Poníci

Bez sametu, zato s Bubínkem!
Jak někdo z vás mohl nečíst Plechový bubínek?


V pondělí jsem dokázala najít nový terminál hromadné dopravy, co víc našla jsem v něm i ten správný autobus do Prahy. V autobuse jsem přečetla prozatím nejlepší erotickou scénu v literatuře a na Florenci našla metro hned na první pokus, tentokrát ho nikam nepřestěhovali. A v metru našla Adlétku.

Adléta mě u sebe nakrmila a vzájemně jsme se napojily flaškou vína a poté vyrazily do kolejní hospody, což je něco, o co jsem v Olomouci byla krom jedné zkušenosti (v Doze jsou součástí lístku taky kondomy) ochuzena, protože blíž jsem to měla do Lazenky. Musím ovšem podotknout, že v Lazence se narozdíl od Blanice žádný tlustý Marcel pravidelně nesvléká, když se opije! Jak se mi poslední dobou stává častěji, vyhazovat nás chtěli už po jedenácté, takže zpočátku to vypadalo, že jako slušná děvčata budeme do půlnoci i s vyčištěnými zuby v posteli. To by ovšem Adléta nesměla při poslední objednávce pozvat dlouhovlasého barmana na panáka. Zůstali jsme i po zavíračce, s Dlouhovlasým barmanem, Druhým barmanem a na chvíli se tam objevil i někdo, kdo se jmenoval Milbert, měl potetované ruce a sekyru.
Adléta, já a pití zadarmo je celkem drsná kombinace, řeknu vám. Matně si vzpomínám, že jsem s Dlouhovlasým barmanem dlouze rozprávěla o filozofii a nějakou dobu taky plkala o Kantovi a nevím teda co, když o něm nic nevím.
Kolem jedné ranní jsem zjistila, že si musím jí vyndat čočky, a proto jsem si od Adléty půjčila klíče od pokoje. Prošla jsem kolem kolejbáby, vyjela výtahem do devátého patra, vyndala čočky, ukradla Adlétě z lednice kus šunky, sjela výtahem dolů a... nemohla najít východ. I domnívala jsem se, že jsem třeba sjela do špatného patra. Tak jsem znova vyjela do devátého a zase dolů. A přede mnou pořád jenom další a další chodby. Tak jsem to z toho devátého patra začala zkoušet po schodech. Vždycky mě to tak v půlce přestalo bavit a zase jsem vyjela nahoru. Mezitím jsem volala Adlétě, abych se jí zeptala, jak se mám dostat ven. Adléta samozřejmě měla telefon na pokoji. Nakonec jsem zázrakem nastoupila do druhého výtahu, který mě už vyhodil před recepcí. Vše mi trvalo asi půl hodiny a ráno jsem z běhu po schodech měla namožený svaly.

Druhý den jsem tři čtvrtě hodiny jela na Václavák (jak můžete žít ve městě, kde půl dne strávíte jenom přesunem z místa na místo?), kde jsem měla sraz s guano a s kretkou.
Reklamní vsuvka: Pizzerie Modrá zahrada je dementní, dementně řešená, že hosté u vedlejšího stolu rozlévají vaše pití, se třemi dementními číšníky a pravděpodobně i dementním majitelem vzhledem k tomu, že seděl vedle nás, ale nevadilo mu, že ještě čtvrt hodiny potom, co jsem řekly, že chceme zaplatit, se nic nedělo. Tak tam nechoďte. Popravdě nechápu, jak mohli mít plno.

Naše náladice byly prapodivné, tudíž se na peť a dev dostalo minimálně, ale snad jsem potěšila alespoň vtipem o poníkovi! (Budu vykládat na požádání a pouze osobně, protože je to jediný vtip, který si pamatuju.)
Poté jsem za jejich asistence hledala po knihkupectvích Plechový bubínek, který mi v únoru podle odcizili. Šest knihkupectví a od Grasse všechno, jenom ne Bubínek. A pak, v tom sedmém... nejdřív jsem myslela, že si ze mě kretka dělá jen ošklivou legraci, aby se mi pak s guano mohly smát, jak jsem tam běžela, ale...
Reklamní vsuvka: V knihkupectví Aurora měli zřejmě poslední dva výtisky Plechového bubínku v republice, pracuje tam sympatický a pohledný pán (škoda, že na zajíce je tady Adléta), a když se budete dostatečně tvářit jako student, dostanete desetiprocentní slevu!
Při této příležitosti také vyšla najevo šokující skutečnost, že guano ještě Plechový bubínek nečetla!
Stejně jako Danae, u které jsem ten večer cákala po kuchyni olej při tvorbě palačinek a prokázala, že u plotny jsem použitelná maximálně tak na to, když je potřeba někde něco otočit.
Vedle toho, že jsem byla svědkem přesatování strašilek (možná bych si je pořídila už jenom kvůli tomu, abych mohla říkat, že je přesazuju), byl večer, kdy se ke mně Danainy kočky přiblížily nejvíc na dva metry, korunován tím, že jedna z nich mi dovolila fyzický kontakt v podobě dvou doteků v místě lebky!

A pak jsem tři čtvrtě hodiny jela za Adlétou na kolej. Tam jsme vypily lahváče, podívaly se na film a šly spát.

Praha byla ty tři dny nějaká depresivní, i když možná jenom kvůli špatným asociacím.
Každopádně i holubi jsou tam drzejší. Jeden mi na Václaváku oklovával botu, ačkoliv jsem ho opakovaně kopala do hlavy.

Jo, a v noci z úterý na středu jsem u Adléty dostala křeč do lýtka a od té doby mě pobolívá. Určitě tam mám trombózu a až budu v letadlo, tak mi to vlítne do plicní tepny a umřu. Ale snad až cestou zpátky.
Vidíte, já ani nikoho nepotřebuju – sama si určím diagnózu, sama se i pohřbím a sama si i řeknu projev! Jsem zcela soběstačná!