Běž, Emile, běž!

Co ČD rozhodně nemůžu upřít, je smysl pro humor. Volně navazuje.

Včera to bylo už z místa A do místa B a dokonce za pouhé tři a půl hodiny.

V Pardubicích se půlhodinové čekání na přípoj protáhlo na třičtvrtě hodinové. (Samozřejmě, že kdybych z Hradce vyjela pozdějším vlakem, měl by zpoždění, ale přípoj do Olomouce už nikoliv.)

Původně jsem plánovala, že před přednáškou se ještě stavím v bytě, abych s sebou netahala všechny věci. Kopřiva míní, České dráhy mění, takže jsem všechno táhla na přednášku a poté do bytu, protože vlak do Olomouce dojel s dvacetiminutovým zpožděním.
Hlavně, že se ten rychlík jmenuje Emil Zátopek. A od Zábřehu do Olomouce se ploužil, že by ho Zátopek ještě v sedmdesáti předběh.

Ranní euforie z toho, že jsem udělala test ze semináře z Úvodu (ačkoliv mám dojem, že pouze o bod), zmizela po přednášce z Úvodu, kde jsem zjistila, že z tý teda nejsem schopná napsat si ani poznámky, natož udělat zkoušku. První přednáška mě ještě bavila a chápala jsem ji. Problém zřejmě bude v tom, že ta přednáška byla na další tři týdny taky poslední. Mimojiné se zřejmě stane dalším předmětem, který mě donutí tázat se, co tady vlastně dělám? Nejen proto, že se místy vymyká mému chápání sám o sobě, ale z části také proto, že se mému chápání vymyká i někdo, kdo napíše něco s názvem "O struktuře ruského slovesa." Začíná se to blížit – blahé paměti – surrealistickým rovinám komplexních čísel, které jsme kdysi zavrhli se slovy "ten se asi hodně nudil."

Zjistila jsem, že buď nejsem magor já, nebo jsou magoři všichni mí spolubydlící, anebo je magor naše varná konvice. Když se dvakrát za sebou – potom, co jsem si dovařila vodu – zapnula, myslela jsem, že jsem ji automaticky znova zapnula já. Když se zapnula i potřetí, přemítala jsem, jestli už mi hrabe. Včera jsem si všimla, že všichni mí spolubydlící konvici odkládají mimo tu plošinku. Jo, zapíná se sama. Pokaždé, když dovaří, do půl minuty se znova zapne a vaří a vaří a vaří. Pravá a nefalšovaná samovarná konvice!