Každá bouřka a gastroenteritida jednou skončí

Třeba v den odletu

Minulý rok jsme s kamarádkou Dagmarou dostaly v červenci spontánní nápad koupit levné letenky (které s dětmi být levné přestanou) někam k moři, které bude mít víc než dvacet dva stupňů, jako mělo předloni ve Slovinsku a Sucháč se na otázku, jak bylo u moře, naučil odpovídat „voda byla teplá“, což byla moje instrukce k informacím směrem k jeho otci, kdyby se náhodou vrátil nemocný (nevrátil), a poslední týden v září vyrazili na čtyři dny se Suchým únorem a Dagmařiným synem Čestmírem na čtyři dny na Korfu. Tři celé dny a konec září s teplotou kolem pětadvaceti a vylidněnou pláží byly přesně ta doba, po kterou dovolenou tohoto typu vydržím, než mě začne iritovat opalovací krém a písek ve všech tělních otvorech a v posteli. I přes přítomnost dětí jsem si tam připadala skutečně jako na dovolené. Sucháč objevil lásku k chobotnicím, kalamárům a dalším mořským plodům a troufám si říct, že i ke mně, protože pokud si dobře vzpomínám, právě tam mi mé dítě, jehož největší projev náklonnosti zní asi jako „dneska mě moc nesereš“ samo od sebe řeklo, že mě má rádo. Večery jsme trávily po uspání kluků popíjením Corfu beer nebo vína (zavřené v kuchyni, protože na komáry nefungoval český repelent) a oduševnělou konverzací často zahrnující naše ex (ano, vrána k vráně, takže i Dagmara si blbě vybrala, jen devět měsíců po mně, na rozdíl ode mě je ale Dagmara mistr v komunikaci, takže většinu hacků, jak jednou větou ukončit Chlapcovu manipulativní konverzaci a jako bonus ho tím vystřelit z bačkor, mám od ní).

Letos jsme nedočkavě koupily letenky už v březnu a půl roku jsme se všichni těšili. Měl to být vrchol sezóny a příprava na půlroční podzim a samozřejmě prevence soplů, protože vloni s prvním soplem Sucháč lehl až na konci listopadu. Týden před odletem jsem neustále kontrolovala předpověď počasí (dva dny ze tří mělo pršet), symptomy covidu (začala jsem pokašlávat a dva dny před odletem jsem strávila na paralenu) a svůj menstruační kalendář (kdybych tak v tu chvíli věděla, že menstruační kalhotky nebudou to jediné, co budu prát v apartmánu v umyvadle).

„Mami, můžeme si doma někdy udělat salám v testíčku?“ zeptal se mě Suchej únor ve dveřích, když mi ho Chlapec v úterý večer předával. „Rozhodně ne,“ odpověděla jsem. „Nemá trenky,“ oznámil mi Chlapec, „trochu si je posral, když si prdnul.“ Asi salám v těstíčku.

V sedm ráno jsme měli nabírat Dagmaru na cestu na letiště do Bratislavy. Ve čtyři ráno se Sucháč probudil s tím, že ho bolí břicho. „Kde?“ Ukázal si přesně na slepák. Teplota 37,4 °C. Takže jsme se místo k Dagmaře vydali na pohotovost. Kde si Sucháč při prohmatávání břicha mohutně prdnul, sestra mu naměřila 36,4 a odcházeli jsme s diagnózou zaražených prdů. „Nebo chcete, abych vás poslal na chirurgii?“ zeptala se mě doktor, když jsem se na něj nedůvěřivě podívala. „Ne,“ odpověděl Příde, „chtěli bychom, abyste nás poslal na letiště, odkud nám za šest hodin odlítá letadlo na dovolenou.“

Jasně, že nás tam ten doktor neposlal. Ale ani neřekl, že to rozhodně nedoporučuje. Příde řekl, ať letíme. Chlapec řekl, ať letíme, protože si pak druhý den budu doma v jedenácti stupních rvát vlasy, že jsme neletěli. Instinkt mi říkal něco jiného, přesvědčila jsem ale sama sebe o teorii salámu v těstíčku a zaražených prdech, s půlhodinovým zpožděním jsme vyrazili a já jsem dostala menstruaci.

Cesta do Bratislavy se nám snažila naznačit, že letět nemáme. Minimálně tak si vykládám to, že půlka z toho byla kolona a dalších dvacet minut jsme strávili na benzince, kde se Sucháč snažil bezúspěšně vyprázdnit střeva, takže na letišti jsme byli půl hodiny před zavřením gatu, při čemž jsme museli absolvovat záchod se Sucháčem, pokus narvat do něj probiotika, odbavit podsedák, který se musí odbavit jako nadrozměrné zavazadlo, protože prý nemůže na pás, nicméně na pásu vám potom vyjede, najít v kufru dvě kila pomerančů a jablek, co tam Dagmara přidala, když si myslela, že poletí sami, a které byly přesně nad limit odbaveného zavazadla.

Poslední cukání to otočit jsem měla na schodech do letadla, kdy si Sucháč stěžoval, že je mu zima.  Deset minut po startu zeblil sedačku. Dagmara na rozdíl ode mě s sebou v letadle měla Čestmírovy věci na převlečení, do kterých jsem oblíkla Sucháče. Přibližně za dvacet minut mi Sucháč oznámil, že se pokakal. Na záchodě v letadle, kam jsme šli i přes rozsvícenou výzvu k připoutání, jsem Sucháčovi nabídla, že si může obléct buď poblité tepláky nebo mu vyperu v umyvadle pokaděné Čestmírovy kraťasy, ale bude si je muset obléct mokré. Vybral si kraťasy. Myslela jsem si, že moje nejhorší cesta letadlem bylo dvanáct hodinz Mexika do Madridu, které jsem se sračkou strávila na záchodě. Hodina a půl na Korfu tento let překonala.

První večer se vyvíjel slibně, protože Suchej únor snědl dva krajíce tousťáku a jeden banán a udržel je. Pak třikrát nedoběhl na záchod a první den se počet čistých trenek rovnal dvěma, z čehož jedny měl na sobě, takže dlouhou životnost jsem jim nepredikovala. V noci jsme zažili tu nejbližší bouřku v životě. Od blesku k hromu jsem nestačila říct ani „jed-“. Mé myšlenky se ubíraly naprosto naivním a zcestným směrem k tomu, jak bude po takové bouřce vypadat moře. O půl páté ráno se Sucháč pozvracel. Bouřku jsem pak další noc použila k uklidňování Sucháče, který se mě ze záchodové mísy ptal, jestli umře – každá bouřka a každá nemoc jednou skončí (neříkala jsem mu teda, že někdy až smrtí).

Ve čtvrtek jsem ještě odmítla nabídku Eleny, majitelky apartmánů, sehnat doktora. Takových bličko-sraček už bylo. V noci ze čtvrtka na pátek, kterou jsme opět z půlky proseděli na záchodě, začal mít Sucháč ve spánku záškuby a úplně suché rty si pořád hystericky běhal namáčet do koupelny. Průjem pořád jako voda. Takže jsme si v pátek dali ochutnávku řeckého zdravotnictví. Nejdřív nás Elenina maminka odvezla do medical centra, což vypadalo jako taková lepší garáž, sestra si mnou diktované údaje psala perem do velké knihy a já jsem uvažovala, jak zareaguju, pokud se mu tam třeba rozhodnou odebrat krev. Krev mu odebírat nechtěli, ale Sucháč chtěl na záchod. Asi je dobrý, že děti některý věci ještě nevnímají, protože mít ten průjem já, buď jsem se právě posrala do kalhot anebo mě přešel. S na lístečku rukou napsanou diagnózou, negativním výsledkem na streptokoka a saturací 98 % (to jsem zvládla z řečtiny přečíst), nám řekli, že tam dnes nemají pediatra a odesílají nás do nemocnice. Tam jsem já ani náš doprovod nechtěli, takže doprovod někam zavolal a někdo nám do hodiny a půl domluvil soukromého pediatra. Jak si mě v Čechách zatím nikdo nedovolil oslovit „maminko“, tak zde jsem byla prostě „mama“. Doktor zkonstatoval virovou gastroenteritidu, přislíbil, že nejpozději v neděli ráno mu bude dobře a doporučil nám v neděli neodlítat a napsal recept a doklad na osmdesát euro.

S Dagmarou jsme si s myšlenkou odletět až ve středu reálně pohrávaly vlastně už předtím. Když se Sucháčovi udělá líp, získáme dva dny, které si ještě bude moct užít. Předpověď počasí hlásila přesně na ty dva dny vymetenou oblohu a dvacet pět stupňů. Kdybych byla optimista, možná i na to jedno chapadýlko by to bylo.

Jelikož Sucháčovi bylo pořád blbě a navíc jsem do něj začala cpát léky, jeho protivnost dosáhla maximální hladiny, kdy problém začalo být i změření teploty. Ten největší problém jsem ovšem byla já. Po prvním výstupu v pátek odpoledne, kdy jsem neustála nevybíravou kritiku, že jsem příliš pozdě doběhla s vodou na zapití rehydratačního nápoje (kterej měl do prdele jahodovou příchuť a byl jen malinko slanej – to děcko by vyžralo slánku, kdybych mu to dovolila!) a po třech dnech utírání zadku, praní trenek v umyvadle a držení lavoru jsem si vyslechla, že chce za tátou, mě Dagmara odeslala s Čestmírem na pláž (Sucháč na ni byl velmi milý a za deset minut usnul).

Bezúdržbový Čestmír si vedle mého lehátka hodinu a půl tiše hrál v písku. Než jsme se zvedli k odchodu, umývala jsem od písku v moři hračky. „Jdu umýt bagl, teto,“ oznámil mi Čestmír. Na pět vteřin jsem se otočila k tašce, do které jsem uklízela hračky. Když jsem se otočila zpátky k moři, Čestmír tam nebyl. Jenom moře a v něm vlny, kterými se dospělý člověk lehce probije, ale když měříte metr, semelou vás hned. Čestmír neodpovídal na moje volání. Stála jsem zamrzlá na břehu a přišlo mi, že všechno kolem mě se zastavilo, kromě rytmu vln, když se další a další valily na pláž a nikde jsem v nich neviděla dítě. Stejný vlny mi hučely i v hlavě, pořád jsem volala Čestmírovo jméno a přes vlny mi pomalu dotýkalo, že to nemá smysl, a nedokázala jsem se v panice rozhodnout, jestli mám sama začít prohledávat moře u břehu nebo běžet pro pomoc. „Over there,“ řekla mi těhotná kolemjdoucí a ukázala k jezírku, které voda vytvořila o dvacet metrů dál na pláži. Doběhla jsem k němu a Čestmír tam umýval bagr. Sjela jsem ho. „Já jsem ten bagl šel umýt sem, plotože se bojím těch vln, teto“ odpověděl naprosto logicky. Cestou zpátky jsem mu v obchodě se suvenýry jako svůj odpustek koupila auto (hrací, jak jsme později zjistili) a vzlykající ho šla odevzdat jeho matce. Tímto bylo rozhodnuto, že v neděli podle plánu letíme domů, protože jasnější znamení, že letos se na to mám fakt vysrat, už dostat nemůžu.

„Všechno je tvoje chyba,“ sdělil mi naprosto bez slitování Suchej únor v neděli ráno, kdy se mu dle predikce doktora opravdu udělalo líp. Beze slova jsem se zvedla a šla Dagmaru požádat o hodinu volna, které jsem strávila u kafe a odporných míchaných vajíček v restauraci s výhledem na pláž, což byl highlight této dovolené. Dagmara mi z ubytování přepisovala živý přenos: „Bude šťastnej, že ses vrátila. Čestmír se o to stará: ‚Sucháčku, podívej, podívej se na můj papírek. Sucháčku, co si o tom myslíš? Podívej! Chtěl bys taky takový papírek? Mami, můžeme utrhnout jeden pro Sucháčka? Sucháčku, chtěl bys?‘“ Fair enough.

Při balení vyjmenoval Sucháč všechna jídla od dědy, která má rád a která mu děda udělá, až bude zdravý. Spolucestujícím jsem musela připadat jako adept na sociálku, protože co půl hodiny se Suchej únor dožadoval potravy a já byla ochotná mu nabídnout kus suchýho croissantu a banán. „Co bude k večeři?“ zeptal se, když jsem ho v Bratislavě naložili do auta, a dostal od Přídeho suchý rohlík. „Co bude na snídani?“ byla jeho první slova, když se v pondělí probudil místo deváté až desáté ve svých obvyklých 6:15. „Mám hlad,“ oznámil mi půl hodiny po obědě sestávajícího z vařené brokolice a brambor.

Není mi ani tak líto peněz, přestože kdyby si Sucháč s tím blitím pospíšil aspoň před gate, mohla jsem dostat všechny peníze zpátky a mohli jsme rovnou mít na další dovolenou, která se klidně mohla konat o týden později. Není mi ani tak líto sebe, že dobití baterek před sezónou soplů a dešťů a quality time se Sucháčem se nekonaly. Je mi strašně líto Sucháče, který se nemohl dočkat moře a kalamárů a nejzajímavější, co zažil, byli rezaví mravenci, co si z balkónu odnášeli suchou těstovinu, která mu spadla na zem, a že jsem ho vystavila situacím jako posrat se v letadle a absolvovat dvě vyšetření v cizím jazyce. Ten timing nemohl být posranější.

Zpětně nechápu, že jsem s ním opravdu odletěla. Já, která jsem i na prvomatku v podobných věcech extrémně opatrná. Omlouvám se tím, že všechny předchozí Sucháčovy střevní virózy měly průběh „maminko, bolí mě bříško, máš deset vteřin na to, abys donesla kýbl, jestli nechceš převlíkat postel“. Na doktora na pohotovosti odpovědnost přehazovat nechci, ale kdyby vyslovil možnost gastroenteritida, neletíme. Stejně jako bych neletěla, kdyby Chlapec vyslovil nějaké pochybnosti (ano, i kvůli tomu, aby mi to pak nemohl omlátit o hlavu).

Poučení č. 1: Pokud budu muset volit mezi tím, co mi říká instinkt, a tím, co mi říkají dva muži, kterých se moje rozhodnutí nijak nedotkne, mám dát na svůj instinkt.

Poučení č. 2: Pokud si mám vybrat mezi tím, jestli si budu rvát vlasy doma na gauči v jedenácti stupních nebo na ostrově in the middle of nowhere, tak za A) je správně.