Z místa A do místa A za čtyři hodiny

Hrozně ráda bych někoho kopla do prdele. Ale nevím koho. Veřejný nepřítel nemá tvář.

Že mi ujel první vlak, byla moje chyba – nedošlo mi, že když je půlka města rozkopaná, cesta na nádraží nebude trvat deset minut. Další vlak jel za dvě hodiny, mezitím jenom Pendolino, do kterého bych nevlezla už z principu – když jsem minule čekala v Olomouci na nádraží, protože vlak měl patnáct minut zpoždění, koukala jsem na jízdní řády a Pendolino z Olomouce do Prahy dorazí o půl hodiny dřív než normální vlak, ale zaplatíte za něj dvakrát tolik, a taky mám tu čest Pendolino potkávat na nádraží v Olomouci a v Pardubicích a obvykle mu hlásí aspoň pět minut zpoždění. No nekup to, za ty prachy.
A tak jsem se se dvěma taškami vrátila autobusem domů, kde jsem pobyla tři čtrvtě hodiny a vydala se zpět na nádraží. Vlak cestou do Pardubic na deset minut zastavil v Rosicích. Na hlavní dorazil o... deset minut později. Se supěním, ke kterému mi dopomohly dvě tašky a notebook, jsem doběhla na nástupiště, abych právě odjíždějícímu spoji směr Olomouc aspoň zamávala. Vzhledem k tomu, že bylo 11:16 a ve čtvrt na dvě mi měla začínat přednáška, jediná za celé pondělí a úterý, odjela jsem zpátky do Hradce.
Na nádraží, které je stejně jako půlka Hradce už půl roku ve stádiu oprav, a tak tam autobusy mají provizorní zastávky, jsem hledala zastávku čísla 13 (neboť druhý spoj domů nejel celou hodiny pro jistotu vůbec) , která nebyla označená, a nakonec jsem se musela zeptat. Na zastávku přijelo č. 9. Vedle něj, na druhou stranu, autobus bez označení. Po chvíli ukázal číslo 13. A kde byl, než Kopřiva z chodníku sebrala všechny svoje věci a došla k němu? V prdeli.
Obsadila jsem tedy důchodcům jedinou lavičku před nádražím a přemýšlala, koho zabít. Za čtvrt hodiny jel další autobus.
Doba trvání cesty z Hradce do Hradce: 8:30 – 12:45
Cena: 146 Kč.
Dobře, jsem fatalistka, třeba to má všechno nějaký svůj smysl. Ale možná bych nebyla tak nasraná, kdybych ten smysl viděla hned – třeba kdybych ve vlaku do Hradce potkala muže svého života nebo kufřík s deseti miliony euro a vzkazem "Pro toho, kdo se posadí na toto místo." Ale potkala jsem akorát Kolegyni z Hradu, která se netvářila, že se chce stát mužem mého života, a peníze mi taky nedala. Na druhou starnu ale říkala, že má doma moji výplatnici.


Závěr I.: Za tu dobu, co jezdím do Olomouce, se stalo jenom jednou, že by vlaky neměly žádné zpoždění. V průměru tak deset minut. Tak to asi nebudou neočekáváné komplikace na trati, ale celkem pravidelné komplikace. Tak co kdyby prostě do jízdního řádu ke každýmu vlaku přidali plus deset minut a lidi by se podle toho zařídili?
Chci, aby České dráhy umřely. Budu jezdit načerno, koupím si sprej a pomaluju s ním vagóny a budu chodit čůrat, i když vlak bude stát ve stanici. To je zruinuje.

Závěr II. aneb vsuvka pro ekology: Jedna nepřestupní jízdenka stojí v Hradci 12 korun. Autobusy, které jezdí hodně podobné trasy, mají vesměs i stejnou cílovou stanici, jenom třeba jedou po silnici o blok vedle, obvykle jezdí téměř ve stejnou dobu a pak půl hodiny ani jeden. Dopravní podnik není schopný pořádně označit provizorní zastávky autobusu.
Příklad ze života: V sobotu jsem si jela k Margaretě půjčit knížky a zdržela jsem se tam od sedmi do půlnoci (půjčila jsem si jich hodně, no). Musela bych se tam dopravit dvěma autobusy, to znamená cesta tam a zpátky 48 Kč, každá tak na půl hodiny i s č ekáním v zimě na navazující autobus. Od Margarety bych musela odejít nejpozději v deset, abych pak stihla autobus domů. A teď bych byla ráda, kdyby mi zde přítomní ekologové řekli jeden důvod, proč bych k ní neměla jet autem? (Kromě toho, že Margareta dostala od školníka několik litrů protekčního vína a potom, co debata odbočila od španělštiny ke chlapům, by se hodilo.) Víte, já taky věřím v globální oteplování, ale svůj čas a svoje peníze mám ráda.