O vážnosti situace

Jednu lobotomii, prosím! Nebo víc.

Postavme se k tomu čelem.
Prý ty blogy bereme moc vážně. A skutečný život je tam někde venku. (Zdravíme peťulku.) A proto teď filtruje netleskající komentáře. Protože to přece vůbec nebere vážně.
Další, co blogování taky přece vůbec nebere vážně, zase napíše článek o tom, jak je sarkasmus v diskuzi fuj.

Fuj.

Blbost by neměla mít žádná práva. Blbost by sice ani neměla blogovat, ale čemu bych se pak smála.
A sarkasticky (fuj) komentovala. Vlastně já bych neměla ani komentovat, protože – jak jsem si někde, bohužel už nevím kde, přečetla – pokud s autorem článku neouhlasím a mohla bych se ho svým komentářem dotknout, mám o tom napsat článek další a to k sobě, neboť blog je autorovo výsostné území a já se tam musím chovat jako na návštěvě. Tak hele, když se rozhodnete bydlet u kontejnerů uprostřed dvoutisícového sídliště, nesmíte se divit, že k vám "domů" lezou cizí lidi a hází kolem vás svoje odpadky. Takže pokud chcete mít blog jen pro zvané, nejlépe pro zvané, kteří vám odkývou každé slovo, tak si ho zaheslujte a nemusíte fňukat, že vám někdo napsal nehezký komentář.
Svým způsobem má každý blogger takové čtenáře, jaké si zaslouží. Jelikož každý z nás se někdy chová jako blbec, i mezi čtenáři se někdy najde někdo, kdo ho na to upozorní – sarkasticky (fuj). Jestliže má někdo takových čtenářů většinu, asi by se měl nad něčím zamyslet.

A kdyby se snad chtěl někdo zeptat, tak já osobně se beru děsně vážně.

Třeba teď je moje situace velmi vážná. Ve škole jsem dva týdny a zatím mě napadlo čtyřikrát, že jsem si vybrala špatný obor. Vlastně tento pocit se periodicky opakuje každou středu od půl dvanácté do jedné při semináři z úvodu do studia jazyka z AF a každý čtvrtek od tři čtvrtě na deset do půl jedenácté při přednášce z teorie literatury ze ŠF. V případě prvním stále doufám, že pocit zmizí, až se vyhrabeme z hnusu zvaný fonetika, který je mou noční můrou od chvíle, kdy jem v páté třídě slyšela slova "znělé" a "neznělé" a nepochopila jejich význam, stejně jako jsem ho nepochopila při každém dalším opakování. Ovšem to už možná bude pozdě, protože jinak velmi sympatický Mgr. Bez Vlasů si už beztak myslí, že jsem blbá kráva. Zaprvé proto, že neustále něco hledám v papírech, neboť ignoruju jeho tabulku jakýchsi fonetických znaků. Ale já za to nemůžu! Když jsem ve třetí třídě začala sama jezdit autobusem do školy, trvalo mi ještě asi dva roky, než jsem se naučila číst v jízdním řádu. A tahle tabulka je mnohem složitější! A pak... nemusel by tolik věcí ilustrovat na komixech. Třeba kdyby věděl, že když jsme na gymplu odebírali Bridge, tak mi ostatní museli vysvětlovat i Garfielda... aspoň třikrát.
V případě druhém je to o něco horší. Těžko zastírat, že neumím španělsky. (Ale dyť jsem z toho sakra maturovala, tak jak je to možný?!) Případně, že všichni ostatní umí španělsky líp než já. A když ne, tak to obratně skrývají. A že mi chybí základy ze španělské literatury. To se pak těžko rezebírá text od autora, kterého ani neznám, a tudíž v kytičkách a potůčkách nevidím krásu vlasti. (Mimochodem, slovo "kručinka" jsem nemusela hledat jenom ve slovníku, ale následně i na googlu.)

Teoreticky bych mohla jako au-pair vyrazit do Španělska, kde bych svěřence během prvního měsíce zabila, na dvacet let skončila ve vězení a pak bych to tady v Čechách všem natřela, protože bych ovládala i vězeňský slang.

Protože se ale beru děsně vážně, mám i další plány.

Plán A:
Jsem sice pravděpodobně málo chytrá, abych vystudovala vysokou školu, ale inteligence mi určitě stačí na to, abych se nechala zbouchnout a donutila někoho, aby mě živil. V krizové situaci se povoluje porušení pravidel (protože se beru děsně vážně). Co by následovalo, záleží na tom, do jaké míry mě poznamená krutý život ženy v domácnosti. Můžu:

1) Být tak nesnesitelná, že se se mnou bude chtít rozvést. Já ho oškubu aspoň o půlku majetku a samozřejmě budu požadovat vysoké alimenty. Případně mu velkoryse nechám děti, ale budu požadovat každoměsíční finanční kompenzaci.

2) Být tak nesnesitelná a on tak chytrý, že si počká, dokud děti nevylétnou z hnízda a pak mě – nesnesitelnou, ošklivou, tlustou a závislou na alkoholu – opustí se sympatickou, štíhlou, pohlednou a většinu času střízlivou vysokoškolačkou.
A budu tam kde jsem byla, ale aspoň o dvacet let to oddálím.

Plán B:
Mohla bych pracovat:

1) V Olomouci v Hrušce. Líbila by se mi práce s pivem.

2) Na svém bývalém ústavu na pozici copy lady. Sice bych se nejdřív musela naučit kopírovat, ale mohla bych se osm hodin denně smát studentům, že ještě nemají rozvrh. (Mimochodem, oni fakt ještě nemají.)

Nějaké další návrhy?