Ženou se nerodíš, ženou se stáváš

A revoluce zas požírá vlastní děti, tak co bych se styděla!

"Ty jo, ty ses snad začala chovat jako ženská," řekla mi sestra, když jsme vstoupily do čtvrtého obchodu s hadry. Kopřivěnka totiž během čtvrtečního nákupu kufru (měla bych se stydět – Kačátka, odjíždějící na stejnou dobu, začala balit takřka s týdenním předstihem a já tři dny před odletem kupuju kufr) zahlédla ve výloze zlevněné zelené šatičky. Ale protože nechtěla přespříliš stresovat přítomného rodiče, rozhodla se dojít si pro ně druhý den a akci oficiálně nazvala "jdu si koupit krém na opalování."
Ale tak jistě, že – pokudivu tentokrát neselhala obvyklá partie a měla jsem co dát do výstřihu, ovšem mezi cedulkou šatů a mými zády se skvěla pěticentimetrová mezera. A jistěže menší velikost neměli! Chvíli jsem uvažovala, že si lehnu doprostřed obchodu, budu kopat a bušit pěstmi do podlahy a trvat na tom, aby mi ty šaty ihned navalili o číslo menší. Nakonec jsem je ale pověsila zpět a obchod opustila s nutkavým pocitem, že si teda musím koupit něco jinýho. Normální Kopřiva by si řekla, že aspoň ušetří.

Pak jsme prošly všechny, ale jako že úplně všechny obchody, kde nakupují in a cool dívky a po zralé úvaze jsme si koupila nevinné bílé šatičky a provokativní černé tílko s krajkou. A pak jsem k šatičkám ještě chtěla botičky. Našla jsem je a chtěla je koupit s tím, že toho motýla na nich pak utrhnu, ale šmejdi je měli jenom ve třicet devítce, což by zase byl opačný extrém, než když jsem si koupila ty poslední v třicet šestce, protože se mi už nechtělo do dalšího obchodu.
Tak já vám nevím, ale dřív jsem šla nakupovat hadry a koupila si knížku. Dneska jdu nakupovat a koupím si hadry i knížku, což celkem leze do peněz. Ale na druhou stranu tomu zase dávám přednost před tím, než abych šla kupovat knížku a koupila si hadry.
Ale stále můžu doufat, že tento stav je pouze dočasný, neboť je způsoben mírným emočním otřesem, na který nejsem zvyklá, a tudíž i mé reakce jsou zcela iracionální a mně nepodobné. Hm, už se vidím, jak se ve Španělsku motám kolem výloh a šeptám "Zara, šatičky, Zara, šatičky, sleva..."

Ach, ano, Španělsko, o tom jsem chtěla původně hovořit. V červenci se frekvence příspěvků zvýšila, abyste měli do půlky srpna co dělat, to víte, okurková sezóna, noviny, časopisy nic, literatura nekvalitní, tak co číst jiného než Kopřivu, že. Tak jistě, možná, že se na nějaký ten bezháčkový příspěvek urvu, ale abych byla upřímná, tak nejradši bych byla, kdybych si na vás příští tři týdny ani nevzpomněla;) Tady totiž jde o poníky, víte. A to je vážná věc.
Budu vám ten vtip muset napsat, i když bez ústního podání se tomu nebude nikdo smát. Tak si to když tak přečtěte nahlas:
Typický pesimista a typický optimista. Jejich přátelé se rozhodnou udělat z pesimisty optimistu a naopak. Pesimistovi naplní celý byt od podlahy ke stropu dárky. Pesimista přijde domů: "Ježiši, co to je, tohle? To zas bude papíru! A kam to asi všechno dám, ne? A to budu muset ostatním taky něco dávat k narozeninám, ach jo..." Optimistův byt naplní od podlahy ke stropu hnojem. Hnůj je všude. Na stěnách, na židlích, na stole, v posteli... Optimista přijde domů, rozhlédne se a šťastně povídá: "Jé, tady někde bude poník!"
A já bych ve Španělsku právě potřebovala potkat toho poníka. Protože jinak už jako fakt nevim. Takže pokud první ponávratový příspěvek nebude mít v perexu nic o zelených loukách, na kterých se pod zářícím sluncem a modrou oblohou pasou poníci, tak si se mnou ještě užijete.