Tak mi polib prdel.
Bych nejradši napsala. A nenapíšu. Já si totiž počkám, abyste věděli.
A ty nešahej na ten mobil!
Hele, vykašlete se na to. Četla jsem příspěvky ze Strychninové chaloupky. Jestli se chcete pobavit, čtětě věci od roku 2006 níž. Dřív jsem taky byla frustrovaná, bezdůvodně nasraná a nesnášela jsem lidi. Ale k tomu jsem aspoň byla vtipná. Dneska už jsem jenom frustrovaná, nasraná a lidi mám vlastně docela ráda. Což možná bude ten problém. Každopádně tady už to bude jenom zoufalý. Vtipný ne.
Navíc mě stejně vyřadí z hlavní stránky, protože používám moc vulgarismů a navíc už jsou všechny příspěvky o hovně skoro stejně velkým jako je na bložínkách o Tokio Hotel.
Za devět dní mi bude jednadvacet. Oficiálně sedmnáct, že jo. Asi už nikdy nebudu hezčí než ve dvaceti. Zadek nebude držet na místě jenom proto, že mě má rád, ve vráskách na čele mi bude zůstávat pudr a vůbec celej spolupracující metabolismus se na mě vysere. Prohlídky na gyndě už nebudou jen tak a "samozřejmě je to v pořádku." Kocovinu budu mít už i z piva.
Ale snad už taky nikdy nebudu blbější než ve dvaceti.
A až budu střízlivá, tak to asi smažu. (Ale tak jo, zvládla jsem se během hodiny a půl opít sama u kompu, a co?) Anebo třeba ne, protože jsem to ještě nikdy neudělala. Tak nějak si myslím, že většina věcí má svůj smysl. I když někdy ten smysl je pěkně na piču.
A lžu, že tu odpověď potřebuju, abych mohla jít třeba do kina nebo do hospody. S kym asi?
Kde jsou všichni lidi, co jsem před rokem měla tak ráda?
Vraťte mě zpátky, ať se můžu nadechnout a rozdejchat tohle.
Sorry, já říkala, ať už mě nečtete. Už jenom zoufalejší, pamatujte na to.
A já vím všechno tohle, ale dneska to prostě bolí, no.
OdpovědětVymazatA víš co? Můžeš si říkat co chceš, ale stejně mě nedonutíš přestat tě číst. Protože já kdysi přišla, přečetla všechny články a naprosto se zamilovala. A je mi jedno, že teď už to bude jenom zoufalejší. Aspoň budu vědět, co mě čeká (a já to mám dobré, přede mnou je teprve ta dvacítka). Holt tě mám ráda, i když tě vlastně vůbec neznám. Jsi podle mě prosto úplně úžasná osoba a ten názor mi jen tak něco nezmění. A prosím tě, na! *pošoupla Kopřivě kapesník a flašku* A víš co? Ony i komentáře můžou být někdy na piču:o) ale to mi absolutně nezabrání ho napsat!
OdpovědětVymazata teď si představ až se tomu všemu spolu zasmějeme ve španělské vile ;-)
OdpovědětVymazatS dvaceti španělskými muži, kteří nám budiu plně k dispozici! Proč mi vlastně nedáš sovje icq? Nevím proč, ale o prázdninách o půl dvanácté si se mnou nikdo nechce povídat... A určitě to není proto, že bych byla opilá!
OdpovědětVymazatHele, ten dingleberry nám nějak straší v hlavě, nebo to není tím? Nikdo jinej snad není takovej idiot, aby tvrdil, že po dvacítce je žena v dnešní době odepsaná. (Možná před mnoha a mnoha lety - ale ono je to i románové "ve dvaceti starou pannou" hodně jednostranné a zjednodušující.) Poznáš snad na nějaké holce, jestli je jí dvacet nebo dvacet pět? Já ne, pokud to není nějaká taková, co má smůlu a vypadá starší. I když co, stejně skončíme všichni staří a oškliví, jestli nezahyneme tragicky. Taky koukám, že alkohol vážně proti depresím nepomáhá. Možná to nejlíp vystihl ten, co napsal, že alkohol jen utvrzuje lidi v náladě, jakou měli předtím. Aspoň když chlastají sami. U mě to tak taky funguje.
A lidi - to bych taky ráda věděla, kde jsou. Ani potterweb už za nic nestojí. Musíme se na ně vychrochtnout a žít si sami (samy?) pro sebe, co jinýho nám zbejvá. Má to i dobré stránky, když nejsou lidi, aspoň neotravují vlezlejma otázkama na něco, o čem zaboha nechceme mluvit.
OdpovědětVymazatEsclarte: Ale já tím nechci říct, že jsem odepsaná. Jenom, že nejlepší léta svého života trávím s flaškou u icq a vyhlídky na zlepšení žádné. A nejde s tím nic dělat, i když jsem se několikrát pokusila. Prostě nejsou lidi.
S tím alkoholem to je pravda, ale dobře se po tom usíná.
A bez lidí jsem se snažila žít dlouho, než jsem zjistila, že to fakt nejde.
OdpovědětVymazatjojo jsi stara hnusna oskliva jednadvacitka bez clapa a vyradi te z hlavni stranky za to ze chlastas jak marinak a jsi sprosta jako dlazdic. boze ... vis jaky je pocasi ? podivej se ven a prestan se litovat, nebo se z tebe poseru ! :o) bez se projit !
OdpovědětVymazatJá myslím, že jde. Jde, když to jinak nejde, protože když zkrátka nejsou - kde nic není, ani komunisti neberou. A připomínat a vnucovat se můžeš jednou, dvakrát, třikrát za sebou, ale jednou trpělivost dojde. A ještě člověk časem zcyničtí. Svého času jsem byla hrozně smutná z toho, že sejde z očí, sejde z mysli a lidi tak snadno zapomínají na kamarády, jakmile je nepotkávají v jednom kuse. A pak jsem zjistila, že už jsem taky taková a když někoho, kdo bydlí jen pár kilometrů ode mě, vidím jednou za půl roku, mezitím si skoro vůbec nepíšeme a jemu to tak zřejmě vyhovuje, tak mě taky přestane zajímat. Akorát internet člověku nedá a nedá, aby pořád nekontroloval schránku, jestli někdo přece jen... snad i tohle se dá vyléčit.
OdpovědětVymazatEsclarte: Tak já jsem asi ještě dost nezcyničtěla. I když si vždycky říkám, že na lidi, co se ozvou, když něco potřebují, se příště vykašlu. Ale ono to moc nejde, no. Když se znáte tolik let, tak je těžko jen tak hodíte za hlavu.
Žádný vztahy nejsou jednoduchý ani ideální. Chce to akorát najít nějakou to rovnováhu, aby ten vztah nebyla pro jednoho výhodnější, a tu rovnováhu udržet.
Mně se líbilo, co jednou napsala Ebženka - že nemůžeme viset na lidech, co jsou stovky kilometrů daleko. A brát jako "zradu," že takový vztah se pak zredukuje. Ale důležitý je, jestli si máte pořád co říct, i když se uvidíte jednou za rok.
OdpovědětVymazatAž zvládnu takhle psát i opilá, tak do toho půjdu profesionálně.
OdpovědětVymazatTy už můžeš. Navíc se neopíjíš;)
OdpovědětVymazatMáš pravdu, resp. Ebženka má pravdu, stovky kilometrů jsou holt stovky kilometrů, to není na setkání jednou za týden ani za dva. Ale když ten bývalý úžasný kamarád žije v tom samém městě a někam do centra mu to trvá nanejvejš půl hodiny, stejně jako mně, a stejně si ráčá vzpomenout jen na narozeniny a podobně - pak ať si, tvými slovy, políbí p... .