Víkend s Fidelem

a jiné radosti: otec mi umírá na kašel, pes mi prokousnul ret a tenhle příspěvek nemá žádnou pointu (zato obrovskou informační hodnotu a vznikl jen z naléhavé protřeby prostě něco blognout a také z naléhavé potřeby odvrátit naléhavou potřebu, že mám začít něco dělat.

"Kolečko, Barbucho*! Přines kolečko! Ko-leč-ko!"
Barbucha se předevčírem konečně naučil hrát také s něčím jiným než jsou naše nosy, uši, palce u nohou a vlasy (neplatí v případě našeho plešatého otce). Zaujalo ho gumové kolečko. Hodíme a Barbucha přinese. Někdy. Jindy hodíme, Barbucha ožužlá, nechá ležet a přiběhne ožužlat nás. Když jsem včera podesáté zopakovala: "Ko-leč-ko, Barbucho, přines ko-leč-ko!" a ukazovala na poslintaný předmět ležící několik metrů od nás, Barbucha udělal tři kolečka kolem kuchyně. Když jsem mu "ko-leč-ko" řekla pojedenácté, prokousl mi ret. Asi aby mi ukázal, že přesně tam si mám to kolečko strčit a udělat si z něj třeba piercing.

Ret mi do rána napuchl do velmi smyslné velikosti. Škoda, že jen ten spodní a ještě navíc nesouměrně. A nemyslím si, že by třeba Angelinu Jolie ta tlama bolela jako mě. Což jsem byla nucena registrovat už o půl sedmé ráno, protože chudáček otec se někde nachladil, a aby nám demonstroval míru svého utrpení, přivstal si, chodil po domě, kašlal, chrchlal a dávil se. A když mi do snu, ve kterém jsem ležela v jednom spacáku (?) s neřeknu-s-kým, protože by mi zase někdo řekl, že je na mě moc starej (ale ten nos, přátelé, ten nos!) a na nočním stolku ležel voňavý biftek a já už jsem se chystala, že vylezu ze spacáku a sním ho, ozvalo dávení, tak jsem radši vstala.

A pak jsme jely s kulhající a oberlenou sestrou (v tělocvičně, vlastně na třetině plochy tělocvičny, hráli takovou tu americkou hru, ve které se chlapi s vycpanými rameny a rozkrokem honí za šišatým míčem, a ségra si opět vyhodila už několikrát vyhozené koleno – já prostě vím, proč na ten tělocvik nechodím) a matkou, která má teda jenom zánět někdě v dásni, takže má oteklou půlku obličeje a furt jí řežou a vrtají zuby a strkají do třech rozvrtaných zubů dren, nakupovat. Fakt, nakupovat a navíc to byl můj nápad! Já prostě vím, proč chodím na větší nákupy dvakrát do roka: – nejdřív na předvánoční, kde si vyhlídnu několik kousků oblečení, a když je v novoročních slevách zlevní minimálně o 30 – 50%, tak si je koupím. A když mám šťastný den, koupí mi to někdo jiný. Cha, dvě sukně dohromady za tři stovky!
Nedávno jsem se už už chtěla zaradovat, že už asi tři roky jsem nepotřebovala zkrátit žádné kalhoty, a že to tedy navzdory faktu, že už skoro šest let měřím 158 centimetrů, znamená, že jsem vyrostla, ale pak jsem si uvědomila, že jsem si za ty tři roky žádné kalhoty nekoupila. Když kupuju, tak sukně. U sukně se totiž riziko, že mi bude dlouhá, snižuje na minimum. Kdo říkal, že sukni, která má být pod kolena, nemůžu nosit k patám?
Takže teda takhle. A samozřejmě jsem dobu strávenou čekáním, až si mateř vybere další stejné džíny v 32, i když vím, že má velikost 34, využila k dalšímu průzkumu. Tak zaprvé, všimli jste si, že jakmile se v obchodním centru přiblížíte k obchodům s oblečením, u poloviny ženských dokážete rozpoznat, ve kterém z obchodů se obléká? Někdo by jim měl říct, že věrnost značce je sice věc hezká, ale když pak od bot, přes pásek až k náušnicím vypadají jako přesné kopie figurín zmíněných obchodů a obvzlášť, když se před výlohou potkají tyhle kopie rovnou dvě, je to pro některé lidi prostě k... pousmání.
A zadruhé, myslíte, že majitelé obchodů prodavačky nutí oblékat se do jejich výrobků a to do maximální velikosti 34? Ne že by teda zrovna mně hubené prodavačky způsobovaly depresi, možná tak, že by mě naštvaly, kdyby mě porazily v soutěži o rachitický hrudník roku, jenom nechápu, proč nosí velikost 34, i když mají velikost 40. Musí to dost škrtit, ne? Leda že by to bylo kvůli zákaznicím, které uslyší nadšeně povykovat mou matku, že objevila džíny v 32 (opravdu mi to vadí: ona se do tý 32 sice oblíkne, ale ať mi netvrdí, že v tom může i normálně sedět. A navíc si pak její kalhoty nemůžu půjčovat, protože do 32 se sice taky natáhnu, ale narozdíl od ní se nepokouším předstírat, že si v nich můžu i sednout, nedejbože dýchat nebo jíst).

K dovršení tohoto bezobsažného příspěvku, nechť mi poslouží maturitní práce. 31. prosince byla maturita i obhajoba maturitních prací ještě daleko. Od 1. ledna už mě jaksi ohrožují v mé osobní zóně. Z maturitní práce ještě nemám ani nadpis. Anebo moment... Las dictaduras en Espaňa y América Latina. Tak už jo. Na vlatní obhajobu musím podotknout, že jakýsi pokus o započetí práce na práci (někteří ji měli hotovou již během prázdnin, zatímco já jsem ještě nevěděla, ani na jaké téma ji budu psát. Vlastně jsem ani nevěděla, z jakého předmětu ji budu psát) jsem učinila již v listopadu. To jsme měli dvě suplované hodiny, a tak jsme se s Kačátkou vydaly do knihovny, kde jsem si půjčila čtyři knížky, z nichž celá jedna byla k tématu a to stručná historie Chile. Jelikož jsme měly ještě mnoho času, vydaly jsme se s Kačátkou do hospody. Knížky se mi nevešly do tašky, takže jsem je nesla v ruce. Padesát metrů před hospodou a sto metrů od knihovny jsem si uvědomila, že nesu jenom tři knížky. Stručná historie Chile chyběla. Onu stometrovou trasu jsme prošly třikrát (dívaly jsme se i do kanálů), ale Chile zmizelo. Včera jsem do knihovny přinesla náhradu a doufám, že mi tu knížku ještě půjčí. Každopádně to bylo znamení, že Chile si nepřeje býti zpracováno první. Vypůjčila jsem si tedy Nové dějiny Kuby. Ale učinila jsem objev, že s mrtvými diktátory se spolupracuje jaksi líp. Ne že by na to přede mnou nepřišlo už mnoho národů, ale prostě mám pocit, jako by mi Castro stál za zadkem a křičel, že tak to není. Takže musí nejpozději do konce února umřít. Nějaké nápady?
Jo, ale taky nesmí umřít například den před obhajobou, aby mi seděla fakta. Nicméně jak on už má ve zvyku ničit lidem plány, tak on si i tu smrt načasuje, aby mě nasrala.


*krycí jméno