Ve vakuu

Zhruba patnáct dní v roce, konkrétně posledních patnáct dní v lednu, se ocitáme v – jak to nazval profesor Slina – komisionálním vakuu. Je po poradě, na které se sečetly a vyhlásily komisionální zkoušky za první pololetí, ale druhé pololetí začíná až 1. února, a tudíž na konci prvního pololetí vzniká jakési vakuum, během kterého si studenti mohou dovolit stoprocentní absenci na libovolných předmětech (ponechme stranou působení vnějších vlivů jako je například fakt, že když do školy nepřijde nikdo, bude to průser (nebo stávka) vakuum nevakuum – ale teoreticky to prostě tak je a prakticky to zpola i tak funguje). Jediný, u koho princip vakua nemůžeme praktikovat, je jeho objevitel profesor Slina, protože... ho objevil. A absenci na nové pololetí si tudíž začíná zapisovat už od půlky ledna.

Napadlo mě, jak by bylo... hmm, má pro to čeština slovo? Jak by bylo ulehčující, kdyby v realitě bylo blogování jakýmsi vakuem. Anonymním vakuem.
Což není.

Možná to je pouze důsledek mé fyzikální demence, ale vždycky jsem měla pocit, že ve vakuu panují jaksi ideální podmínky – protože se pracuje s jednoduchým vzorcem, který mi nenarušuje žádný debilní okolní tlak, teplota, nebo přírodní podmínky.

Včera mi přišel vzkaz od spolužačky z vedlejší třídy. Na můj blog narazila přes Táňu a ne, nehodlá jí poslat odkaz, článek se jí líbil, neb byla přímou aktérkou jeho obsahu. Trvalo mi asi pět minut než jsem podle její mailové adresy zjistila, o koho se jedná. Holt obranný reflex. A zvědavost. Její totožností jsem byla velmi uklidněna. Ani růžovka, ani čestná aktivistka, ani Kozí nožka. A dokonce ji znám trochu víc než jen od vidění.

A taky jsem si uvědomila, že z informací uvedených v tom jednom jediném článku může ona zjistit mou totožnost během deseti minut. Ne na sto procent, ale může.
Tudíž jsem se musela opět trochu zamyslet nad kauzou blogovací anonymity. Kdy je jí moc, a tak mi překáží, a kdy je jí málo, a tak mi taky překáží (ohružuje?), a jak najít to správné množství.
Porcelain Doll byla anonymní málo. Měnila identitu, protože ji objevili spolužáci plesající nad články o škole. Měla strach, že by ji objevily i její růžové múzy & spol. a taky nechtěla, aby objevitelé četli její osobní zápisky.
A tak se stěhovala.
Kopřiva zase byla anonymní moc. Nemohla psát, co by chtěla a tak, aby to ostatní pochopili. Což ji nebavilo.
A tak se ty dvě daly dohromady a riskly to takhle. Víceméně to funguje. Zatím.

Každopádně jsem zjistila, že jestliže mi ve Strychninové chaloupce vadila ztráta anonymity vlastní, tak teď mi víc vadí možnost ztráty anonymity a narušení soukromí lidí méně i více blízkých (ó, jak šlechetné). Jako třeba dneska. Od Hroudy jsme se dozvěděli interní drb o další profesorce, který mě ispiroval k příspěvku s převelice poutavým nadpisem (všichni netoví sci-fi úchylové zavaří google). A pak jsem si připomněla Hroudin přípodotek "Ale nikde to neříkejte." Což se s faktem, že můj blog čte několik spolužáků, trochu vylučuje. Nehledě na to, že rozšířením informace by se z nás stala třída drben (teda... hm, hm), tak... když rozšiřuju drby, tak jedině anonymně:o)

A taky nemůžu napsat, proč spolužák – shodou okolností objevitel Strychninové chaloupky – nebyl tři měsíce ve škole a proč se tenhle rok už ani neobjeví. Tají se to dokonce i před profesorským sborem, s výjimkou třídního, a k žádnému příspěvku s poutavým nadpisem mě to neinspirovalo.

Tenhle příspěvek měl končit úplně jinak a měl být mnohem delší. Jenže rozepsaný jsem ho uložila v 16:49 a mezitím jsem vypila tři dvojky bílýho, rozhodla se, že zítra nejdu do školy (sakra, ze šesti hodin nám tři odpadly nebo jsou suplovaný, z těch tří zbývajících jsou to dějiny hudby – o tom, jak v paleolitu mlátili kamínkem o kamínek a musí to učit geniální profesor Slina, tomu se říká plítvání materiálem! – a pak zeměpis s Fidmanem, kde posledních několik hodin jenom zkouší maturanty, a pátou hodinu angličtina – tohle fakt není motivace) a taky mi opět omdlel počítač. Zřejmě si nepřeje, abych odmaturovala, když se asi rozhodl zemřít s veškerým mým materiálem k maturitě.
Jo, a v tomhle tátově křesle se mi strašně blbě sedí, protože nejeden velikost, ale o tvar díry, kterou jsme se vyseděli do židlí, je naprosto stejný, a monitor mám strašně daleko, takže na něj pořádně nevidím (u očního jsem měla být v září, u zubaře v listopadu a přidejte si k tomu ještě všechny další doktory včetně patologa, u kterých jsem měla být minimálně před půl rokem), a tudíž dnešní překlepy nejsou jen následkem toho, že jsem po sobě líná cokoliv číst, ale i proto, že dneska nemůžu, ani kdybych chtěla.