Proč to nezopakovat...

Jakmile se vám podaří použít jakousi klávesnicovou zkratku, kterou si vypnete počítač, ačkoliv tu zkratku vlastně neznáte a zmáčkli jste ji jen proto, že vám sjel loket ze stolu (a ještě navíc jste pořád střízliví), takže si smažete rozepsaný příspěvek, a přesto ho začnete psát znova, hned jeho začátek vypadá originálněji než obvyklé přednovoroční tlachání.

Měla bych vás asi upozornit, že pokud tento příspěvek skončí v půlce slova, je to proto, že ho bezpodmínečně musím poslat ještě tenhle rok, protože mu to dlužím. Případného dokončení se dočkáte během příštího roku.

Narozdlím od let minulých jsem letos dostala na výběr ze čtyř možností, kde strávit Silvestr. Jednu jsem odmítla, protože s rodinou se na chatě opíjíme po celý rok a pokaždé to vypadá stejně (nepatrný rozdíl by možná byl v tom, že bych se strýce, jehož jsem neviděla asi tři roky, protože na chatě se tradičně o pár hodin míjíme, mohla konečně zeptat, jestli tu kapavku tenkrát chytil na Kubě nebo na Bali). Druhou jsem strašně chtěla přijmout, protože s čarodějnicemi je vždycky krásně a o svátcích by asi bylo ještě krásněji, obzvlášť, když čarodějnice největší má vždycky co nalít + kam se na ni hrabe hradecká Cuba libre (při včerejší návštěvě mě přesvědčila s tres mentiras – já tenhle výraz taky slyšela poprvé). Jenže zaprvé jsem usoudila, že jeden den odjet z Prahy a hned další se tam zase vrátit je poněkud nehospodárné, zadruhé bych se na Nový rok vrátila určitě až někdy odpoledne (nevím, proč od Aries nikdy nejsem schopná odejít dřív jak v jedenáct) a potěšte mě prosím zprávou, že jste si na svátky taky naplánovali, co všechno uděláte a neudělali jste vůbec nic, no a za třetí tu byla možnost třetí, vůči které jsem se cítila jaksi zodpovědná, i když jsem zjistila, že jsem nemusela, nicméně nelituju, protože znám své svědomí, a kdybych tu možnost číslo tři zavrhla, neměla bych teď v lednici čtyři výborné chlebíčky (nevím, jestli by se mi podařilo Aries nenápadně ukrást zbytky – pokud by nějaké byly... donedávna jsem myslela, že pořádně žebrat dokážou jenom psi. Ovšem někteří kocouři jsou dost drsný kalibr.)
No, a možnost čtvrtá... Aries mi půjčila knížku, do které se pustím hned jak dočtu Lesk a bídu kurtizán (a co že jsem měla začít Otcem Goriotem, takhle je to zajímavější), ale svůj zlozvyk koukat na poslední stránky jsem beztak nebyla schopná potlačit:
Pane,
v souladu s bilancí zrušených přátelství, kterou pravidelně provádím na konci roku, si Vám na základě strohých fakt dovoluji sdělit, že jste se stal součástí výše uvedeného seznamu.
Úplně jiná situace a okolnosti, ano, dokonce i v tom, že žádné přátelství neruším, spíš mám pocit, že ze seznamu můžu vyškrtnout jeden bližší vztah. Je až neskutečné, jak se lidé můžou vzdálit. S tímhle kamarádem, říkejme mu třeba Cizinec podle jeho staré chatové přezdívky, jsme sice nikdy neměli moc společných zájmů, ale zase jsme měli podobné zkušenosti a vždycky jsme si měli co říct. Dřív. Ne že by úbytek konverzačních témat byl jen záležitostí letošního roku, ale až při páteční návštěvě v jeho novém pražském bytě, kde žije s přítelkyní, mi došlo, že lepší už to nebude. Oba jsme se někdy před pár lety rozhodli pro jinou odbočku, oba dál pokračujeme svou zvolenou cestou a nemyslím si, že by se ty cesty mohly někde potkat. Maximálně tak zdvořilostně.
Strávila jsem s Cizincem a jeho přítelkyní asi dvanáct hodin denních a osm nočních (na gauči) a za tu dobu jsem zjistila, že přibližně dvacet čtyři hodin je maximální doba, po kterou bych dokázala žít jejich způsobem. Ještě jim nebylo třicet, vlastně jim ještě nebylo ani pětadvacet a připadá mi, že jejich život už upadl, nebo ho tam sami dostali, do ubíjejícího stereotypu. A mají ho snad naplánovaný na pětiletky. Přítelkyně za pět let dostuduje, prodají byt (který koupili za částku, která je podle mě moc vysoká i na Prahu), chtěli by domeček a v něm rodinu a ... a takhle mají nalinkované i co budou dělat zítra. Nemám nic proti plánů, sama nesnáším, když nevím, co bude, jenže oni neplánují nic, co by nějakým způsobem vybočilo z jejích životního stereotypu.

Tak, a teď už musím začít o tom staročním sdělení Králi, Vlasti, Církvi, Múzám, Světu, Mamince, Tatínkovi, Učitelkám z ateřské školy, Vám...
S potěšením musím konstatovat, že jsem se spletla (a někdy se pletu ráda) a tímto se roku 2006 omlouvám a děkuji. Spoustu jsem toho od něj dostala a předpokládám, že rok 2007 si zase bude chtít brát ode mě. Doufám, že snad jen energii a čas, což tuším už dlouho. Toho prvního budu mít díky štědrosti roku 2006 snad dost. Toho druhého už míň. Ale to už se nějak udělá...
ŠNV (bez zkratek se tohle století neobejde;)