Yad Vashem

Před dvěma lety jsme si s Adlétou slíbily, že až po excesivním výletu do Izraele zhojíme naše účty a budeme zase mít rozpočet na konzervy s tuňákem a Goldsteina, do Izraele se vrátíme. Před rokem a tři čtvrtě jsem u posledního příspěvku věnovanému Zemi zaslíbené slíbila, že se budu víc věnovat muzeu Yad Vashem v Jeruzalému. Jelikož letenky Praha – Eilat na listopad už máme koupené, mám měsíc na to dopsat, jak jsme natáčely státotvorné video na Golanských výšinách, jak jsem přestala používat blinkry a jak se dělají míchaná vajíčka v zemi, kde nežijí prasata.

  

Dopoledne jsme se tedy se sbalenými kufry vrátily do muzea holocaustu (ano, nad touto větou jsem se pozastavila a nakonec ji tu nechávám; „Se sbalenými kufry jsme se vrátily do Osvětimi“ bych nenapsala), abychom prošly, co jsme předtím nestihly, tj. alej Spravedlivých mezi národy a pomník dětským obětem. V aleji Spravedlivých samozřejmě Oscara Schindlera hledá každý, takže ho pravděpodobně někam schovali, ale pokusila jsem se aspoň vyfotit všechny Čechoslováky. Pomník dětským obětem nechali vybudovat manželé Spiegelovi, kteří válku přežili, ale jejich čtyřletý syn ne. Pokud se odvážíme dát tomu přívlastek „umělecká“ expozice, je ze všech asi nejpůsobivější. Nějakým zrcadlovým efektem od země po strop svítí svíčky, návštěvník chodí prakticky po tmě, zatímco z reproduktoru se pořád dokola v hebrejštině a angličtině předčítají jména, věk a národnost zavražděných dětí.

Dotaz zněl, jestli je muzeum Yad Vashem dobře udělané. No, je. Ale nevyplatí se tam chodit „bez přípravy“. Ten, kdo se o téma holocaustu nějak průměrně zajímá, tam nezíská moc nových informací. Ale to, co zná, tam najde koncentrované v nejrůznějších formách od zrekonstruovaných bytů průměrných židovských rodin v Německu ve 30. letech včetně fotek skutečných lidí, kteří v nich žili, přes autentické předměty z koncentračních táborů, po hodiny videí s rozhovory s přeživšími. Tomu, kdo o tom neví nic nebo ví jenom málo, bude otevírací doba stačit, když si na to vyhradí tak týden. Protože jednotlivé sekce – předválečný život, rasové zákony a postupné utahování šroubů, vznik ghett, pogromy, transporty, samotné koncentráky a poválečný život – jednoduše přeskakovat nebo vzít rychle nejdou.

Musím zmínit, že součástí Yad Vashem je taky centrum vzdělávání, kde učitele učí, jak o holocaustu učit. Možná by místo investic do tabletů a mlíka do škol stálo za to posílat tam na kurzy naše učitele devátých tříd a maturitních ročníků, abychom u nás dokola neomílali pazourky a nadočnicové oblouky a ke 2. světové válce se s trochou štěstí nedostali na dvě hodiny ke konci června, když už nikdo neposlouchá. Někteří rodiče (příběh založen na skutečné události) pak s hrůzou zjišťují, že mají doma malého antisemitu, který vážně prohlásí, že Hitler přece neměl jenom blbé nápady, protože Židi aspoň přestali okrádat ostatní lidi (říkala to babička a asi to podpořil vhodný odkaz na facebooku). Nápravná opatření ve škole nefungují.

Případně, jako já, máte erudovaného dějepisáře, který vám během čtyř let na gymplu dokáže zodpovědět jakoukoliv otázku, a pokud ne hned, do příště to zjistí, umí učit, takže i třídní debil si zapamatuje rok vymření Přemyslovců, aby to pak chvíli před maturitou všechno shodil prohlášením, že během 2. světové války zemřelo tolik Židů proto, že přece jenom mají v povaze lpět na majetku, takže včas neodešli. 

Tak, vtípky a Adlétiny xenofobní hlášky zase v příštím příspěvku.

Za kvalitu fotek se omlouvám, ale jak již víte, neumím fotit, fotím mobilem a navíc svítilo sluníčko. (Peresovi na ten pohřeb počasí vyšlo, jak řekla Adléta).

Centrum vzdělávání

Pomník dětským obětem holocaustu

Alej Spravedlivých mezi národy - Karla Andělová Weiss

People of Denmark