6. Gambrinus, rok 1 n.l.

Dospěla jsem do věku, kdy jsem zcela vyrovnaná, vím, co chci, nemám problém s vlastním sebevědomím ani se sebevědomím jiných lidí, vím, za co stojím a kdo mi stojí za co, prostě zralý věk je krásná věc!
Tak takhle bude jednou začínat můj narozeninový příspěvek. Ale až někdy příště, ju?

Předevčírem to bylo jednadvacet let, co jsem se poprvé s radostí rozhodla vstát o půl páté ráno, což jsem pak s radostí stejnou, nicméně již s radostí o něco menší ze strany mých rodičů, dělala příští dva roky. Od té doby jsem přibrala čtyřicet kilo a vyrostla zhruba o metr. V kartě jsem měla poznámku "extrémně malé dítě!!!" a dostávala sunar pro mladší děti, dneska už lékaři eufemicky poznamenávají "drobná" a snaží se mě donutit, abych si brala ibalgin jenom dvoustovku.
Jinak jsem se ve vývoji nikam dál moc nepohnula. Za zmínku by stálo snad jen:

1. Naučila jsem se jezdit vlakem. S přestupem! Dříve jsem s velkými obtížemi dokázala dojet do Prahy. Dnes zvládám přestup v Pardubicích a někdy i v Třebový.

2. Naučila jsem se fonetickou transkripci. Kromě samohlásek.

3. Naučila jsem se fonemickou transkripci. Teda teď ji zrovna neumim, protože od zápočtu uběhly už skoro dva měsíce, ale kdybych koukla do poznámek...!
Kromě samohlásek samozřejmě.

4. Přestala jsem se bát jezdit tramvají.

5. Naučila jsem se žít se sedmým nájemníkem v bytě, co bydlel v umyvadle a při čištění zubů jsem se bála, že na mě promluví.

6. Zjistila jsem, že žít se dá prakticky s kýmkoliv, pokud máte vyhlídku, že to není napořád. A pokud to znamená, že máte o pětistovku měsíčně víc na pivo.

7. Zapamatovala si, že Chomsky přece jenom žije.

8. Pochopila, že rozvrhy a lidé nikdy nejsou dokonalí. Může to bejt jenom fakt hodně dobrý.

Z hlediska statistiky mě v mých jednadvaceti letech potkalo/jsem udělala moc málo průserů na to, abych měla nárok na vyrovnanou dospělost. Pro vás to znamená, že to budete muset ještě chvíli vydržet. Protože jsem došla k závěru, že dokud mám komu fňukat na icq a s kým se opíjet, nic ještě nemůže být tak úplně v hajzlu – a několik čtenářů blogu do jedné, případně do obou kategorií spadá, takže mě holt budete muset provést trnitou cestou ke klidnému stáří, protože užírat se potichu je sice šlechetné, ale obtěžovat ostatní lidi zase účinnější. A třeba to těm lidem někdy ani nevadí, když si o obtěžování řeknou i sami. Někdy už se mi jen z toho samotného faktu, že někdo přijde sám, přestane chtít fňukat. Ale jasně, pak fňukám stejně, protože zase nepřijde někdo, u koho bych to čekala. Možná by to chtělo odebrat a přidělit "privilegium" hysterického pláče do telefonu.


A teď několik neskromných přání na příští rok (samozřejmě nepočítám ty jasný jako jsou prachy, zdraví a světový mír):

1. Naučit se pořádně španělské číslovky nad sto.

2. Naučit se nepěstovat destruktivní typ vztahů. To se týká mužů i žen. Hezky vždycky vyrovnaný poměr rizika a benefitů, už nám není patnáct!

3. Odbourat trapné a dětinské rituály jako "když si vezmu ty červený šaty..."

4. Vzít si ty červený šaty. Nejlépe již během příštího měsíce.

5. Přečíst si návod k foťáku, co jsem dostala k Vánocům.

6. Jít s guano a kretkou na brusle.

7. Aspoň jednou SAXáně sehnat ženskou, jakou chce. Ne prostitutku.

8. Aby peťulka zase začala blogovat!


Ukázala bych vám fotky úžasného daru od Sanchy a Kačátky – KPZ do Španělska. Ale bloguje nechce, no.


Myslela jsem, že dnes si konečně přeorganizuju pokoj (mimochodem, zjistila jsem, že ten pavouk na parapetu vedle much a komárů chytá i ostatní pavouky. Asi ho tu tedy nechám. I když poslední dobou má na můj vkus moc expanzivní sklony. Pavučinu během posledních dvou týdnů zvětšil na trojnásobek. Doufám, že to neznamená, že každou chvíli porodí) nebo budu aspoň pracovat nebo aspoň napíšu tu esej na PC4, ale nějak bych asi radši zašla sew SAXánou na pivo.