Si es cuestión de confesar...

.. tak objektivně vzato bych ve Španělsku neměla přežít víc jak patnáct minut. Je tam moc horko a moc katolíků.


Subjekivně vzato je to jediná země, které se za pouhých sedm dní už podruhé podařilo implantovat do mě naprostou nechuť vrátit se domů a znemožnilo mi aklimatizaci v Česku. A nebolel mě tam žádný kloub (když jsem neprovokovala stoupáním na špičky) a homosexuálové tam mají větší práva než u nás.
Minule jsem se z návratu vzpamatovávala asi půl roku (ke slovu "minule" bych dala odkaz, ale ten článek někam zmizel.) Teď tady mám aspoň kus importovaného Španělska v podobě dvou lektorů a taky se asi pokusím nenápadně vetřít k Margaretě, když někde bude s Antoniem.
V současné době jsem ve stádiu, kdy odmítám vyhodit i igelitku z Carrefouru, protože je přece ze Španělska. Natož abych snad zahodila noviny, ve kterých jsem měla zabalený španělský hrneček.

Ale povězme si něco o hlavních aktérech:

Ondrra: Ano, Ondrra. Já se opravdu snažím nemít předsudky vůči lidem s vadou řeči, ale podívejte se na jeden jednochudý výpočet: šišlající markrabě, magistrra Verronika a profefor Jabko. Normální byl jenom Jabko. To není dobrá bilance.
Ondrra měl i další vady. Třeba tu, že nám lezl na nervy. Nejen slovními obraty jako "pojdem" a "možme" a loučícím pozdravem "pa!" A měl úchylku na kopce. Na každej nás musel vytáhnout, proto Margareta zavedla systém dobrovolnosti a ke konci se s Ondrrou na různé pahorky šplhalo asi tak pět lidí ze čtyřiceti.
Ale i přesto jsme se ke konci s Ondrrou rozloučili potleskem a výkřikem "tak pojdi, pa!"

2 Blondýny: Seděly za mnou a za Sanchou v autobuse.
Cituji:
"Kam mi ten debil fotr zabalil řízky."
"Ve Španělsku jsou prej super diskotéky..."
"Máma řikala, ať hlavně nikam nechodíme samy, protože jsme blondýny." (pozn.: Je to poznat. Jinak ve Španělsku samozřejmě žádné blondýny nežijí a tyhle budou první, které tam uvidí.)
"By mě zajímalo, co dělá římskej akvadukt ve Francii."
"Jé, ten pes vypadá jako Žeryk... To je knížka od Čapka!"
A teď hádejte, kdo s Blondýnami skončil v jednom pokoji.

Dementi: Vyskytovala se zde i skupinka chlapců s přidementnělým výrazem a přítelkyněmi vinoucími se po nich jako liány. Největší starostí Dementů bylo, jak sehnat McDonald nebo KFC. Tudíž z Girony, Valencie a Barcelony poznali hlavně originální interiéry McDonaldů a využili každou volnou chvíli k tomu, aby si někde za čtyři eura dali hamburger. Po kterém samozřejmě měli za další hodinu zase hlad, takže se kvůli nim muselo zastavit u dalšího mekáče nebo KFC a počkat, až si nakoupí další hamburgery a kolu. Okázale se pak divili, že nám vadí, že zdržují.
Před dvěma lety jsme tam žádné Dementy neměli. S mým bývalým ústavem to jde z kopce.

A teď v bodech:

Pont du Gard a Aigues Mortes: Jako já vím, že jsem nekulturní. Bylo to hezký, ale tahle země strašně zdržuje na cestě do Španělska!

recepční ve Francii: Ráno nám v pokojích vypnula proud, odmítala říct proč, dělala, že neumí anglicky, že nerozumí španělsky, a když na ni Ondrra promluvil francouzsky, přestala se s námi bavit úplně.
S tímhle mě ty Francouzi prostě serou. A frustruje mě, že místo abych se španělštinu začala učit dřív než na střední, tak jsem na základce zabila čtyři roky s jazykem, který na slovo "beaucoup" použije osm písmen a vysloví čtyři a místo normálně "devadesát" řekne "dvakrát čtyřicet plus deset."

chuť na cigaretu: Od přejezdu hranic země, ve které se kdysi kouřilo i v autobusech, mě po devíti měsících od poslední cigarety a po třech měsících, kdy mi cigarety začaly smrdět, jsem na jednu měla neskutečnou chuť. Jeden velbloud od Nadiy a jedna Corona od El Capitána.
V Čechách mě to zase přešlo.

Girona: První škola kabaly na Iberském poloostrově a židovská čtvrť, kterou jsem chtěla celou projít, ale Sancha byla líná a já věděla, že kdybych šla sama, tak s mým orientačním smyslem by mě viděli asi naposled.

Montserrat: Tak na černou madonu jsem si šáhla (kouká jí ven jenom ruka), ačkoliv do fronty jsem vlastně vlezla omylem a už se nešlo dostat zpátky. Nepřála jsem si nic, jenom jsem jí řekla, že jestli fakt umí dělat zázraky, tak ví líp než já, co potřebuju.
Jinak mě spíš zaujala cesta nahoru, protože někdo ji zcela evidentně vyjel na motorce. Musím si o tom promluvit s otcem.

Valencie: O tři minuty jsme nestihli vodní tribunál, protože jsme čekali na Dementy, kteří lovili hranolky. Narozdíl od minulé návštěvy jsme neviděli žádného sebevraha skákajícího z veže sv. Kateřiny (myslím), ale tomu bezdomovci, co na náměstí prodával klacíky už před dvěma lety, živnost stále kvete.
Jen co jsme z Valencie odjeli, začalo pršet a druhý den jsme se ve zprávách koukali na zaplavenou Valencii. Nemůžu za to!

Barcelona: Byla jsem tam podruhé, ale konečně jsem si pořádně prohlédla Sagradu Familii. Minule jsem po dvacetičtyřhodinové cestě autobusem a po tom, co nás průvodkyně-kráva protáhla půlkou Barcelony, některými částmi dvakrát, protože se zratila a odmítala se zeptat na cestu, jsem měla akorát tak sílu na to sedět v parku sto metrů od Sagrady a koukat na věže.
Před Sagradou vylezete z metra, nevidíte nic, pak se otočíte... a zní to pateticky, ale nemůžete mluvit. Nemůžete ani vytáhnout foťák, prostě jenom zíráte. Myslím, že z toho metra (kterému Margareta odmítá říkat metro a je fakt, že za to pražské byste ještě byli vděční) bych mohla vycházet dvakrát denně a stejně bych hned tak nepřestala sbírat čelist z chodníku.
Mimochodem, Gaudího přejela jediná tramvaj, která v Barceloně jezdí. Víte, kolik jich je v Olomouci?! (Ale minule jsem jednou jela na nádraží.)
Olympijský stadion byl velký a na dráze seděla kočka.
Devět hodin je na Barcelonu málo i moc – minule mi nezbyla energie, abych došla k Sagradě, tentokrát jsem snahu dojít přes Rambla do Barri Gotic vzdala u sochy Columba.
Dementi si v Barceloně nakoupily asi dvacet hamburgerů na cestu. K mému potěšení se jim do nich vylila kola.

plážový bar: Ve kterém jsme se Sanchou jednou náhodně zakotvily a pak tam trávily každou volnou chvíli. Zároveň také bar, který změnil Sanchin názor na španělské pivo a ze kterého jsem si já odvezla zvyk dávat si v českých hospodách dvanáctku, protože po týdnu na skoro čtrnáctce jsem si včera nad desítkou připadala jak průtokový ohřívač vody. Pivo mělo jediný defekt a to ten, že sklenice vytahovali z mrazáku, tudíž jsme pak se Sanchou fascinovaně sledovaly, jak se ze dna odlepuje led a míří vzhůru. Barman Marokánec, který ale vypadal i mluvil jako čistokrevný Španěl (takže jsem mu asi taky tak rozuměla), se poprvé ptal, jestli jako chceme jedno pivo každá. Když jsme pak odhalily, že v mrazáku má i půllitry, ukázal nám skleněnou botu a pohlásil, že příště nám to nalije do ní. Když jsme cerveza grande neboli tanque chtěli po starší señoře, která tam byla s Marokáncem, sice se divila, ale dostaly jsme k němu i tácek. Bohužel jsem se zapomněla zeptat, jestli ho můžu ukrást na památku. A bez dovolení nekradu.
Stejná señora nám potom po Marokánci vzkazovala, jestli tam nechceme přes příští sezónu pracovat. Marokánec pak vyprávěl o Češích, kteří tam pracovali tohle léto. Ačkoliv má naše čísla a maily a my vizitku od majitele, nechci na to koukat moc optimisticky. Třeba se neozve, anebo to nebude práce za barem, ale na baru, nebo tak něco. Jenže pořád... jsme v Evropě, z Costa del Azahar furt můžu sednout na autobus a odjet domů. Verémos.
Poslední večer do baru zavítal i šedesátník, ještě menší než já, kterému Marokánec říkal El Capitán. Nejdřív na nás koukal, pak nás pozval na pivo, pak mi dal cigaretu, zatímco jsem mu vysvětlovala, že nekouřím, pak nás pozval na třetí, kterému jsem se ubránily, protože přece jenom to byla skoročtrnáctka a navíc jsme slíbily Margaretě, že po příchodu se ohlásíme a ohlašovat se ve tři ráno se nám nechtělo, a pak nás doprovodil do hotelu, kde prokázal, že kolem šedesátky už Španělé získávají rozum, protože skutečně řekl adiós. Jeho doprovod také posloužil jako účina obrana proti dvěma skupinám mladých Španělů, které jsme potkali na těch dvě stě padesáti metrech k hotelu.

ego1: Zjistila jsem, že español opravdu mluvím jenom poco. Chtělo by to... hmm... prázdniny ve Španělsku?

ego2: V Čechách na mě nikdo nebude volat "hola, guapa!", na což se ve Španělsku samozřejmě musím tvářit, že mě to patřičně obtěžuje.

cesta autobusem: Pokaždé říkám, že na vzdálenost delší než tisíc kilometrů už autobusem prostě nepojedu. Říkala jsem to i po minulém Španělsku, kde autobusu kupříkladu chyběla klimatizace a řidič v jednu chvíli stihli řídit, jíst bagetu, kouřit a občas kouknout na televizi. Tentokrát jsem zase zpáteční cestu strávila s nohama za hlavou, protože dole se s nimi kvůli topení nedalo vydržet. A Ondrra do dvou do rána poutěl krokodýla Dundeeho. Dva díly.
A příště už fakt autobusem nejedu! Obzvlášť, když letenka stojí od sto třiceti euro. Třeba kdybych tam příští rok chtěla, že jo...

školní výpravy: Několikrát – poprvé půl hodiny po odjezdu – jsem si řekla, že na školní výlety s gymplem jsem už moc stará. Nebaví mě, když mi průvodce říká, že na benzínce se mám vyčůrrat. A když někdo organizuje můj čas. (Ačkoliv jakožto zasloužilé absolventky, které studentům měly dodávat naději, že náš ústav se dá přežít a maturantům dokázat, že po maturitě ještě existuje život, jsmě měly nesrovnatelně víc volnosti než ostatní.) Na druhou stranu ale...vysaďte Kopřivu samotnou v Barceloně a stopujte, za jak dlouho se ztratí.
Nechcete se mnou někdo, kdo máte orientační smysl, letět do Španělska?


Kdybych tam mohla zůstat ještě tak rok, možná by mě to uspokojilo. (To víte, podejte Kopřivě prst, ukousne vám ruku.)
Ale nebudeme si nic nalhávat – při dlouhodobém pobytu ve Španělsku bych zcela jistě podlehla obžerství (ten českej salám ani šunka se jíst nedá!), alkoholismu (Sangría z flašky už nikdy nebude chutnat jako dřív a ta skoročtrnáctka má taky něco do sebe. A v restauraci dostanete oříšky!) a s největší pravděpodobností i smilstvu (Češi jsou fajn, jenže... to, co tady hledám tejden, tam potkám každu půlhodinu! A těm Španělskám to je jedno!).

Za pět hodiny budu v Olomouci (pokud vlak do Pardubic nebude mít opět desetiminutové zpoždění, že, tentokrát mám na přestup jenom pět minut), kde zcela určitě zjistím, že koupelna si počkala na mě, až ji přijedu uklidit. (Opravdu bych si nikdy nemyslela, že to budu já, komu ta špína začne vadit nejdřív. Ale podlaze v kuchyni neustoupím!)
Ve skříni mám instantní polívku a v lednici lahváče. Desítku. Musím zajít do Hrušky pro dvanáctku.