nového zubaře ukončené konstatováním, že je všechno v pořádku a uvidíme se za půl roku, zeptala, co ta paradentóza, můj nový zubař se mi zmateně znova podíval do pusy a na rentgenové snímky a oznámil mi, že ale žádnou paradentózu nemám. Můj ještě víc bývalý zubař mi při každé návštěvě něco našel a vyvrtal a nasázel tam amalgamové plomby. Můj bývalý zubař mi něco našel ob rok. Můj současný zubař mi za sedm let našel jen proklubanou osmičku, takže jsem začala mít pochybnosti, jestli je to opravdu zubař. IK říká, že na to je dobrý chodit na dentální hygienu někam jinam, protože by to poznali! A na dentální hygienu já jsem byla dneska, přátelé. Bohužel vám to nepomůže v případě, že máte galahadovu zubařku, která nevěří v lokální anestezii a omdleného pacienta odesílá na zubní pohotovost.

Mimochodem, ta dentální hygiena. Do práce jsem si vzala stejnou tašku s hygienou, jakou jsem měla včera, abych před dentální hygienou provedla hygienu svoji.

Asi chápete, že před touto dentální hygienou jsem zubní nit nepoužila.

Dál by si psice mohla porovnat samostatnost svých dětí, ale s IK odmítám soutěžit, když se její šestiletý kousek po dobu její nepřítomnosti vykoupal a umyl si vlasy (ve studené vodě) a nachystal večeři (křupky s mlíkem), zatímco můj pětiletý kousek se sám namydlil a na vaně za ním zůstaly vyskládané tři prázdné lahve od sprchového gelu a z koupelny do obýváků potůček, zatímco mi z gauče zahlásil, že už vylezl.

A v neposlední řadě se psice mohla dozvědět o mém traumatu z rohlíku s máslem a se šunkou, které vzniklo dlouho předtím než můj problém s lepkem.

A to vše jsme zvládli probrat při výstupu na Suchý vrch. Čímž chci říct, že dokážeme jít do kopce a mluvit u toho. Navzdory galahadově oznámení, že si ráno zapomněl vzít prášky na tlak. Na Suchém vrchu točí Šeráka, což byla po mladějovském „Radegastu“ příjemná změna. A v tom batohu, se kterým jste chtěli odejít, IK a galahade, tentokrát nebyly pochcané papírové kapesníky, ty jsem vyhodila už v Třebové.

Fotku nemáme žádnou, já jsem jen Přídemu nafotila tip, kde můžeme spát příště. Když budeme mít štěstí, nechá tam někdo i pivo.

 

Po sestupu dolů byla IK natolik milosrdná, že mě nedovezla tam, kde mě nabrala, ale na nádraží, odkud mi jel vlak domů. Galahada jsem v poslední chvíli stopla, když se pokoušel koupit si jízdenku na Slovensko místo do Prahy.

Na příští teambuilding navrhuji dojet si na fotbalový zápas okresního přeboru, kde nám galahad vysvětlí, co je to ofsajd. TJ Tatran Mladějov hraje příští zápas 27.9. proti Sebranicím.